Katecheze brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho na setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou 15.8.2002

Vy jste sůl země a světlo světa! Tato Ježíšova slova jsou zároveň povoláním každého z nás k apoštolátu. V celku i jednotlivě. Nebojíte se přijmout toto povolání.? Přijmout je zcela osobně? Co tě tváří v tvář tomuto poslání napadá?

Jsem ještě příliš mladý - neumím mluvit - jsem hříšný - jak bych mohl..vyvol si někoho jiného.......

Možná by mnoho z vás řeklo: nemám důvěru v sebe sama. 
Nedokážu žít svůj život odvážným a originálním způsobem, protože si nevěřím. to mě svazuje. A protože si nevěřím, nedokážu "zemřít sám sobě". A protože nedokážu zemřít sám sobě, jsem závislý na tom, co si o mně myslí druzí a tak se vlastně stále schovávám buď za roli mistra světa, který může všechno protože všechno nejlíp ví, nebo roli mučedníka, kterému jeho okolí vůbec nerozumí a on to musí snášet.

Jestliže chceme přijmout své povolání být solí země a světlem světa, musíme především přijmout pozitivně sami sebe se svými omezeními i se svými dary. Jinak se stále budeme cítit sklíčení, neuspokojení, nenaplnění a snít své nereálné sny o budoucnosti. Musíme pozitivně přijmout sami sebe a to v několika rovinách.
Přijmout se na tělesné rovině. Svět ve kterém žijeme klade na tuto rovinu velký důraz protože je zdrojem velkých zisků pro kosmetický, oděvní, plasticko-chirurgický, časopisecký, reklamní a nevím ještě jaký průmysl, který vám bude stále vsugerovávat, že nejste docela "in". Tím samozřejmě nemyslím, že o sebe nemáte dbát a tím méně, že máte být jako strašáci do zelí, ale mluvím o přijetí sebe bez sebestřednosti, která neumožňuje jít dál.

Další rovinou, určitě vyšší a méně povrchní, je rovina psychická. Jedná se o přijetí osobního bohatství jako je např. inteligence, vlohy.... Sebenepřijetí v této oblasti vede k postoji, který by se dal charakterizovat „ode zdi ke zdi“. Buď se cítíme nulou nebo nadčlověkem. Samozřejmě se snahou vypadat vždycky dobře a s nervozitou, která k tomuto postoji patří tak, jako k velbloudovi hrby. A to je vždycky zdrojem velké nejistoty, ve které žebráme o úctu druhých a čekáme na jejich ocenění, vymýšlíme různé exhibice, aby druhým spadla brada a právě to nás uzavírá překvapivě před druhými lidi a nepřekvapivě před Bohem.
Jak říká jeden psycholog.“Kdo se chce za každou cenu zalíbit druhým, musí se odříci něčeho ze sebe sama, a možná právě toho nejlepšího.“ Tito lidé prožívají hrůzu z nezdaru, nejsou schopni uznat a klidně přijmout vlastní hřích, nejsou schopni zažít křesťanskou radost z odpuštění. Chtějí být rovni Bohu a protože vidí, že to nedokážou propadají malomyslnosti a pocitům méněcennosti.

Existuje ale ještě jedna rovina přijetí sebe. Je to rovina toho, co jsme a toho, k čemu jsme byli povoláni. Rovina naší vlastní identity, neopakovatelnosti, originality. Jak by náš život byl bohatší a méně monotónní, kdybychom přijali sebe a své poslání v lidské i křesťanské rovině. Znamenalo by to každodenní tvořivost, která by se projevovala v obyčejných věcech, v obyčejných povinnostech, která by bořila veškerou rutinu a odhalovala jedinečnost každého z nás. Právě to by nám dovolilo být sami sebou. Mít úctu a dokonce radovat se z toho, co každému z nás daroval Bůh, abychom byli jeho obrazem. Netrpěli bychom žádným pocitem marnosti a objevovali v sobě stopy Boží podoby a to by uspokojovalo naši žízeň po lásce, dobru, kráse, kterou nosíme ve svém srdci. Objevili bychom, že náš život má nesmírnou cenu, protože je darem Boha a že jej buduje Bůh, jestli mu to dovolíme. Kdo objeví své povolání vyřeší i otázku sebeúcty a také teprve tehdy, když se povolání stane následování Krista říkajícího Abba, Otče, plně poznáme svou vlastní identitu a objevíme (ovšem už jako svobodní lidé bohatství psychické i tělesné roviny). A objevíme také, že to není jen naše osobní vlastnictví, ale že jsme to dostali od Boha pro druhé.

To je fantastická zkušenost sv. Pavla: už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20) a je to zkušenost těch, kteří odhalili svou identitu v Bohu a dovolili, aby změnila jejich život. A Bůh bohatý ve své tvořivé fantazii tvoří z každého z nás originální dar druhým. To je postoj, ve kterém jedna izraelská dívka před dvěma tisíci lety dokáže říct. Jsem služebnice Páně, věřím ti a chci to, co chceš ty, protože vím, že je to pro mě i pro druhé i pro tebe to nejlepší.

A tak se stala solí země a světlem světa.