Otázka svědomí člověka je opravdu velmi důležitá, na druhé straně odpověď na ni není zrovna jednoznačná. O svědomí se mluví často jako o Božím hlasu, ovšem víme, že každý má svědomí jinak formované a to, co jeden považuje za špatné, jiný za špatné nechápe. O svědomí se mluví jako o posledním a rozhodném argumentu, jiný zase říká, že důležitější je řídit se přikázáním. Co si z toho vybrat?

Tématikou svědomí se nezabývá pouze morální teologie, ale cenné jsou  i poznatky filozofie, psychologie a sociologie. Podíváme se alespoň na některé:

Svědomí v pohledu filozofů

V klasické řecké filozofii nenajdeme rozpracované pojednání o svědomí. Poprvé se s termínem svědomí – syneidésis – setkáme u Démokrita (5. stol. př. Kr.). Původní význam používaný i ve filozofii je spoluvědění – porozumění (i český výraz s-vědomí má tutéž genezi). Teprve postupně nabývá charakter kriteria morálního rozlišovaní. U Sókrata a jeho pokračovatelů najdeme výraz daimónion – božský hlas vnímatelný v nitru člověka. Podhoubí středověké diskuze o svědomí nám nedává nikdo menší, než je Aristotelés.

Konkrétnější přístupy k otázce svědomí však najdeme až v moderní filozofii. Konkrétně francouzské osvícenství (Rousseau) nebo začínající německý idealizmus (Kant) přikládají svědomí velkou cenu a božské atributy (Boží instinkt, nebeský hlas, nejvyšší soud). Zvláště u Kanta je svědomí jako schopnost praktického rozumu posoudit mravnost přímým odkazem na ideu Boha. Ovšem toto optimistické hodnocení svědomí záhy opadlo. Pod dojmem zvěrstev francouzské revoluce a navazujících válek, která se svědomím často zaštíťovala, jsou další hodnocení filozofů jako byl Nietzsche, Schopenhauer, Hegel atd. na téma svědomí značně střídmější až pesimistická (no, přiznejme si, vůči čemu nebyl třeba Schopenhauer pesimistický :-)) Pro Nietzscheho je svědomí jen jakýsi trýznivý fenomén nemocné duše, Hegel ve svém systému filozofie sátu zcela podřizeje jedince zájmu společnosti, svědomí je pro něj nejistou instancí, která se musí řídit objektivními měřítky společnosti. V tomto směru pokračuje i levé ateistické křídlo jeho následovníků (Feuerbach, Marx), kteří zprošťují svědomí jakéholi stopy transcendence či božského původu a vysvětlují ho jako vlastnost člověka získanou výchovou.

Fenomenologie na začátku 20. století (Scheler) zase poukazuje na autoritu svědomí díky jeho provázanosti s transcendencí; bohužel zkušenost 2. světové války znovu vyvolala hluboké pochybnosti.

Vidíme, že v dějinách lidkého myšlení osciluje výklad svědomí mezi zcela opačnými póly (božský hlas – lidský hlas), názor se mění v důsledku zkušenosti jednání člověka. Svůj vliv hraje pochopitelně i světonázor, na který se daná filozof upíná: materialista pokládá svědomí za zcela imanentní člověku, je podle něj produktem evolučního proceu; teista naproti tomu většinou přiznává svědomí přinejmenším „božskou jiskru“ či charakter místa, kde Bůh přebývá v člověku.

Svědomí v pohledu psychologů

Můžeme říci, že v psychologii se to má podobně jako ve filozofii: mnohé teorie vedou ke značné relativizaci svědomí, jiné předpokládají či připouštějí vrozený základ. Každopádně poukazují na fakt vývoje svědomí a vliv výchovy prostředí, kterému je svědomí jedince vystaveno. Toto jsou jistě poznatky, se kterými musíme i v teologickém pojednání počítat.

Nebudu zde rozebírat studie S. Freuda ani C. G. Junga, které jsou v psychologii do jisté míry stěžejní. Jen připomenu poměrně jednoduše jejich závěry. Pro Freuda je svědomí vyvíjející se veličina, která se vytváří během dětství v konfliktu dítěte se svým prostředím a se sebou samým. Skutečnost evoluce svědomí můžeme klidně potvrdit, ovšem vidět svědomí jen jako imanentní zákazovou instanci rodící se z oidipovského konfliktu je přinejmenším zúžené.

Jung naopak zaujímá postoj příznivější ke klasickému výkladu svědomí. Podle něj se jedná o vrozené archetypické představy, které jsou společné pro všechny lidi. Ovšem tyto archetypy se uskutečňují v polárních protikladech (pozitivních i negativních). Tedy svědomí nepudí pouze k dobrému, ale i ke zlému, v každém případě si zasluhuje poslušnost. Toto pojetí se už od tradiční křesťanské nauky odklání: znamenalo by to dualizmus dobrého a zlého principu.

Svědomí ve výpovědích sociologie

 Zajímavé poznatky přináší i srovnání různých kultur. To, co je v jedné kultuře považováno za dobré a hodnotné, v jiné kultuře je naopak odmítáno jako špatné a zavrženíhodné. Rozporné soudy najdeme nakonec třeba i v dějinách samotného Izraele. Někdy se zdá, že to, co považujeme za hřích, je naopak prezentováno jako Boží příkaz (např. vyhlazování nepřátel ve SZ). Zdá se tedy, že neexistuje univerzální svědomí motivované všeobecně přijímaným dobrem, ale že je formováno tím, co daná kultura za dobro přijímá.

Na druhé straně nelze zavírat oči před faktem, že i při všech rozdílnostech se objeví mnoho společného (např. povinnosti rodičů vůči dětem, povinnosti dětí vůči rodičům apod.). To znamená, že svědomí není zcela formováno kulturou, že základní etické hodnoty jsou dány jako semena, která se dále působením prostředí vyvíjejí. Záleží na těch kterých kulturních podmínkách, aby se smysl pro tu určitou hodnotu vyvinul.

Tyto profánní teorie svědomí ukazují, že tato vlastnost člověka nezačíná jako nepopsaný list papíru – už na začátku má určitý obsah. Ovšem nezůstává na této vrozené danosti, ale vyvíjí se na základě působení prostředí k samostatné schopnosti soudit a rozhodovat se.

Biblické pojetí svědomí

Ve SZ pojem pro svědomí prakticky chybí. Jako zástupný termín pro svědomí se používá „srdce“ nebo „ledví“ – ve smyslu instance napomáhající správnému rozhodování. Že by svědomí bylo závazným fenoménem pro lidské jednání, o tom zde není ani řeč. Správnost či nesprávnost jednání neurčuje souhlas se svědomím, ale souhlas s Božím zákonem. Panuje přesvědčení, že Bůh a člověk stojí v přímém vztahu, že je člověk oslovován Bohem buď přímo nebo prostřednictvím Zákona. Důraz se proto klade nikoli na výchovu svědomí, ale na poznání Zákona. Boží slovo samotné pak soudí dobro a zlo člověka. Tedy tematika svědomí jako meziinstance mezi Bohem a člověkem - jako samotná schopnost rozpoznání  dobra a zla - rozpracována není.

Podobný obraz nabízejí i evangelia. Ježíš nikdy neapeloval na svědomí člověka, ale odkazuje se na Boží slovo a Otcovu vůli. Jakoby nepočítal s tím, že člověk má schopnost se na základě svědomí nasměrovat k dobru. Naopak poukazuje na to, „že srdce vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“

Místa, kde se vědomě operuje se svědomím – syneidésis – najdeme až u sv. Pavla. Už samotné svědomí člověka soudí, na soudu svědomí záleží spása. Úsudek svědomí má dokonce takovou váhu, že má být respektováno, i kdyby se opíralo o nesprávné předpoklady (problém masa obětovaného modlám). (Ale pozor: jedná se o případ, kdy někdo pokládá za zakázané to, co je ve skutečnosti dovolené. Nelze proto jednoduše toto Pavlovo řešení vztáhnout na případ, kdy někdo považuje za dovolené to, co je ve skutečnosti zakázané.) Kdo soud svědomí nerespektuje, připravuje se o spásu. Zde vidíme už značný posun.

Ovšem ani Pro Pavla není svědomí zcela absolutní, velmi dobře si uvědomuje jeho omezenost. Především nepovažuje svědomí za instanci, která člověka vědomě vede k objektivně dobrému. Spíše jen hodnotí integritu člověka: zda jedná tak, jak správně poznal. Tedy jestli nedochází k tomu, že by člověk vědomě dělal něco, o čem by věděl, že dělat nemá. Navíc prvním kriteriem chování je pro Pavla Boží slovo, druhým kriteriem je láska k bližnímu. Svědomí je tedy zcela závislé na Bohu, je neseno milostí vykoupení. Ještě nad ním je Boží slovo a láska.

Když shrneme biblické učení o svědomí, musíme konstatovat, že se v Písmu projevuje vývoj zájmu o tuto otázku. Plně formulovanou i najdeme v posledních spisech, respektive v Pavlově rané křesťanské teologii. Zatímco ve SZ se mluví spíše o přímém vztahu Bůh-člověk, uvažuje Pavel i o vnitřní lidské instanci, která orientuje na správnou cestu. Ovšem jako celý člověk i tato instance potřebuje Kristovo vykoupení. Svědomí tedy může vést člověk správně jen tehdy, pokud dotyčný žije z víry.

Nikde se nesetkáme s tím, že by svědomí bylo označeno jako „hlas Boží“ ani nezprostředkovává Boží vůli. Je hodnoceno velmi střízlivě. Může totiž člověka zavést klidně na špatnou cestu. Aby vedlo správně, potřebuje neustálý kontakt s Boží milosti. Podstatně spolehlivější instancí je samotné Boží slovo a úsudek, požadavek a potřeba bližního. Vidíme to nakonec i na Ježíšově formulaci přikázání: neříká „Žij v souladu se svým svědomím.“, ale „Miluj Boha a bližního.“ Jan ukazuje, že „milovat Boha“ znamená „poslušnost přikázáním“ (1Jan 5,3). Při vší problematičnosti této otázky však ze závěru Božího zjevení plyne jasné praktické pravidlo: jestliže svědomí mluví a není v rozporu s Božím slovem či se zralým úsudkem bližního, pak je pro člověka závazné.

Svědomí v teologii

Otázka svědomí ve spisech teologů dlouho „na přetřes“ nepřišla. V prvním tisíciletí se o ní prakticky nemluvilo. Sv. Augustin ve svých Vyznáních sice mluví o vnitřním hlase, který ho pudil, ale nikde o něm systematicky nepojednává.

Ani ve scholastice se tímto tématem příliš nezabývají, nebo jen okrajově. Nicméně právě u Tomáše Akvinského najdeme nadhozený problém o závaznosti svědomí, který se pak morální teologií nese dál. Šlo o následující problém: jak je třeba se správně rozhodnout, když se svědomí dostane do konfliktu s postojem církve? Petr Lombardský zastává názor, že věřící je povinen uposlechnout hlasu církve, svědomí se mu má podřídit. Naproti tomu Tomáš zastává opačné mínění: v tomto případě se člověk musí řídit vlastním svědomím, i za cenu toho, že jeho jednání bude v rozporu s míněním církve… (docela odvážné tvrzení na „učitele církve“ ;-)).

V každém případě tato otázka byla jednou z příčin vzrůstajícího zájmu o teologii svědomí. Mimo to přispěl i zvyšující se zájem o autonomii člověka jako o jedince, ne jen jako člena či složku společenství. Teologický názor však jednotný nebyl. Vyhranily se tři školy: tomistická, františkánská a mystická. Tomistická škola věrna svému racionálnímu zaměření považuje svědomí a jeho soudy za zcela racionální (mentální) proces. Rozum zhodnotí vstupní předpoklady a vyřkne svůj soud. Svědomí není nic jiného než čistý syllogizmus. Prakticky se jedná poznání přikázání a řízení se podle nich.

Františkánská škola, opět v rámci své tradice, rozděluje váhu svědomí mezi rozum a vůli. Samotná vůle – chtění – je puzenou touhou po dobru, má sklon k uskutečnění dobra (byť subjektivně chápanému). Člověk jedná proto, že pro sebe vidí v daném jednání nějaké dobro. Soud svědomí se tedy podle františkánů neřídí jen kriteriem správnosti (co je na základě rozumového soudu správné, abych udělal), ale i kriteriem dobra (co je dobré, abych udělal). V ideálním případě se správnost a dobro shodují, ale v praxi se mohou rozcházet.

Konečně mystická škola se od čistě racionálního svědomí odvrací ještě více. Ve spisech středověkých mystiků se spíše než o poznání mluví o zkušenosti Boží blízkosti. Svědomí je scintilla animae (jikra duše), jakoby pozůstatek prvotního hříchem nezkaženého rajského stavu, zvláštní niterný způsob setkání člověka s Bohem. V mystické teologii se mluví především o spojení člověka a Boha, morální jednání je až důsledkem uvědomění si Boží blízkosti. Tento teologický směr je vůči svědomí nejoptimističtější.

Reformace, a to především v myšlení Martina Luthera, tento optimizmus nesdílí. Lutherovo přesvědčení o úplném zkaženosti lidské přirozenosti hříchem odporuje názoru, že by v člověku zůstal neporušený cit pro dobro, pro Boží vůli. I myšlení je hříchem zasaženo. Svědomí, místo aby bylo světlem, se stává slepým vůdcem,  oporu nemůže podle Luthera poskytnout ani učení církve a papeže, protože se často mýlili a rozhodli proti Božímu slovu. Jediná cesta je jen a pouze víra. Tam, kde člověk žije vírou, není jeho svědomí svázáno žádnou lidskou autoritou. Jeho pánem je výhradně Kristus. Svědomí člověka vést ani uklidnit nemůže, řídit se lze pouze Božím slovem a spoléhat na Boží spásu. Z hlediska katolické teologie jsou proti tomuto názoru dvě námitky: 1) Lze opravdu lidskou přirozenost považovat za úplně zničenou hříchem, že by v zásadě nebylo možné správné poznání? 2) Není podceněna služba církve? Lutherův pohled je silně orientován na individuální vztah člověk-Bůh, nebere se zřetel na vztah člověk-Boží lid, společenství církve. Přes tyto námitky je Lutherova práce přiblížením se biblickému obrazu svědomí.

V současné katolické teologii dochází ke zlomu v první polovině 20. století. Od Tridentského koncilu do té doby se jako církevní nauka o svědomí prosazovala především tomistická racionální teorie: svědomí není nic jiného než úkon rozumu. Od poloviny 20. století je svědomí vymaněno z intelektualistického zúžení a otevřeno i pro jiné stránky člověka, včetně emocionálna. Více než „hlas rozumu“ se definuje jako „Boží hlas v člověku“. Toto označení, mimo jiné formulované i Piem XII., však naráží na vážnou kritiku. Sociologie mluví o rozcházejících se soudech svědomí v různých kulturách. Lze připustit myšlenku, že by v jiných kulturách či dobách Bůh nabádal k jednání, které je podle našich měřítek považováno za hříšné a zvrácené? Pochopitelně musíme počítat s kenozí Božího zjevení – tedy tím, že Bůh nemluví přímo, ale zjevení se odehrává skrze omezené obrazy a představy té které kultury, z čehož v důsledku plynou rozdílné soudy svědomí.

Nejdůležitější diskuze v současné teologii se vede kolem hodnocení svědomí jako závazné instance: zda se jedinec může dovolávat na své svědomí i tehdy, když se odchyluje od stanovených norem. V profánních oblastech se o svobodě svědomí mluvilo a tato otázka byla dost akcentovaná, katolická církev se k tomuto tématu moc nevyjadřovala. Nicméně podstatný je pohled 2. vatikánského koncilu, který na svědomí a jeho svobodu poukázal. Nejedná se samozřejmě o zvláštní vypracování problematiky, ale konstituce Gaudium et spes a deklarace Dignitatis humanae poukazují na důstojnost, svobodu a závaznost svědomí. Je zde samozřejmě připomenuto, že svědomí se má orientovat podle pravdy, božského zákona a magisteria. Tedy svědomí není zcela autonomní, ale má konkrétní vazbu na život víry. Rozhodně nelze zneužívat svědomí jako argument, proti kterému se nedá nic namítnout. Život křesťana není alibizmus.

Zhodnocení

Morální teologie po 2. vatikánském koncilu považuje svědomí za poslední závaznou instanci pro rozhodování člověka. Člověk jedná mravně, pokud je jeho jednání v souladu se svědomím, naopak se dopouští mravně závadného jednání (hříchu), pokud jedná proti svědomí. Souvisí to nakonec i s definicí hříchu samotného: hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí (KKC 1849). Člověk se tedy nemůže dopustit skutečného hříchu, pokud si neuvědomuje daný skutek jako morálně špatný a nejedná proti tomuto vědomí. V takovém případě se totiž jednou pouze o tzv. materiální hřích, za jeho spáchání nenese člověk mravní zodpovědnost (např.: nevím, že tento skutek je hříchem; podle nejlepšího úsudku mého svědomí toto jednání nepovažuji za hříšné). Hříchem v pravém slova smyslu je formální hřích – zde člověk jedná proti svému svědomí.

K tomu pár důvodů, proč je svědomí považováno za závaznou normu:

1.      Antropologicko-etický důvod: K důstojnosti člověka nezastupitelně patří odpovědnost. Jedná jako člověk a nemůže odpovědnost za své jednání delegovat někomu jinému. Musí se tedy řídit tím, co mu svědomí radí konat nebo nekonat.

2.      Teologický důvod: Bůh povolává jednotlivě každého člověka, každý bude „vydávat účty“ ze svých vlastních skutků. To je možné jen tehdy, pokud se k danému jednání rozhodl sám podle hlasu vlastního svědomí. Před Bohem se nemůže a nemá objevit s cizími výpověďmi.

3.      Praktický důvod: Život jedince je naprosto jedinečný a člověk stále vstupuje do různorodých situací. Morální teologie nemůže vytvářet morální hodnocení pro všechny možné případy. Církevní autorita by totiž nedělala nic jiného, než posuzování jednotlivých mravních skutků a dávala co možná nejpřesnější návody jednání pro celé spektrum lidského jednání. Už jen představa takové instituce je hodně problematická, v praxi by se to určitě nepodařilo realizovat.

Jakkoli je v současné teologii svědomí ceněno jako závazná instituce, která poskytuje mravní hodnocení skutku, upozorňují teologové na určité problémy, které se vyskytují:

·        Protože svědomí je „interní veličinou“, těžko se dá proto zvenčí prověřit. Dá se jen věřit tomu, když se člověk dovolává svého svědomí. Ovšem přistupuje k tomu podezření ze zneužití. Může se stát, že za pádným důvodem svědomí se skrývají spíše vlastní touhy, přání, nálady, sobectví.

·        Vzhledem k subjektivitě svědomí je tato instance mnohem více náchylná k omylu a sebepřeceňování. Člověk může žít v chybných a falešných představách, může být negativně ovlivněn prostředím, výchovou nebo i vlastním psychickým stavem. Z tohoto důvodu je nutná na jedné straně správná výchova svědomí, na druhé straně konfrontace svědomí s vnějšími objektivními normami (Písmo, přikázání lásky, autentický učitelský úřad církve). Svědomí nesmí zůstat uzavřeno samo do sebe, potřebuje neustálý živý kontakt s Bohem. Dá se říci, že svědomí se stává citlivější a přesnější přímo úměrně k intenzitě duchovního života.

Důležitá je tedy výchova svědomí. Existují různé systémy výchovy, které mají své zastánce a odpůrce. V oblasti výchovy svědomí můžeme mluvit o dvou základních názorech. První názor předpokládá vytvoření a zažití systému přikázaných a zakázaných skutků. Morální teolog sestaví seznam povinností a zákazů, který si má člověk osvojit. Nemusí tedy sám hodnotit, stačí, když se naučí deklarované ohodnocení. Toto je víceméně aplikací tomistického náhledu na svědomí. V tomto kontextu byla sestavována i zpovědní zrcadla, existovaly kodexu různých hříchů. Pokud si člověk nebyl jistý, stačilo nalistovat příslušnou stranu. Podobně i církevní magisterium se specializovalo na to, aby potíralo nešvary a zlořády, definovalo to, co už je špatné a rozchází se s vírou a mravy. Jakkoli je tento systém pozitivní a technicky propracovaný, nedokáže vše. Tolik generací našich prarodičů a rodičů prošlo povinnou náboženskou výchovou, kde jim byl takový systém vštěpován. Ale kde jsou? Jsou opravdu všichni věřící a praktikující křesťané? Nechybí velkému množství právě víra?

Druhý systém výchovy svědomí se obrací spíše na výchově k pozitivním hodnotám. Nezabývá se tak tím, co by člověk dělat neměl, jako spíš tím, co znamená život podle víry, jaké hodnoty se musí chránit apod. (viz podobenství o koukolu na poli Mt 13, 24nn). Tento obrat v otázce výchovy svědomí najdeme v papežských encyklikách od Lva XIII. Magisterium před věřící staví to dobré, samo zacílení se na dobro znamená odklon od zlého. Nerozpracovává se detailně, jak se má věřící chovat, ale předpokládá se následující: jestliže jdu za nějakým cílem, pak se musím sám sebe ptát, které prostředky v cíli vedou a které ne. V sporných případech pomáhá vyjádření teologů či magisteria, ale většinu je člověk schopen posoudit sám. Život křesťana není definován otázkou: „Co mohu dělat, aby to ještě nebyl hřích...“ nebo „Co musím dělat, abych se nedopustil hříchu…“, ale hlavním úkolem je „následování Krista“ – žít tak, jak ukazoval Ježíš. Už samotné největší přikázání je vyjádřeno pozitivně, nikoli zákazem „nesmíš!“.