Pašije na plátně

14. 4. 2004, David Petrla

Jeden můj dobrý přítel mi vyprávěl, jak asi před patnácti lety, při poslechu jednoho hudebního díla, zakusil dojetí, které dosud nepoznal. Tím dílem byly Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha a to dojetí bylo náboženské. Zážitek byl prvním z řady několika událostí, které mého přítele, původně přesvědčeného ateistu, přivedly k tomu, že se stal křesťanem.

Umělci dobře vědí, že rozjímání o utrpení Ježíše Krista může na lidskou duši hluboce zapůsobit a přivést ji k lítosti nad jejími selháními a k vnitřní konverzi – k hlubokému, niternému rozhodnutí začít vytrvale pracovat na zlepšení svého života. Pašije – vyprávění o posledních hodinách Kristova pozemského života – patří k nečastěji zobrazovaným námětům sakrálního umění. V každém katolickém kostele je toto téma zobrazeno v podobě Křížové cesty – souboru 14 obrazů zachycujících klíčové okamžiky utrpení Spasitele. Tyto obrazy se používají ke společným meditacím, které se konají během postní doby před Velkým pátkem a symbolizují jakousi malou pouť do Svaté země.

Tvůrci, kteří téma utrpení Krista zpodobují, často jako duchovně spoluprožívané jeho matkou, vycházejí obvykle z vlastního prožitku kontemplace – rozjímavého nahlížení – biblických událostí. Tak vznikl ve 13. století latinský hymnus Stabat mater dolorosa – Stála matka bolestná – tolikrát zhudebněný, tak vznikla v roce 1500 Michelangelova Pieta. Film Mela Gibsona Umučení Krista do této dlouhé tradice křesťanské ikonografie velmi dobře zapadá. I on byl natočen jako výsledek obrácení a pokání umělce, který v jistém okamžiku pocítil hořkost nad svým životem. Ani on, stejně jako umělci středověku a novověku, si neklade za cíl seznámit diváky s celkem Ježíšova učení, ale přiblížit vrcholnou událost Ježíšova života – noc a den, kdy se odehrála spása lidstva. Tento film je modlitbou, nikoliv kázáním. Není náhoda, že Gibson sám sebe obsadil do role římského vojáka, který přibíjí Krista na kříž.

Vše začíná modlitbou Krista v Getsemanské zahradě. Na Krista, který je podle křesťanské víry zároveň celý Bůh a celý člověk, zde padá celá tíže lidského hříchu. Mnoho svatých, například nedávno svatořečený otec Pio z Pietrelciny, se domnívalo, že zde Ježíš mystickým způsobem zahlédl všechny hříchy lidstva a podle Bible mu v této chvíli tekl krvavý pot. Toto duchovní utrpení Krista drtilo více, než utrpení fyzické, kterému byl vystaven v následujících hodinách. Krista v zahradě navštěvuje ďábel, kterého hraje žena, italská herečka Rosalinda Celentano, a pokouší ho slovy: „Nikdo nedokáže unést celé to břemeno hříchu. Nikdo nedokáže...“ Tato temná postava je po celý film Kristovým stínem, je jakýmsi protějškem Kristovy matky, Marie, která svého syna doprovází, a která snad jako jediná kromě Krista ďáblici vidí. Tak zatímco se Ježíš modlí v Getsemanech, Maria se modlí židovskou pesachovou modlitbu „Ma ništana ha lajla haze“ – Čím se liší tato noc ode všech ostatních nocí? Po těžkém boji končí synova modlitba slovy: „Otče, ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ V tomto okamžiku se Kristova lidská vůle podřizuje vůli božské a od té chvíle již všechno přijímá s vyrovnaností a dobře viditelnou vnitřní silou – tak velkou, že se při nesení kříže až zdá, že pomáhá spíše on Šimonovi z Kyrény, než naopak.

Filmový Ježíš, James Caviezel (známý z válečného filmu Tenká červená linie), kterému hned na začátku filmu následkem bití zcela opuchne jedno oko, hraje Krista mistrovsky. Soucitným pohledem jediného oka sleduje vše, co se děje kolem něj a s ním – jeho pohledy na Jidáše, Petra, Piláta, Barabáše, Kaifáše a další patří k nezapomenutelným momentům, stejně jako okamžik, kdy téměř něžně obejme dřevo kříže. Jeho soucit s lidstvem vyvrcholí na kříži slovem „žízním“, které katolická tradice vykládá – zde zmiňme třeba blahoslavenou Matku Terezu z Kalkaty – jako žízeň po lásce lidí. Caviezel je mimochodem téměř jediným americkým hercem v obsazení filmu. Marii hraje vynikající rumunská herečka židovského původu Maia Morgenstern, Marie z Magdaly je Italka Monica Bellucci (Matrix Reloaded), Piláta hraje bulharský herec Hristo Naumov Shopov, který zde stejně jako další Římané přesvědčivě hovoří záměrně primitivní lidovou latinou.

Hlavní linie filmu, křížová cesta, je prokládána záblesky minulých událostí, zejména poslední večeře. Tyto záběry jsou tak krátké, že si u nich divák nestačí odpočinout a velmi prostými, až minimalistickými, ale právě proto navýsost působivými symboly, vyjevují duchovní obsah Kristova utrpení. Tak při pohledu na zakrvácené nohy vojáka si Kristus připomene umývání nohou učedníkům; rozbalování nekvašeného chleba při poslední večeři je prostřiženo na svlékání Krista pod křížem. Mnohé katolické křesťany již tyto záběry přivedly k hlubšímu prožívání mše svaté, která zpřítomňuje popisované události v dnešní době. Jeden z nejsilnějších okamžiků je ten, kdy Ježíš pod křížem upadne v blízkosti své matky. Marii se vybaví, jak mu pomáhala vstát jako malému chlapci a po krátkém váhání dodá i nyní svému synu sílu pokračovat – v cestě na smrt. Je to snad tato chvíle, kdy její srdce probodl meč, jak to před třiceti lety předpovědělo proroctví starého Simeona. Ježíš cítí, že i ona potřebuje povzbudit a řekne jí: „Podívej, matko, všechny věci tvořím nové.“ Vím nejméně o jednom divákovi, který, ač muž, v tomto okamžiku plakal. Matčina aktivní účast na událostech je velmi dobře alegoricky vyjádřena také v okamžiku zvedání kříže, kdy se Maria zvedá ze země současně s křížem. Úžasné je také pojetí Šimona z Kyrény, který nese kříž s Ježíšem tak, že mají spojené paže a jednu chvíli vypadají skoro jako bratři, kteří společně staví dům.

Vizuální stránka filmu je velmi zřetelně inspirována starozákonním prorokem Izaiášem, který 700 let před Kristem popisoval Spasitele slovy: „Byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili; byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti… Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Záběry na Ježíšovu krvavou tvář mají vznešenost ikon. Vizuálnímu dojmu je místy podřízena určitá sošnost postav, což ale není na závadu. Závěrečné prolití Ježíšovy krve, která vytryskne z jeho pravého boku a postříká postavy stojící pod křížem, je zase ozvěnou proroka Ezechiele, který popisuje vidění řeky živé vody, vytékající z pravé, východní strany chrámu. Voják, který je pokropen Kristovou krví, se v té chvíli obrátí. Podle mého soudu je snímek historicky mnohem věrnější, než bývá obvyklé a to právě v detailech. Krutost římského bičování je známa z jiných pramenů; že byl takto hrozně bičován i Ježíš, můžeme vytušit z Pilátových slov „Ecce homo“ – hle, člověk – kterými Ježíše představuje davu a která jsou v Bibli zachycena v původní latině. Bible také zachycuje posměšky římských vojáků, kteří možná při nasazení trnové koruny šli nad rámec toho, co přikázal Pilát a docela dobře mohli být opilí, jak to ukazuje film. Křesťané mohou být velmi vděčni za to že slyší Krista hovořit v aramejštině, z níž se v jinak řecky psaných evangeliích dochovalo jenom několik slov.

Lze pochopit, že se Židé mohou cítit uraženi tím, jak jsou zpodobeni kněží a někteří členové velerady. Divákovi ale daleko více utkví v paměti řada krásných židovských postav, například Veronika. V jednom z evangelií je zachyceno proroctví, které se někdy v minulosti nesmyslně stávalo záminkou k útokům na Židy: Dav říká Pilátovi: „Jeho krev na nás a na naše děti.“ Toto proroctví ve filmu vysloví Kaifáš, ale pouze aramejsky a není přeloženo v titulcích. Je logické, že se ho Gibson nechtěl vzdát úplně, neboť právě vylévání Kristovy krve, naplňující proroctví a očišťující nás i naše děti, patří k nejdůležitějším poselstvím filmu. Tragédií může být, pokud snímek podpoří již tak vypjatý antisemitismus v některých arabských zemích, mohl by to naznačovat komentář Jásira Arafata, který už bohužel snímek použil jako politický nástroj. To však v žádném případě nebylo úmyslem tvůrců a rozhodně takto film nepůsobí na křesťana, který si je dobře vědom toho, že Ježíš je Žid.

Síla filmu tkví v symbolice, kterou je nabita doslova každá minuta. Ta naneštěstí zůstane skryta divákovi bez teologického zázemí, věřící však může motivovat k tomu, aby film shlédli několikrát. V průzkumu mezi převážně věřícím obecenstvem, který byl v Americe proveden po prvním týdnu uvádění, se čtvrtina respondentů vyjádřila, že ho shlédne znovu. Za dobu, co se tyto průzkumy dělají, dosáhl tak vysokého procenta pouze jeden film – první díl Matrixu. I nekřesťan však bude zasažen jádrem poselství, kterým je hrozné Kristovo utrpení, přijaté dobrovolně. Může také vnímat nádhernou postavu matky, která trpí spolu se synem.

Kritické poznámky mohou připomínat známé výtky Michelangelovi, že vytvořil Madonu v Pietě příliš mladou. Snad Herodes je zkarikován až příliš. Na zvláštních efektech se trochu projevil rozpočet – přece jenom poloviční oproti předchozímu Gibsonovu filmu, Statečnému srdci. Závěrečné vzkříšení Krista může někomu připadat nedostatečně decentní, avšak velmi dobře ukazuje, že zmrtvýchvstání se neodehrálo v říši idejí, ale reálně a tělesně, což bylo rozhodně vhodné zdůraznit.

Film je mimořádně výrazným uměleckým dílem, které se natolik liší od obvyklé náboženské filmografie, že je s ní nelze dost dobře srovnávat. Mnohem spíše je součástí světa sakrálního umění. Shlédnout ho není v žádném případě příjemné, ale může to být formativní zážitek, zejména pro toho, kdo je zvyklý rozjímat nebo se modlit růženec. Jediná úleva, kterou divák zažije, pochází z faktu, že se film nesnaží Krista tak či onak demytizovat, jako díla vycházející z filosofických koncepcí 19. století. Není divu, že film již u diváků inspiroval řadu osobních konverzí, včetně obrácení neonacisty nebo přiznání k vraždě.

Zdroj: Časopis Mezi řádky, vydává Asociace Axis, Zelená 267, 530 03 Pardubice, tel: 224 319 066