Stalo se, že během několika málo dní byl svět zaujat dvěma událostmi – startem prvního čínského kosmonauta a pětadvacátým výročím pontifikátu Jana Pavla II. Nejspíše z legrace kladla jistá rozhlasová stanice několika známějším osobnostem otázku, zdali by chtěly být raději papežem, nebo kosmonautem. Jeden z tázaných vzal tuto otázku vážně a odpověděl, že kosmonautem, protože papežem by nechtěl být v žádném případě. Je mu totiž protivná institucionalizovaná víra; vždyť světonázor je osobní věcí každého člověka… Být o pár let mladší, asi bych se nad tímto výrokem rozhořčil; dnes se nad ním mohu pousmát – přinejmenším nad takovou kontradikcí in adiecto hraničící s oxymóronem jako individuální světonázor.
Nicméně tato myšlenka není zcela nová; a rozhodně není tak banální, abychom ji mohli přejít pouhým úsměvem. V nejrůznějších podobách, modulacích a odstínech prochází dějinami myšlení od pozdně antické gnóze přes některé krajní mystiky vrcholného středověku až po současný vypjatý individualismus. Jejím jádrem je spor, zdali může a má mít náboženské cítění jednotlivce nad sebou nějakou autoritu.
Předpoklad, že náboženský postoj, světový názor se dotýká každého člověka jedinečným, individuálním způsobem, má své opodstatnění i v křesťanství. Nemá-li člověk osobní vztah k osobnímu Bohu, těžko lze mluvit o nějaké víře v křesťanském slova smyslu. A církev jako instituce není cílem, nýbrž prostředkem na cestě ke spáse, byť prostředkem par excellence. (Pochybujícím doporučuji deklaraci Dominus Iesus, článek 18.) Přiznejme si, že jen málokdo se obrátil k Bohu na základě vytržení nad dokonale fungujícím kuriálním aparátem. Církev krom toho trvá na tom, že osobní vztah k Bohu je podstatný pro spásu – a „malé děti lze křtít jen tehdy, když za ně církev ručí svou vírou“ a když v nich vidí dospělého člověka in potentia. Takový katolík, který mechanicky recituje vyznání víry, aniž by si byl vědom, že tomu sám osobně věří, nevyrostl z duchovních plenek a je na nejlepší cestě ke krizi víry či k „temné noci“ podle sv. Jana od Kříže. Sv. Tomáš Akvinský jde dokonce tak daleko, že podle jeho tvrzení člověk, který je v duchu osobně přesvědčen, že Bůh není jeden ve třech osobách, nesmí – proti svému přesvědčení – víru v Trojici vyznávat.
V čem je tedy potíž? Ve formulaci náboženství je jedině osobní záležitost (do které nemá nikdo co mluvit). Je to docela zajímavé – když komunismus zjistil, že násilím náboženství nevyhubí, začal o víře mluvit již nikoli jako o škodlivé, nebezpečné či překonané a nesmyslné („v rozporu s vědeckým světonázorem“), nýbrž jako o „věci každého člověka“. Tato premisa se mu pak stala nástrojem k rafinovanějšímu postupu proti církvi; pod touto záminkou házeli církevní tajemníci klacky pod nohy aktivnějším duchovním a státní moc persekvovala nejrůznější křesťanské aktivity – proč ne, vždyť „náboženství je soukromou věcí každého člověka“, tak jakápak křesťanská společenství, modlitební skupiny, prázdninové tábory, „chaloupky“… Nechci ovšem z komunismu dělat kořen veškerého hříchu, chci jen poukázat na to, jak se tomuto výrazně kolektivistickému světonázoru podařilo naočkovat naší veřejnosti striktně individualistický postoj. Následný pád a odsouzení (alespoň po filosofické stránce) komunismu pak umožnil nástup opačnému trendu – individualismu. Ten se ve společnosti udržuje dosud; jen si povšimněme, jaké negativní konotace mají slova jako autorita, společnost, kolektiv apod.
Proč by tedy náboženství nemohlo být ryze osobní záležitostí? Je ten názor špatný jen proto, že jej prosazovali komunisté? To jistě ne. Ale podívejme se na něj trochu pozorněji.
Dopřejme si malou odbočku. Jakýkoli hodnotící soud stran náboženství je ve své podstatě náboženským postojem. To je docela legitimní názor; filosofové (tedy odborníci, nikoli ti, kdo se náhodou pustí do „filosofování“) se všeobecně shodují, že nelze prokázat neexistenci Boha, zatímco otázku důkazu jeho existence ponechávají otevřenou. (S tím se může ztotožnit i věřící křesťan; kdyby bylo lze Boha dokázat stejně jako gravitační zákon, znamenalo by to pro křesťanství a pro náboženství vůbec těžkou ránu. Stále platí zásada „Deus semper maior“, tedy Bůh je vždy více, než my si dovedeme představit, a kdyby mohl lidský rozum sám od sebe obsáhnout Boha, nebyl by již svrchovaný Bůh, ale právě lidský rozum. A sv. Tomáš Akvinský nezamýšlel předložit svých „quinque viae“ jako empirický důkaz v přírodovědném slova smyslu. Člověk je jistě s to dospět svým rozumem k poznání Boží existence, ne již však k takovým pravdám víry, jako je podstata Nejsvětější Trojice.) Z tohoto hlediska lze tedy zjednodušeně říci, že ateismus je ve své podstatě také „náboženství“; ateista je člověk, který věří, že Bůh neexistuje, aniž by pro to měl racionální důkaz. (Budiž mu však přičteno k dobru, že důkaz neexistence je všeobecně jedním z nejtvrdších logických oříšků.)
Ale zpět k tématu. Řekli jsme si, že hodnotící soud stran náboženství je náboženskou záležitostí či má náboženský charakter. Proč tedy, podle tohoto hlediska, někteří lidé vnucují svůj názor (který zní, že náboženství je ryze osobní věc) druhým? Nebo, z druhé strany, je-li součástí mého náboženského přesvědčení, že náboženství není pouze osobní záležitostí, proč mi to druhý člověk vyvrací, je-li jeho názorem, že náboženství je pouze osobní záležitostí? Proč mi vyvrací mé osobní přesvědčení tvrzením o osobním přesvědčení? (Zde se dostáváme na tenký led metajazyka. Jádrem sporu je otázka, zdali může platit výrok „Vše je relativní.“ Spolu s Bernardem Bolzanem a Karlem Čapkem soudím, že nemůže – jinak by byl relativní i tento výrok. Měl bych tedy říci: „Vše je relativní – až na jisté výjimky.“ Neboli: „Všichni Kréťané lžou, pravil jeden Kréťan.“) Mohli bychom tedy říci, že takové názory (v extrémní podobě „víra je každého věc, a běda tomu, kdo si myslí něco jiného“) vyvracejí samy sebe.
O krok dále jsou názory, které jako by křísily antickou gnózi. Mnozí lidé uznávají existenci Boha – či spíše bychom měli říci božství, transcendentna – ale tvrdí, že k jeho poznání lze dojít pouze individuálně. Na křesťanství se pak dívají poněkud spatra jako na příliš formální, institucionalizované, zakrnělé a zdegenerované. „Jak může někdo uvěřit v Boha, o kterém se dočetl v knize nebo doslechl z kazatelny,“ bylo psáno v jednom internetovém diskusním příspěvku. S Bohem se lze údajně setkat jen při soukromém rozjímání, osobním „napojením se“ na Boha.
Nechci se dotknout takových věřících, uznávám, že jsou o svém názoru a o svém vztahu k Bohu upřímně přesvědčeni. Ale, a bude to znít trochu cynicky, kde mají záruku, že jejich zkušenost s Bohem je autentická, že se nejedná jen o projekci jejich vlastních představ? Mnohdy jsou citliví, vnímaví a duchovně zaměření lidé náchylní k psychickým vjemům, které mohou mít charakter náboženského zážitku – psychologové a psychiatři mi jistě dají za pravdu. Ostatně i některá tzv. soukromá zjevení (např. mariánská) mohou mít podobný původ, byť jsou vizionáři o jejich autenticitě upřímně přesvědčeni.
Církev je zbytečná, ba přímo na překážku pravému poznání Boha, slýcháme od těchto novodobých gnostiků (troufám si použít tento termín, ostatně antická gnóze vycházela z myšlenky pravého poznání – řecky γνωσις). Jenže opět je tu náš starý problém. Na základě čeho to tvrdí? Je-li vztah k Bohu soukromou věcí, pak z něj ztěží lze očekávat všeobecně platné závěry. Mám-li zde na jedné straně církev a na druhé straně někoho, kdo ji odmítá, pak je to tvrzení proti tvrzení. Proč bych se měl tedy přiklonit zrovna k tomu, které církev popírá? A co když dospěji sám k osobnímu přesvědčení, že církev je podstatná? Přinejhorším jsou oba názory rovnocenné, což však ani jeden do důsledků nepřipouští. Proč, z jaké autority? Proč mám zamítnout církev jen proto, že je to něčí názor?
Nemohu nevzpomenout na jednu z postav románu Saturnin – strýčka vynálezce. Tento dobrý a vědymilovný člověk odmítal jakékoli chemické poučky a hodlal přijít na všechno sám. Byl pak často překvapen, když mu v baňkách a křivulích šuměly nečekané chemické reakce. Kdyby byl nahlédl do učebnice chemie, byl by si ušetřil zbytečná zranění při zjištění, že lít vodu do kyseliny je holý nerozum. Když se pak zotavoval po některém ze svých výbuchů, vyprávěl o příčině neštěstí příbuzným a přátelům, přičemž s nonšalancí amatéra ze sebe chrlil naprosté nesmysly. Analogicky vzato, je snad možné hledat Boha individuálně a odmítat přitom jakoukoli pomocnou ruku ze strany ostatních, ale těžko se při tom vyhneme některým bolestivým „šrámům na duši“ a nebezpečí, že budeme objevovat objevené. A ne každý bude ochotně v Cimrmanových stopách průkopníkem slepých uliček.
Může křesťan pochybovat? ptají se někteří lidé. Do určité míry jsem přesvědčen, že pochybovat může a musí. Uvažovat o Bohu, rozjímat, hloubat nad Písmem, klást si v duchu otázky a hledat na ně odpovědi, to všechno jsou legitimní a žádoucí složky duchovního života. Pochybnost je však na místě, dojdu-li tímto způsobem k nějakým závěrům. Jak vím, že mám pravdu? Jak mohu s jistotou prohlásit, že mé závěry jsou správné? Jak mohu být přesvědčen o bezchybnosti svých úvah a myšlenkových pochodů? Toto jsou oprávněné křesťanské pochybnosti, které jsou úzce spjaty s jednou ze základních křesťanských ctností – s pokorou. Proč bych to měl být právě já, kdo se nemýlí? Proč zrovna já a jen já mám v tomto bodě mít pravdu? Budeme-li k sobě upřímní, uznáme, že potřebujeme nějaké objektivní měřítko, nějakou pojistku, nějaký záchytný bod.
Kde ho ale vzít? Může něco takového existovat? Východisko je dvojí – buď žádný pevný bod neexistuje, a pak je celá existence jen jedním velkým zoufalstvím, v němž se nelze na nikoho a na nic spolehnout. Nebo je tomu naopak a oporu pravdy nalézt lze. Logika nám opět radí, že nelze-li se na nic spolehnout, pak se nelze spolehnout ani na to, že se nelze na nic spolehnout. Tedy něco objektivního zde být musí. Ale kde a co?
Zkusme uvažovat takhle – předpokládejme, že Bůh existuje. Předpokládejme, že k tomuto poznatku můžeme nějak dojít. Máme zde tedy něco, čemu říkáme zjevení. Dal-li se nám Bůh poznat, mělo by toto poznání být nějak zaručeno. Jistě, mohl by se osobně zjevit každému člověku, ovšem neudělal to, alespoň ne zjevným způsobem. Je zde tedy někdo či něco, co garantuje a zprostředkovává jeho zjevení? Dal nám Bůh nějakou záruku, že jeho zjevení poznáme v autentické podobě? Jestli ne, je to zoufalé. Ale on přece musí ve své vševědoucnosti vědět, že ke svědectví těch, kterým se zjevil, budou různí lidé přistupovat různě, že svatá Písma se budou různě, a často protichůdně vykládat. Proto smíme věřit a doufat, že nám dal nějakou záruku, nějakou pojistku, nějaké objektivní měřítko; že ustanovil v tomto světě něco, nač se lze spolehnout. Že nedopustí, aby se víra vytratila a aby nemohla být nezkreslena předávána dál, jiným lidem a příštím generacím. Že umožní i nám, kteří jsme přišli na svět bezmála dva tisíce let po Kristu, abychom se s ním mohli setkat ve stejné plnosti jako svědkové jeho zmrtvýchvstání. Že i pro nás je otevřen „Boží dům, církev živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1Tim 3,15).
Církev bychom neměli chápat jako dozorčí orgán, jako duchovní policejní strukturu. Církev je pro nás místem, či spíše společenstvím, kde se lze setkat s živým Bohem. Společenstvím, kde lze svou víru prožívat ne ve své uzavřenosti, ale spolu s ostatními. Neboť to je či má být ve skutečnosti víra a náboženství: nikoli zbožné hnutí mysli, souhrn individuálních myšlenek a smyšlenek či koníček pro volný čas mezi fotbalem a křížovkou, ale způsob života, ba život samotný. Společenství církve nám pomáhá k autentické víře jak po stránce souladu s objektivní pravdou, tak ve sdílení s ostatními. Vždyť sám Bůh žije ve společenství Trojice. Sám Bůh se zjevil lidem a sdílí s nimi sebe sama; proč bychom se tedy měli my od společenství separovat? Člověk je od přirozenosti tvor společenský a má potřebu se sdílet; je-li tomu tak na rovině přirozené, lze předpokládat, že i na rovině nadpřirozené. Církev má v lidské společnosti jedinečný charakter – staví na přirozeném a má oporu v nadpřirozeném. Církev je pole, na kterém Bůh dává růst, působiště Boží moci, místo, které si Bůh vyvolil, aby se zde uchovávala pravda o jeho zjevení, prostor, kde se lidé stávají „rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým, lidem patřící Bohu jako vlastnictví“ (1Pt 2,9).
R.D. Zdeněk Drštka
Tisk článku
Texty, články, promluvy
