Úvaha nad sémantickým posunem, morálkou a domácím řádem
Ovšem nemylme se. Hříchem je v tomto případě myšleno to poslední, co by průměrného křesťana napadlo – bonbony. Návod, jak „hřešit bez následků“, není objevem nové cesty ospravedlnění před Bohem, ale reklamou na sladkosti, po nichž se netloustne (tolik jako po jiných, pokud je nejíte na kilogramy). Stejně tak ona zahřešivší si dáma nevyznává svou vinu, svou velikou vinu, ale konstatuje, že si navzdory své dietě dala po obědě moučník. A „doupětem neřesti“ je prachobyčejný veřejný dům čili nevěstinec, postaru hanbinec či hampejz. (Ostatně, proč se vlastně „veřejný dům“ neříká třeba nádraží, radnici, městské knihovně či výstavnímu sálu?)
Je to s podivem, ale jedna ze dvou asociací, které se běžnému současníkovi vybaví při slově hřích, je něco sladkého. Dovolím si zapochybovat, že v lidech stále dřímá povědomí o jednom z tzv. smrtelných hříchů – obžerství čili nestřídmosti. Ostatně tento pojem je pro ně spíše zdrojem veselí, neboť si jej spojují toliko s nechutným přejídáním, neřku-li přežíráním až k prasknutí, a vrtí hlavou nad hloupou církví, že z toho dělá takovou vědu a že nedopřeje ubohým věřícím, aby se pořádně najedli.
Buďme ale přesní – pod pojem nestřídmosti či nezřízenosti (lat. gula) se vejde i nepřiměřenost v pití, alkoholismus. Není od věci uvědomit si, že člověk, který pije do té míry, že se večer co večer ztříská do mrtva, hřeší; přinejmenším tím, že si poškozuje zdraví (játra, ledviny…) a že v sobě ponižuje Boží obraz. A copak není hříchem, když jeden z rodičů podstatnou část výplaty propije – byť se vrátí, zocelen tréninkem, domů po svých – zatímco partner neví, jak by ze svého výdělku uživil sebe a děti? A copak není hříchem, když si návštěvník restaurace odpaluje jednu cigaretu od druhé, zatímco vedle sedí rodina s dětmi? A copak není hříchem, když kouří a pije alkohol těhotná či kojící matka?
Ne, odsud pochybné chápání hříchu nejspíše nevzešlo. Původ bude někde jinde – pravděpodobně v pojetí hříchu jako čehosi zakázaného, nedovoleného – ale přesto (nebo právě proto?) příjemného. Jakkoli se mnohdy setkáme s domněnkou, že církev zakazuje všeobecně věci dobré a příjemné, zde je pojem hříchu omezen na sexuální oblast. To je onou druhou asociací se slovem hřích – záležitost pohlavního života. Odsud pravděpodobně pochází naprosto mylná domněnka, že pojem Neposkvrněné početí označuje Ježíšovo početí a narození z panenské matky.
V této oblasti je morální učení církve všeobecně známé, byť povědomí kolísá od lapidárního „před svatbou ne“ až po fantazijní „všechno mezi rameny a koleny je pro církev hřích“. Církev je obviňována ze zpátečnictví, nevědeckosti (pokolikáté již?), neochoty ustoupit, neschopnosti reagovat na „společenskou poptávku“ a zaslepeného „lpění na dogmatech“. Nicméně většina takto uvažujících ani není ochotna ptát se, co vede církev k požadavku předmanželské pohlavní zdrženlivosti. Obávám se, že i mezi křesťany se najdou takoví, kteří tento příkaz chápou jen jako „něco, co Bůh (církev) nechce a co nechápu“. Značná část otázek stran morální problematiky na stránkách www.katolik.cz je formulována ve smyslu „co ještě smím, aby to nebyl hřích“.
Dovolte mi, abych v této souvislosti zmínil doktora Plzáka, známého českého sexuologa, který se v jedné ze svých knih vyslovil pro panenství (či panictví, jak je libo) v předmanželském vztahu. Soudí, že sexuální styk (a to nejen coitus) natolik radikálně mění kvalitativní charakter vztahu, že by bylo nanejvýš neuvážené jej uspěchat a přeskočit fázi, ve které spolu dva lidé pouze „chodí“. Píše, že vztah má sexuálním stykem vrcholit, nikoli začínat.
A to platí i o „zkoušce sexuální vhodnosti potenciálního partnera“. Nemluvě o tom, že sex není a nikdy nebude jediným základem manželství. Pokud si svého partnera vybírám na základě toho, jak spolu vycházíme, co se týče sexu, co potom, až nám to v této oblasti přestane klapat? A bylo by bláhové se domnívat, že si partneři budou po této stránce vyhovovat nadosmrti – už z hlediska přírodního. Koneckonců, vybírat partnera jen podle sexuálního vkusu je nesmysl. Pokud se nemýlím, život nesestává jen ze sexu a sex není provozován 24 hodin denně 365,25 dní v roce. A nejčastěji se rozpadají právě ty partnerské dvojice, které spojoval především sex. Ne nadarmo praví staré přísloví, že „opadají-li růžím květy, zůstanou trny“.
Na okraj jednu poznámku – mnohdy je argumentem pro zahájení sexuálního života mimo manželství láska (či zamilovanost, abychom byli přesní). Musím se přiznat, že na takového člověka, který se zaklíná láskou ke svému partnerovi, ale nemá zájem s ním uzavřít sňatek, se dívám poněkud s podezřením. Slibuje-li lásku v soukromí, proč totéž není ochoten zopakovat před svědky? Má čisté úmysly? Ale třeba jsem jen chorobně podezřívavý. Nicméně na logické konstrukci „miluji tě, jinak bych ti to neříkal“ a „miluji tě, protože tvrdím, že tě miluji“ mi cosi vadí.
Také si dovolím zapochybovat, že pro církev je sexualita něco samo o sobě hříšného. Naopak. Sexualita je něco natolik vznešeného, že pro ni existuje dokonce jedna svátost – manželství. Mnozí se domnívají, že manželství jako instituce stojí vůči sexualitě v opozici a vzniklo, aby ji omezovalo. Opak je pravdou – manželství, svátost manželství existuje proto, aby něco tak úžasného, jako je sexualita, posvětilo a chránilo. A o manželství, ve kterém nedošlo k pohlavnímu styku, se hovoří jako o manželství nenaplněném (lat. matrimonium non consummatum).
Je stejně s podivem, že společnost je ochotna tolerovat nevěru. Manželé si přece – ať již byl jejich sňatek uzavřen jakoukoli formou – něco slíbili. Manželská nevěra je – alespoň podle mého chápání – zradou tohoto slibu, zradou vztahu. Průměrný člověk se právem rozzlobí, když mu jeho přítel slíbí, že přijde na domluvenou schůzku, ale nedostaví se, aniž by o sobě dal vědět – protože ho cestou zaujalo něco jiného a na svého přítele se lidově řečeno vykašlal. Průměrný člověk se bude cítit právem zrazen, když někomu s důvěrou svěří své osobní potíže, o kterých nechce mluvit na veřejnosti, a zjistí, že ten druhý o nich s klidným svědomím vykládá dalším a dalším lidem. Nedodržení obchodní smlouvy či písemného slibu lze stíhat soudně. Proč je tedy nedodržení manželského slibu pokládáno za něco v podstatě normálního?
Nechtěl jsem původně psát o katolické sexuální morálce, ale pomohu si přirovnáním z toho, co jsem o manželství napsal. Hřích není jakákoli činnost spojená se sexualitou. Hřích je zradou, nevěrou ve vztahu lásky, který je mezi Bohem a člověkem. Ne nadarmo mluví Bůh ústy starozákonních proroků o vztahu s Izraelem jako o manželství či rodinném poměru. Hřích je zrada na někom, kdo na nás spoléhá; kdo hřeší, obrací se zády k příteli, který k němu natahuje ruku. Hřích je ve své podstatě hrdelní zločin. Však také stál jednoho člověka život – jediný spravedlivý byl popraven, Ježíš Kristus byl ukřižován.
Tradiční výklady mluví o hříchu, který volá do nebe. Nejsou to až příliš aktuální bolesti současného světa? Vražda – najde se někdo, kdo pochybuje, že úkladné zbavení života je zločin proti lidskosti? A neděje se to v současnosti ve značné míře? Teroristické útoky, atentáty, vraždy na objednávku, rodiče připravení o život vlastními dětmi, oběti loupežných přepadení pro pár korun či bezohledných řidičů – všechna nevinně prolitá krev volá k Bohu. Utiskování sirotků a vdov – kolikrát se již stalo, že dospělé děti vyštípaly svou starou maminku či tatínka do domova důchodců, aby získaly její/jeho byt, a na svého rodiče se přijdou podívat jen jednou za měsíc, aby mu pomohly od starostí s důchodem… A kolik zaměstnanců už přišlo o svůj plat, na který mělo nárok, protože vedení podniku odčerpalo (jak se dnes říká, vytunelovalo) peníze jinam a na výplaty mu jaksi nezbyly prostředky? Kolik pracujících lidí bylo připraveno o své úspory díky experimentům v bankovnictví? Kolik zaměstnanců velkých obchodních řetězců musí pracovat za ubohou mzdu v nedůstojných a mnohdy nezákonných podmínkách pod pohrůžkou vyhazovu? Což to není hřích? Rozrůstá se dětská prostituce, dětská pornografie, zneužívání dětí a mladistvých. V řadě literárních a filmových děl jako by bylo jediné tabu – spořádané manželství. To všechno jsou staré známé hříchy do nebe volající.
Nechci zde naříkat nad zkaženým světem ani vyjmenovávat nejrůznější hříchy a jejich kategorie. To už za mě učinili jiní. A rozhodně nechci a nemohu jako křesťan skončit pesimisticky a zoufale. Stejně tak je mi proti mysli předložit taxativní seznam současných nešvarů, aniž bych se aspoň nepokusil najít možné východisko.
O nás křesťanech se říká, že jsme tak trošku zapšklí, nedomrlí, bledničkovití, morousovití a tak dále. Sáhněme si do svědomí – děláme vždycky všechno pro to, aby tomu tak nebylo? Tím, že budeme jen naříkat nad zkažeností světa, ničeho nedosáhneme. Jistě, je třeba nazývat věci pravými jmény – hřích hříchem, zradu zradou – a třeba čokoládu čokoládou (viz první odstavce). Ale také je třeba ukázat ostatním, že nehřešit je jednak možné, uskutečnitelné, jednak přínosné a schopné naplnit život.
Jeden z mých známých mi kdysi tvrdil, že bez hříchu by byl život nudný, že s hříchem je jakýsi „plnější“, „živočišnější“. (Nechci teď mluvit o hladině alkoholu v jeho krvi…) Je to nesmysl – z vlastní zkušenosti vím, že hřích je něco značně nudného, trapného, šedivého, protivného, něco, co ubírá síly, elán a chuť do života, co paralyzuje a přináší jen otupělost, znechucení, rozpaky, hořko v ústech a pocit prázdnoty a oklamání. Jenže nepostačí, budu-li o tom mluvit, ale nebudu žít takový život, na němž by byla patrná radost a plnost.
Jistěže nejde jen o stálý křečovitý „thymolinový“ úsměv (jak říkávala moje babička), který povinně nasazují obchodní cestující. Tuším, že to byl Nietzsche, kdo tvrdil, že vykoupení je nesmysl, protože kdyby měli být křesťané vykoupeni, museli by vypadat jinak. Nechce se po nás, abychom na potkání každého objímali a dvacetkrát denně se zalykali radostí nad vlastní spásou. Myslím, že pro začátek úplně postačí, nebudeme-li žít tak, jako by nás víra a věrnost Boží vůli o něco okrádala.
Ruku na srdce – nestalo se nám někdy, že jsme nekřesťanům tak trošku záviděli? Že nám bylo líto, jak si oni „mohou hřešit a užívat“, aniž by je muselo trápit svědomí? Nepřipadalo nám někdy, že jejich život je tak nějak snazší? Něco i říká, že zde leží kořen vzteku staršího bratra z podobenství o marnotratném synu; mám takový dojem, že mu vadilo ani ne tak, jak si kajícného navrátilce otec předchází, jako spíš to, že mladší bratr si mohl aspoň nějaký čas „užívat života“, zatímco on musel svému otci celý život sloužit. Na první pohled to vypadá jako celkem pochopitelné, a přece zde tkví jádro strašlivého omylu staršího bratra. Pokládal se totiž za služebníka, zatímco byl synem, kterému v podstatě patřil veškerý otcův majetek…
Domyslíme-li toto podobenství ještě o něco dále, můžeme říci, že žijeme v Otcově domě, kde nejsme otroky, nádeníky, námezdnou silou, ale dětmi domácího pána. Žijeme-li tedy v podstatě „ve vlastním“ domě, připadá nám nevhodné, abychom respektovali jakýsi „domácí řád“, který napomáhá udržovat tento dům v patřičném chodu? Ostatně žádné přikázání není samo pro sebe, v Desateru není žádný předpis pro předpis. Všechno má svůj účel, své místo a svůj řád. Je třeba dvojího – zamyslet se nad smyslem morálních vodítek a jejich smysl objevit a pak jej uvádět ve skutek. Uvidí-li okolí, že náš život je šťastný a naplněný, i když žijeme v pro ně nepochopitelných „okovech morálky“, bude jim to vrtat hlavou a přijdou se dříve či později ptát. A pak buďme připraveni svědčit o důvodu své naděje (srv. 1 Pt 3,15).
R.D. Zdeněk Drštka
Tisk článku
Texty, články, promluvy
