... se dají nazvat vstupními branami do našeho těla. Proto jim má člověk věnovat velkou pozornost. Díky těmto vstupním branám se člověk obohacuje nebo se může otrávit – zničit. O zdraví těla z větší části pečuje čich a chuť. Chuťové a čichové buňky mají schopnost ocenit dobrou stravu, navodit příjemný pocit z požití dobrého jídla, z vypití skleničky dobrého nápoje. Také chrání člověka před požitím nekvalitních jídel a nápojů. Navíc vyvolávají vzpomínky. 

Se zdravím ducha a duše úzce souvisí oko a ucho. Skrze ně do člověka přichází vjemy a zvuky, které formují nebo deformují naše nitro. Jak často slyšíme: Mám plnou hlavu toho, co jsem viděl a slyšel. Mám z toho v té hlavě nějak zmatek nebo naopak mám z toho dobrý pocit. Všechny vjemy, poznatky, které přicházejí do člověka, jsou zpracovávány v mozkovém centru, které vydává informace o dalším postupu. To je společné pro všechny smysly. 

Zvláštní je to, že tyto vstupní brány do našeho těla mají své hlídače. Je přece úplně normální, že přivřeme oko, jestliže nás oslní prudké světlo nebo se díky větru zvedne prach. Je úplně normální, že při hlasitém zvuku si zacpáváme uši a tím tlumíme zvuk; že ucho má zajímavý tvar, který mimo jiné zabraňuje přístupu věcí, které by sluch poškodily. 

Měli bychom jako určitou samozřejmost vnímat to, že je třeba dobře hlídat vše, co může skrze sluch, či zrak vstoupit do naší duše. I náš vnitřní život je vybaven bezpečnostním hlídačem. Každý rozhodujeme o tom, co do svého nitra pustíme. To, co je pro oko víčko nebo pro ucho tvar, mazivo, to je jako ochrana pro duši svědomí a Boží slovo. Může to být i zkušenost, kterou jsme již prožili.

Oko, zdravé vidění a ucho, zdravé slyšení je velký dar. 
Ten spočívá nejen v tom, že přijímáme informace, ale také nás ochraňuje před samotou. Všimněme si, jak někteří lidé stráví ve společnosti jen chvíli a pak odcházejí. Na otázku, zda je to nebaví, odpoví: Ale ano, jsem s vámi rád, ale nevím co povídáte, nic neslyším, nerozumím vám. Vidím jen tmu, říká slepý. Tato věta je spojena s bezmocností. Že něco není samozřejmost, ale dar, poznáme až tehdy, když to ztratíme.

Písmo svaté nám přibližuje situaci lidí, kteří „vidí, a přesto nevidí, slyší, a přesto neslyší.“ Mít oči a uši otevřené pro vnímání Boha souvisí s milostí Boží. Vzpomeňme na událost, kdy Petr říká Ježíšovi: „Pane, ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpoví: Petře, to nemáš ze sebe, ale zjevil ti to Otec, který je v nebi.“ To je milost. To, že poznáváme Boha, že s ním můžeme žít, vnímejme jako dar, za který chtějme být vděční. Je to dar, který nás ochraňuje před samotou a bezradností. Největší vděčnost za poznávání Boha, za dar víry v Něho spočívá v tom, že svoji víru žijeme naplno.

OKO
Svět je krásný, plný pěkných věcí, barev, tvarů. Tato krása vystupuje jen tehdy, když tyto skutečnosti nejsou ve tmě, ale jsou ozářeny světlem. Bůh je tím světlem, které osvítí všechnu stvořenou krásu. Chtějme se tedy dívat na tento svět Božím pohledem. Když se člověk narodí, tak první otevření očí patří tomuto světu a jeho divům. Pro dítě je vnímání světa něco tak složitého, že dítě není schopno vnímat celistvost věcí, ani je tento svět nemůže nijak ochromit, nadchnout. Oči si z toho vyberou jen nějaké malé drobnosti. Teprve časem dospělí pomáhají dítěti zachytit tento svět tím, že dávají různým věcem, zvířatům, lidem atd. jména. Dítě se také časem dovídá, proč prší, proč zvířata bydlí v jiném příbytku než člověk, proč v zimě některá spí…

Něco podobného se odehrává i v oblasti duchovní. Člověk se postupně učí dívat na stvořený svět, události, lidi jiným pohledem. Při pohledu na stvořený svět, jeho krásu, dokonalost začíná vnímat někoho, kdo za tím vším je. Začíná se ptát po tom, který to učinil. Velkým krokem je okamžik, kdy Boha za toto dílo stvoření, naplněn obdivem, chválí a děkuje mu. Takový člověk je také schopen chránit to, co se nachází kolem něho. Při různých událostech nelamentuje, Bohu nevyčítá proč zrovna on, ale ptá se: Pane, co mně chceš touto událostí říct?“ V člověku, který žije vedle něho, vidí možnost jak konkrétně a prakticky uskutečnit a naplnit lásku a tím obohatit druhého i sebe. Schopnost takto vidět je závislá na světle Božím. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“ (Mt 5,8) Čisté srdce je cesta k vidění věcí, událostí,… tak jak je vidí Bůh.

Šťastní jsou lidé, kteří vidí. Nevidí všichni stejně dobře. Jsou krátkozrací a dalekozrací, ti, kteří vidí dobře, a ti, kteří mají slabý zrak. Krátkozrací jsou ti, kteří dobře vidí to, co je v jejich blízkosti. Dalekozrací soustřeďují pozornost na to, co je v dáli, a to, co je okolo nich, vidí rozmazaně. Někteří lidé mají špatný zrak a někteří jsou úplně slepí a vodí je jiní. 

Něco podobného vidíme i v duchovní oblasti. Je to i problém doby, že se někteří nechají vodit druhými, to znamená, že bez rozmyslu přijímají názor druhých, vydávají ho za svůj a když se něco nepodaří, vina padne samozřejmě na ty druhé: všichni to říkají, všichni to dělají… 

Člověk se stává skutečně člověkem i tím, že něco vidí, slyší, pak rozmýšlí, srovnává se svědomím, s Božím zákonem a pak teprve jedná. O lidech, kteří nepoznali Boha, říká Ježíš: „Jak může vést slepý slepého? Cožpak oba nepadnou do jámy?“ Kolik je slepých vůdců, kterými se necháváme vést? 

Křesťanský život spočívá také v tom, že se otevíráme potřebám světa okolo nás, že pomáháme, zapojujeme se. Někteří sice žijí jen svůj vlastní život, o nic a nikoho se nestarají. Poznáme je podle toho, že jsou uzavření do sebe a téměř na všechno nadávají. Je to dětský postoj, který říká: Moje, moje, moje a zase moje. Je třeba přejít do dospělosti. Dalekozrací jsou zase aktivní v mnohých oblastech, ale někdy tím trpí blízcí, a dost často se vyznačují tím, že dávají a dávají, ale zapomínají přijímat, nemají čas na modlitbu, ztišení atd. Duchovně zdravý člověk naplňuje pravidlo života dané Ježíšem: „Miluj Boha nade všechno, sebe a bližního, jako sebe.“ Poznávejme Boha, chvalme jej a milujme celé jeho stvoření. 

Ucho 
spojujeme vždycky se slyšením různých zvuků, které jsou příjemné nebo nepříjemné. Má tři části: vnější, střední a vnitřní ucho. Asi velmi málo lidí spojí ucho s rovnováhou člověka. Rovnovážné ústrojí, které kontroluje polohu těla, se nachází ve vnitřním uchu a chrání nás před stavy závratí. Zprávy o příjmu zvuků a poloze těla jsou z vnitřního ucha převáděny do mozku, kde jsou vyhodnocovány. Mozek pak dodává informace, jak např. upravit polohu těla a dosáhnout jeho stability.

Záznam zvuků - slova - a stabilita člověka spolu úzce souvisejí. Denně k našemu vnitřnímu duchovnímu uchu přichází mnoho informací, nabídek, slov. Podle toho, co přijmeme, je náš život vyrovnaný, pokojný nebo rozbitý, neklidný. Naše vnitřní rozlišovací zařízení nám říká, v jaké poloze se zrovna nacházíme nebo budeme nacházet, jestliže přijmeme právě tuto informaci. Vezměme si např. situaci, když nám někdo ublíží nějakou nadávkou, pomluvou. Ve vzteku mu to vrátíme a pro všechny případy si ještě přidáme něco navíc. Až pomine náš vztek, máme pocit, že je to celé postavené na hlavu, neboť jsme mohli jednat jinak. Jak často se nacházíme v určité nerovnováze způsobené špatným rozhodnutím, jednáním. 

Ochrana sluchu. Tvar a uspořádání vnějšího a středního ucha brání poškození sluchu. Pronikání předmětů do ucha zabraňuje bubínková tvarovaná blána a na ochraně se podílí rovněž chloupky a maz. Zvuky nezdravých frekvencí, které mohou vést k poškození sluchu, usměrňují dva svaly nacházející se ve středním uchu. 

Předměty a nezdravé zvuky si ucho usměrní a zpracuje. Nemá však schopnost třídit jednotlivé informace na dobré a škodlivé. Toto je záležitostí duchovního rozměru člověka. Prvním ochranným zařízením je svědomí, které nabízené přijímá nebo proti tomu protestuje. Ochranou je však jen pro lidi, kteří nemají svědomí poškozené častým překračováním. Zdravou směrnicí na rozlišení informací je také Boží slovo. Působí jako lék i k formaci. 

Kvalita zvuků. 
Na pohodu má vliv kvalita zvuků a jejich obsah. Příliš hlasitá, často neuspořádaná, disharmonická hudba nevede člověka ke zklidnění. Vnitřní neklid se člověk někdy snaží utlumit hlukem. Problém se však neřeší. Naopak hudba harmonická, rytmická, popřípadě klidnější má daleko větší vliv na pohodu a klid člověka. 

I v duchovní rovině rozhoduje kvalita zvuků. Jsou slova povzbudivá, plná krásy, a také slova zraňující, vedoucí k bolesti. Lidé by se měli snažit, aby z jejich úst vycházela jen slova dobrá, která dopadnou na sluchové zařízení těch druhých. Nešetřeme dobrými slovy!

Hluchota. 
S blížícím se stářím, ale i jako důsledek infekce nebo díky častému vystavováním se nadměrnému hluku se objevuje 
u některých lidí hluchota. Vzniká poruchou hlemýždě nebo poruchou sluchového nervu. Když je postiženo hluchotou dítě, může působit znuděným dojmem, je bez zájmu, má problémy s mluvením. 

Mnozí lidé mají poruchu. Nevidí a neslyší to, co přichází od Boha. Potom i ta nejkrásnější a nejdůležitější slova pro život, přicházející od Boha, ztrácejí smysl. Člověk i často „zavírá oči a zacpává uši“ Božímu slovu. Odmítnutí Krista patří k velkým tajemstvím člověka. Projevuje se to životní nudou, chvatem, chaosem, nezájmem o druhé, prospěchářstvím, zraňujícími slovy… Čím je toto všechno způsobené? Může to být působením infekce, která staví do popředí mnohé méně důležité nebo dokonce bezvýznamné věci a ukazuje je jako super – plné života, zachraňující člověka. Také stárnutí vztahu, které nevzniká ubíhajícími roky, ale tím, že se do něho nic nového – oživujícího nepřináší, způsobuje necitlivost a hluchotu. 

Blažení, kteří vidí a slyší… 
Je to jasné, že musíme ztlumit rádio, máme-li slyšet člověka vedle nás. Rovněž rozsvícení světla v temné místnosti je nutné, jestliže chceme obdivovat krásu předmětů. Zároveň cítíme, že pouze slyšet zvuky nebo vidět předměty nestačí pro jejich poznání. Je třeba naslouchání.

Naslouchání je víc než jen pouhé slyšení. Bůh k nám promlouvá neustále - svým slovem v Písmu, životem, událostmi, skrze druhé lidi. Jak máme poznat Boží hlas v tom velkém hluku světa? Jak jej vůbec slyšet? Jako rádiu musíme vyladit na určitou vlnovou délku, máme-li slyšet požadovanou stanici, tak i člověk se musí naladit na vysílací vlnu Boží. Tato Boží frekvence je láska, čisté srdce, nezbytná je také ochota a umění se ztišit – to je otázka tréninku  a naslouchání. Člověk zpravidla slyší a vidí to, co slyšet a vidět chce. 

A co slova?
Nezapomeňme, že v lidském kontaktu mají své místo i slova. Dokonce jsou jedním ze základních prostředků komunikace. Proto se mluví o daru řeči. Dar řeči je víc než znějící, dobře poskládaná slova.

Písmo svaté v knize Kazatel a Přísloví, chválí ty, kdo umějí mluvit klidně. „Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí z hněvu“. Snad není třeba upozorňovat na to, jak porušují blíženskou lásku pomluvy, nactiutrhání, lež, nadávky. Lidské soužití bývá narušené i tím, že člověk, stále mluví o sobě, o své – dobře vykonané práci, o svých úspěších. Dobře víme, jak důležitá jsou slova povzbuzení, pochvaly, zájmu o druhého, jak důležitá jsou slova Boží, která zaznívají z lidských úst. Mělo by platit: Když nemůžeš pochválit, raději mlč, když máš upozornit na chybu, nezapomeň na lásku; žádná slova neříkej druhému ve hněvu.