Je spojena s velkým nebezpečím úrazu nebo smrti, způsobeném pádem na zem. Toto nebezpečí vzniká napadením rovnovážného centra nějakou infekcí nebo také větším množstvím alkoholu nebo jiných jedů. Člověk prožívá nejistotu, strach, nevolnost… můžeme hovořit o rovnováze ještě v jiném slova smyslu. Víme, že tělo a duše jsou jednota a že nemocná mysl může být příčinou nemoci těla. Známe případy, kdy člověk onemocní vážnou - smrtelnou - nemocí a žije s ní velmi dlouho. Je to proto, že má touhu žít, že nerezignoval. Lékaři říkají, že ten kdo bojuje, se uzdravuje daleko rychleji než ten, který malomyslní. Také to platí obráceně: když člověk nevěnuje potřebnou péči svému tělu, může ovlivnit psychické nebo i duchovní zdraví. To se projevuje nervozitou, únavou, pesimistickou náladou, nechutí k duchovním věcem. 

Křesťané mívají někdo sklon klást velký důraz na duchovní stránku života a podceňují důležitost biologických skutečností. Platí obecná pravda „ve zdravém těle, zdravý duch.“ Lhostejnost nebo nevšímavost k tělesné stránce člověka, může lehce způsobit nechuť k duchovním věcem, dokonce i velkou vyprahlost. Jeden křesťanský spisovatel napsal: V Bibli je napsané „Co spojil Bůh, člověk nerozlučuj.“ Tuto větu řekl Bůh o muži a ženě v manželství, ale může docela dobře platit i pro vztah duše a těla. (Trobisch) 

Bůh řekl: „Šest dní budeš pracovat. Sedmý den Bůh požehnal a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Sedmý den je den pro Hospodina. (srv. Gen 2. kap). Rovnováha našeho života je spojena s touto rovnováhou. Beznadějně nevyvážený život je tam, kde člověk klade velkou důležitost na tělesnou rovinu – sport, kulturistiku, práci a je na to dokonce hrdý. Jestliže ignorujeme rytmus mezi prací a odpočinkem  a pohrdáme vyvážeností, kterou Bůh vložil do svého stvoření, platíme za to ztrátou tvořivých sil, propadáme nervozitě, neklidu, nezájmu o Boží věci.  Boží rytmus dává člověku schopnost vidět Boha, na vše se dívat jeho pohledem a radovat se ze všeho, co on učinil.

Abychom byli ve své kůži
To, že se někdy necítíme, že nejsme ve své kůži, neznamená, že jsme nemocní. Mnohé tyto pocity, dokonce i horečka, nás pouze upozorňují, na nějaký nedostatek, nebo ohrožení zdraví. Jak často člověka bolí hlava  a přitom neříkáme, že má na mozku nádor, ale zkoumáme čím, to asi bude. Mozek si tímto možná řekl o více kyslíku, spánku, fyzické zátěže.

Platí to i v duchovní oblasti. Různé vyprahlosti, pocity prázdnoty jsou často znamení našeho vztahu k Bohu. Tento stav nemusí být vždy negativní. Tyto stavy mohou často posloužit jako stimulátor k opravdovějšímu a hlubšímu vztahu, skrze tyto skutečnosti Bůh člověka často zve, aby s ním vytvořil užší vztah. Je proto důležité umět rozlišovat. Jak postupovat při rozlišování, aby to vedlo k růstu?

Přijmout prostředek k uzdravení. 
Bylo by nesmyslné myslet si, že každé píchnutí, svědění, nedobrý pocit je nemoc. Když se ovšem zjistí, že skutečná příčina těchto stavů je bacil, špatně fungující orgány atd. je třeba nasadit lék, například antibiotikum, které v nás zabíjí všechno, co vyvolalo tyto potíže. 
V duchovní rovině také není možné vidět příčinu každé vyprahlosti, samoty ve hříchu. Pokud je hřích rozpoznán jako příčina těžkostí, pak je velmi rozumné hřích vyznat, přijmout odpuštění od Boha. Není dobré ve hříchu zůstávat delší čas, podobalo by se to bacilu v našem těle, se kterým nic neděláme.

Obnovit kázeň, řád a odpovědnost. Dobře víme, jak často vznikají těžkosti v životě zaviněné nepořádkem v jídle, v práci, v odpočinku. Stává se, že k poznání pravé příčiny všech těžkostí nám pomůže někdo jiný, který vidí náš život zvenku a má s životem zkušenosti. 

Bez řádu neexistuje žádný život, ani ten duchovní. Proto my sami musíme dbát na pravidelnou modlitbu, zvolit čas pro setkání s Bohem. Můžeme se podobat lidem, kteří mají doma květiny a zalévají je jen když si vzpomenou – občas. Pro jistotu jim dají vody více. Tato nepravidelnost vede k tomu, že květina shnije. Toto se může stát s naším duchovním životem. Pak nebudeme vidět jeho krásu a klidně ho odložíme na vykázané místo, protože jsme nepochopili k čemu duchovní život je. V duchovním životě nemůžeme spoléhat jen na to, co nám někdo řekne, a pak to udělat. Musíme se učit žít z vlastních duchovních zkušeností  a dobývat si duchovní stravu osobním studiem Písma, modlitbou, která je odpovědí na to, co nyní prožívám. 

Přijmout průvodce.
  Již od narození máme průvodce životem.Těmi prvními byli rodiče a pak lidé v naší blízkosti. Jejich úkol spočívá v přípravě podmínek pro náš zdravý vývoj a růst nejen  v tělesné rovině, ale všeobecně. Tyto podmínky vytvářejí převážně svými zkušenostmi, které nasbírali v životě,  a také oni sami vedeni Božím zákonem. 

Duchovní vůdce je člověk, kterého si zvolíme v modlitbě. Je to člověk, který nás doprovází na naší cestě životem  a zvláště pomáhá pronikat do života s Bohem. Není to velitel, generál, který rozkazuje a my plníme to bychom ztratili svobodu. Ale je to pastýř, který jde před námi, se kterým rozmlouváme o naší cestě k Bohu. Duchovní vedení je velmi důležité. 

Růst a kondice.
Na co často v životě myslíme? Na naše těžkosti, možné nemoci nebo spíše na plnost života, jeho nádheru? Proč se otužujeme, volíme zdravou výživu, cvičíme, odstraňujeme různá nebezpečí? Někdo snad řekne, že je to proto, abychom neonemocněli. To jistě také, ale hlavní důvod je proto, abychom byli zdraví a žili v plnosti. 

Člověk se někdy ve svém životě zaměřuje na to, aby nezhřešil, v hříchu vidí největší zlo. Proto se postí, dává si pozor atd. Jistě to není špatné, ale můžeme se podobat zahradníku, který usiluje, aby neměl na záhonku žádný plevel, a proto všechny síly soustředí na plení. K čemu je záhonek bez plevele, jestliže jsme tam nezasadili semeno něčeho dobrého? Naše hlavní zaměření musí být k životu, neboť kdybychom se zaměřili jen na to, aby v našem životě nevyrostl plevel – hřích, pak se může stát, že nevyroste ani to dobré. Hlavní pozorností má být láska k Bohu a lidem a máme dávat pozor na to, aby tuto lásku nezahubilo nějaké zlo. Plením   a kypřením půdy může být půst, sebezápor, oběť.