III. PRVNÍ ROK ŽIVOTA DÍTĚTE

JAKÝ JE ZRAK NOVOROZENÉHO DÍTĚTE ?

Na tuto otázku můžeme dnes odpovědět už s jistotou, že toho vidí více a vidí to lépe, než jsme tušili. Podívejme se aspoň v kratičkém přehledu, co k této věci uvádí D. B. Chamberlain, jeden z předních badatelů v novorozenecké psychologii.

U dětí, které se narodily jako nezralé, reaguje již zornice zřetelně na světlo. Při ostřejším světle se u novorozených dětí objevuje mrkavý reflex, a někdy i typický zakloň hlavičky. Zatím není zcela jasné, do jaké míry je oko malého dítěte schopno tzv. akomodace čili zaostření na určitou vzdálenost. Zatím je dobře prokázáno, že vnímání je nejlepší asi na třicet centimetrů (lépe 22 - 25 cm). To je také vzdálenost, do jaké se při interakci s dítětem instinktivně stavějí matky (ale i ostatní lidé - a děti už od devíti let výše) . Ale vnímání není omezeno jen na tuto dálku. Aspoň u některých novorozenců se podařilo prokázat tzv. fixační reflex, což je schopnost umístit obraz nějakého předmětu na nejcitlivějším místě oční sítnice, a tam jej aspoň po krátkou dobu udržet. Některé děti už v prvních dnech života dokáží sledovat pohybující se předmět pohybem očí a někdy i malým pohybem hlavy. Dobře bylo prokázáno vnímání barev - dokonce se zdá, že na některé vlnové délky barevného spektra jsou malé děti citlivější než dospělí. Prokázáno je i vnímání tvarů. Děti brzy po narození se chovají prakticky stejně jako děti o něco starší. Dvakrát častěji dávají přednost obrazcům před pouhými nevýrazně nabarvenými plochami, zakřiveným liniím před přímkami, trojrozměrným předmětům před dvojrozměrnými plochami, a co je zvláště zajímavé, lidským obličejům před jinými obrazci.

Překvapivé výsledky přinesly pokusy s vnímáním hloubky u dětí starých ne více než dva týdny. Velká kostka se pohybovala z určité vzdálenosti přímo k očím dítěte. Děti reagovaly shodně tím, že široce otevřely oči, zakláněly hlavičku a někdy prováděly i obranné pohyby rukama. Když se týž předmět pohyboval nikoliv k dítěti, ale stranou od něho, reakce dítěte se nedostavila, což znamenalo, že je schopno „odhadnout“ směr pohybu. Experimentátoři potom zkusili rafinovanější postup. Promítali dětem na plátno ve vzdálenosti asi jednoho metru rychle se zvětšující předměty. Reakce dětí byly zachytitelné, ale ve slabší míře než v předchozím případě, kdy se reálné předměty k dítěti skutečně přibližovaly. Že jde o vnímání vzdálenosti a nejen velikosti, to potvrdil konečně další pokus, ve kterém se přímo k dítěti přibližovaly střídavé dvě kostky z molitanu, jedna malá a jedna velká. Přibližovaly se však do takové vzdálenosti, aby jejich obraz, který vrhají na sítnici, byl stejný. To znamená, že malá kostka se musela přiblížit více, velká kostka se zastavila v patřičně větší vzdálenosti od dítěte. Děti reagovaly jen na blízké přiblížení malé kostky a na velkou kostku nereagovaly vůbec - čili vnímaly změnu ve vzdálenosti.

Tak jako je malé dítě více „cítící“ a „chutnající“, než jsme si dříve představovali, je zřejmě i více „vidomé“, a tím i více připraveno k vnímání světa a k součinnosti s ním.

CO SLYŠÍ NOVOROZENÉ DÍTĚ ?

Nakonec jsme si nechali sluch. Co nám o něm říká dnešní věda? Přední badatelé i vědecká sympozia shodně konstatují, že cesta k záhadám lidské komunikace je nesmírně složitá. Jedna z nově objevených cest vede právě k počátkům sluchového vnímání. Co vlastně dítě slyší? A kdy slyší? A co z toho má?

Dosavadní poznatky z této oblasti můžeme shrnout asi takto: Od dávných dob matky a babičky dětem zpívaly a děti při tom blaženě usínaly. Dospělí mají vůči dětem svůj komunikační repertoár. Houkají na ně, broukají, žvatlají, „mluví“ k nim zvláštní bezeslovnou řečí i zjednodušenou řečí skutečnou, opakují slova s výraznou intonací. Ukazuje se, že už děti v prvním měsíci života, ba už novorozenci rozlišují tyto zvuky lidské řeči od zvuků ostatních. A tady začínají důmyslné výzkumy, jimiž se dobývá první světlo ve tmách lidského vnímání. Zkoumají se reakce dítěte na zvukové podněty v prvních dnech a týdnech života. Pečlivě se sleduje chování dítěte a pomocí elektroencefalografu jsou zachycovány tzv. evokované elektrické potenciály mozku. Zvukovými podněty jsou v tomto případě tzv. technické signály, tj. uměle utvořené zvuky, které se dají měnit co do výšky tónu a intenzity zvuku. O těch se dá předpokládat, že mají pro dítě poměrně malou „biologickou“ hodnotu - že mu zkrátka říkají moc málo. Druhou kategorií zvukových podnětů jsou sestavy zvuků, jaké se vyskytují v lidské řeči. A tu se ukazuje, že tak malé děti stejně jako dospělí reagují např. na nízké tóny uklidněním a na vysoké spíše úzkostným vzrušením. Nízké tóny vyvolávají u novorozence tělesnou aktivitu, vysoké tóny aktivitu tlumí, jako by dítě spíše strnulo v očekávání. Na nízké frekvence dítě reaguje nejlépe při usínání nebo při lehkém spánku, na vysoké tóny naopak ve stavu bdělém. Následkem toho možno tedy předpokládat, že vyladění na různé tónové výšky je vlastně věcí intrauterinního vývoje a že v době narození jsou nervové mechanismy už schopny své základní sociální funkce. Dovedou rozlišit tónové frekvence lidské řeči od jiných, „nelidských“ frekvencí.

Přitom čisté, stálé a izolované signály nevyvolávají u dítěte nějaké charakteristické reakce. Necvičeny pozorovatel je sotva zachytí. Na tyto podněty také dítě prakticky nikdy neodpovídá hlasově - nebrouká, nehouká. Nejspíše ze všeho se vyvolá tzv. pátrací reakce, kterou dítě jako by se ptalo: Co to je?

Reakce na složené a strukturované zvuky napodobující lidskou řeč jsou naproti tomu velice určité a charakteristické. I necvičeny pozorovatel může poznat změny v chování dítěte. Dítě je vzrušenější, dá se třeba i do pláče, nebo naopak plakat přestane. Mění se srdeční tep a jsou patrný změny na EEG. A co je podstatného, objevují se hlasové projevy.

Dosavadní poznatky shrnuje jedna z předních badatelek v tomto oboru, Rita B. Eisenbergová takto: Lidé, jakožto nejsložitější ze všech přírodních bytostí a jediní schopní komunikovat řečí, mají řadu mechanismů nižšího řádu společných s ostatními živočichy, ale kromě toho mají i určité, zcela jedinečné, specializované mechanismy vyššího řádu, které zpracovávají jen zvuky řeči.

Rita Eisenbergová předkládá hierarchický model zpracování zvukových podnětů o čtyřech úrovních:

1. První stupeň v podstatě filtruje ve sluchových informacích nízké frekvence od vysokých. Vysoké frekvence se vedou do mozkového kmene ke zpracování nebo k uložení. Nízké frekvence se předávají ke speciálnímu kódování do vyššího patra nervového systému. Tento okruh je přítomný při narození jako zbytek fylogenetického mechanismu, který spouští u živočichů „přiblížení“ nebo „strach a útěk“. Je tedy zabudován do afektivního systému, tj. do základního citového prožívání. - Tento nejnižší stupeň patrně zahrnuje vývojově staré či dávné partie mozku, zvláště tzv. limbický systém.

2. Na druhém stupni jsou přicházející sluchové podněty očišťovány a vybírány pro další, vyšší zpracování nebo uložení. Operace na této úrovni mají už vztah k řeči. Třídí se tu hlasitost podnětů a provádí se analýza zvukových frekvencí. Tyto mechanismy reagují tedy na intenzitu zvuku a umožňují dítěti orientovat se na významné řečové výšky tónů. Výběrové naladění na kritické frekvence řeči může pak vést nejen k přednostní orientaci na mluvenou řeč, ale také podněcuje vlastní řečový aparát dítěte a připravuje ho na pozdější artikulační produkci.

Další dva stupně jsou víceméně spekulativní, protože novorozenci reagují jenom na několik málo strukturovaných podnětů, takže není mnoho informací, o které by se bádání mohlo spolehlivě opřít. Víceméně z toho, co je zjištěno, možno soudit, že funkční asymetrie existuje už v tomto časném věku.

3. Třetí stupeň zpracovává tedy podněty, které mají muzikální a intonační charakteristiky, avšak ne specifické charakteristiky řeči. Tyto neřečové zvukové podněty se vedou zpravidla do pravé mozkové hemisféry, která je u velké většiny lidí pro řeč nedominantní. Tam jsou také zpracovávány nebo ukládány.

4. Čtvrtý, nejvyšší stupeň zahrnuje příjem a zpracování řečových informací, které probíhají u velké většiny lidí v dominantní, levé hemisféře.

DŮLEŽITOST PRVNÍHO ROKU ŽIVOTA DÍTĚTE

Specialisté v oboru prenatální a natální psychologie, manželé Grossmannovi, komentují sami své nálezy v tom smyslu (a my se k jejich názoru můžeme jen souhlasně připojit), že jakýkoliv kontakt matky s dítětem co nejdříve po porodu silně usnadňuje vytvoření zcela zvláštního vztahu intimity jako základny pro další vývoj citové vazby. Nedostatek časného kontaktu nezabraňuje vytvoření onoho specificky těsného vztahu intimity, i když snad pro něj připravuje delší cestu. Nelze také říci, že by časný kontakt překonal předchozí postoje, pokud byly vůči dítěti nepříznivé. Je-li dítě radostně očekáváno, pak matka využívá plně časného kontaktu, a to i po nepříjemném těhotenství a po porodu třeba velmi těžkém a bolestivém.

Od časného kontaktu matky s dítětem hned po porodu je jen malý logický krůček k jinému opatření, které se v zájmu dětí, matek i celého rodinného života do porodnic znovu zavádí a nahrazuje dosavadní způsob přísného oddělení matky a novorozence. Říká se mu podivným cizím slovem „rooming-in“. Tento název se, bohužel, už hodně rozšířil a bojovat proti němu je asi marné - ale natolik se nám nelíbí, že aspoň v této knížce budeme mluvit o „pokojích, jednotkách či odděleních matek s dětmi“. Myslí se tím systém, podle kterého dítě zůstává s matkou od porodu po celou dobu jejího pobytu v porodnici. Matka má jeho postýlku u svého lůžka, tak aby na ně mohla dobře vidět, aby k němu mohla snadno dosáhnout a pohodlně je sama opatrovat. A můžeme s radostí konstatovat, že matky těchto možností bohatě využívají. Úmyslně jsme řekli, že to je zařízení, které se znovu zavádí. Ano, jde o jakousi renesanci starých praktik, ovšem na nových základech a s novými poznatky, které přinesla moderní medicína. Dnes už je dalekosáhle zvládnuta novorozenecká úmrtnost a nemocnost, umělá výživa je natolik vypracována a hygienická opatření jsou natolik účinná, že je možno pomýšlet na duševní a sociální blaho našich dětí v daleko větší míře než kdy dříve.

Na jakých argumentech stojí tato staronová praxe? První argument: Není dobré odlučovat matku od dítěte, jak se v posledních několika desítiletích praktikovalo! (Za dřívějších dob při porodech doma nic takového samozřejmě nebylo, ba neznaly to ani dřívější porodnice. Nenajdeme nic takového u přírodních národů. Je to tedy něco „nepřirozeného“.) Odloučení znamená frustraci přirozených duševních potřeb a po delší době i psychickou deprivaci. Zasahovat do těchto jemných mechanismů v tak citlivém životním období, jakým je porod a šestinedělí, je přinejmenším nebezpečné a nezodpovědné.

Další argumentace poukazuje na příjemnější prožitky matek, na klidnější chování dětí a na jejich rychlejší intelektové vyspívání, na rychlejší a pevnější utváření citových vztahů, na delší dobu kojení a na řadu dalších příznivých okolností. Tyto pozitivní vlivy nutno ovšem dokázat, čímž se otvírá další nové pole pro psychologický výzkum. Ovšem ani zde nejsou ještě poměry natolik ustáleny, aby se daly odvodit jednoznačné závěry. Někde se totiž praktikuje systém matek s dětmi jen jaksi napolovic, a to tak, že matky mají děti u sebe jen přes den, kdežto na noc přebírají péči o ně sestry na společném novorozeneckém oddělení. Důvodem je většinou ohled k matkám, aby si odpočinuly a mohly se lépe vyspat. Na druhé straně se tím však podstatně mění situace dítěte, a to především z hlediska vypracování individuální periodicity přijímání potravy a rytmu spánku a bdění.

NĚKOLIK SLOV O KOJENÍ

Kojení prospívá nejen dítěti, ale i matce. Je spolehlivě prokázáno, že napomáhá k rychlejšímu a dokonalejšímu stažení děložního svalstva a snad i k úpravě postavy do žádoucích tvarů. Kojení je jeden z nejvýznamnějších prostředků předcházení arteriosklerózy v pozdějším věku. A že má kojení velký význam pro rozvinutí mateřských postojů ženy a pro celou její psychiku, je dnes již neméně dobře potvrzeno. Přitom z psychologického hlediska je kojení klasickou situací interakce mezi matkou a dítětem, kde jedna i druhá strana dává a přijímá, jedna druhou stimuluje, jedna i druhá prožívá intimitu těsného vztahu tělesného a citového. (Připomínáme v této spojitosti poznatek z výzkumu dětí narozených z nechtěného těhotenství. Tyto matky kojily děti významně kratší dobu než matky dětí pozitivně přijímaných. Mezi „nechtěnými“ dětmi bylo také významně více těch, které nebyly kojeny vůbec.)

„Je tu příležitost povýšit,“ říká M. Damborská, „ošetřovatelskou techniku a racionální krmení na láskyplný, emocionálně akcentovaný obřad, který může ovlivňovat přístup k dítěti, především však vnímavost matky k signálům dítěte.“

Kojit je tedy dnes moderní a má i veškerou vědeckou oporu! Rozhodnutí matky nekojit je nemoderní a patří minulosti!
Při pozorování spontánního chování matky za porodu doma se zjistilo, že matka má tendenci velmi brzy, zpravidla již během prvních pěti minut, přikládat novorozené dítě k prsu. Totéž lze pozorovat při porodech prováděných Leboyerovou metodou. Dítě prsní bradavku matky olizuje, bere do úst, pokouší se sát - a tím silně povzbuzuje mléčnou sekreci. Profesor J. Švejcar připomíná, že olizování bradavky dítětem má ještě další význam. Dítě totiž slíže z bradavky infekční choroboplodné činitele, kteří se vyskytují v životním prostředí matky a vůči nimž má matka vytvořeny specifické protilátky. Ty se pak přenášejí mateřským mlékem na dítě, takže je dalekosáhle chráněno proti možnému onemocnění. Tím se vysvětluje také skutečnost, že novorozenci umístění na jednom pokoji s matkou neonemocní, ani když do této místnosti volně přichází otec, druhé děti a ostatní rodinní příslušníci, jak je to dnes již v mnoha porodnických zařízeních různých zemí světa zavedeno.
Nejnovější výzkumy tvorby mateřského mléka objasňují složitou souhru mechanismů biologických a psychických v tomto ději, ale jeho tajemství do všech podrobností zdaleka ještě prozkoumáno nebylo. Je však jisté, že dotyk rtů dítěte s prsní bradavkou je tu činitelem základního významu a že je dobře zvláště zpočátku, je-li opravdu častý. K provokaci produkce mléka tedy nestačí jen pouhé mechanické odstříkávání a vyprazdňování prsu. Z toho pak také vyplývá předpoklad, ostatně dnes již mnahonásobně potvrzený četnými studiemi, že se tvorba mléka zvýší a prodlouží na delší dobu, jestliže se matce umožní přiložit dítě k prsu, kdykoliv se dožaduje pití.

Patnáct procent matek není schopno kojit, uvádí M. Damborská. Tyto matky je třeba vést k takovému zacházení s dítětem, které by láskyplným způsobem napodobilo situaci při kojení tak, aby z toho vznikl onen „emocionálně akceptovaný obřad“. U matek, které jsou schopny kojit, je možno dosáhnout úspěchu správnou psychologickou přípravou v těhotenství, i dostatkem informací o „hubených fázích“ laktace (konec šestinedělí, první poporodní menstruace).

Kojení musí mít ovšem svůj řád. Jedná se o dávky hlavní a doplňující. Doplňující dávka, přijatá mezi dvěma dávkami hlavními prakticky základní rytmus přijímání potravy neovlivňuje. Jako by ji organismus dítěte prostě nevzal na vědomí.
Podobně je tomu s noční pauzou. Malí kojenci, kteří jsou krmeni podle svých vnitřních hodin, a nikoliv podle organizačního řádu novorozeneckých oddělení, si zpravidla sami od sebe zařadí svou noční pauzu, a to tak, že jednu noční dávku prostě „zaspí“. Děje se tak náhle a nikoliv snad postupným prodlužováním dosavadních přestávek mezi jednotlivým kojením nebo krmením. Dochází k tomu nejdříve koncem prvního měsíce a nejpozději během třetího měsíce. Odvykání dítěte nočnímu krmení je tedy nejen zbytečné, ale dokonce nevhodné, protože přirozený biologický rytmus dítěte narušuje.

Z toho všeho jasně vyplývá, že poznat tuto individuální rytmicitu jednotlivých funkcí dítěte je možné jen tehdy, jestliže matka s dítětem skutečně čtyřiadvacet hodin denně žije. Neznamená to, že by je musela mít stále na očích, ale musí je mít aspoň v dosahu a v dohledu, kdykoliv k tomu pocítí potřebu a kdykoliv dítě dá najevo, že něco potřebuje. Z tohoto hlediska je tedy výhodný vlastně jen úplný systém matek s dětmi, jak jej doporučuje prof. Švejcar. Poloviční řešení, kdy matky mají děti na svém pokoji přes den a v noci jsou děti na oddělení novorozenců, zůstává nejen na poloviční cestě, ale ztrácí to podstatné: neumožňuje matce poznat právě celodenní rytmus dítěte a přizpůsobit se mu.

KONTAKT MATKY S DÍTĚTEM

Přibližme si nyní, jak to v praxi často bývá. Matka zvedne nemluvně na ruce do šikmé polohy - dítě v této poloze zvýší svou úroveň bdělosti a pozornosti a otevře více oči - matka se přiblíží svým obličejem k tváři dítěte a usměje se na ně - výraz dítěte se nápadně oživí - matka na dítě mazlivě promluví - dítě začne vzrušeně pohybovat rukama a nohama - matka s potěšením sleduje tyto projevy radosti dítěte, kývá hlavou a výraznou mimikou (se zvednutým obočím a pootevřenými ústy) se dále pokouší udržet a zvýšit zájem dítěte - pozornost malého nemluvněte se však brzy vyčerpá, dítě odvrací svůj pohled a ztrácí zájem - matka je pokládá do polohy vleže. Celý tento řetěz aktivit (v našem případě devíti) proběhl během několika málo sekund. U nejmenších dětí s krátkodobou pozorností netrvá obvykle déle než pět až deset sekund. Jednotlivé články tohoto řetězu tedy trvají zpravidla zlomek sekundy. Důležité je však to, jak na sebe plynule navazují a jak jsou dohromady „sladěny“. Tou měrou, jak vzrůstá radostné vzrušení dítěte, roste i radostná emoce matky. Únavu dítěte zachytí pozorná a citlivá matka a reaguje na ni tak, že ponechá dítě v klidu. Působení během několika sekund je tu však velmi intenzivní a dítě se přitom učí velmi důležité lekci: poznává, že může svým chováním navodit určité aktivity u svého dospělého partnera a že může za určitých okolností očekávat jeho známé projevy. Začíná tedy rozumět sledu příčin a následků v sociální vzájemnosti. Jeho pocit „vlivu“ či „působivosti“ tím rychle narůstá. Učí se, že může mnoho z dění svého okolí ovládat, a tak narůstá jeho sociální „moc“. Uvědomíme-li si, že podobný řetěz rychle za sebou jdoucích činností se během dne opakuje nesčíslněkrát, pak snadno nalezneme jeho význam pro vývoj dítěte a pochopíme, proč mají podobné vzájemně spojené aktivity rodičů a dítěte větší význam než dobře míněné, předem naplánované a záměrně řízené „vychovávání“. K významnému, intenzivnímu průběhu vzájemné součinnosti dochází ovšem nejvíce za plně bdělého stavu, ale do jisté míry je pozorován i během některých fází spánku dítěte a matky.
Je ovšem docela dobře možné, že dítě svým pohledem nebo hlasovým projevem dá najevo přání zahájit takovou řadu, avšak nedostane se mu potřebné, nebo přímo již očekávané odpovědi. Jestliže se podobná situace opakuje často, ztrácí dítě zájem o sociální kontakt a přestane se vzájemnému sdělování pocitů dále na čas učit. Bylo to prokázáno i experimentálně v laboratoři. Matka se v zorném poli dítěte objeví, na chvíli mu zmizí a znovu se ukáže. Dítě ji uvítá zprvu radostným výrazem. Jestliže se však podobná situace odchodu matky opakuje častěji a nepředvídatelně, ztrácí už dítě zájem o kontakt s ní, když se mu opět představí. Jindy může nepodařený sled vzájemných směn aktivit vypadat jinak: dítě s krátkým rozsahem pozornosti se od matky odklání, ale matka je bez ohledu na to dále bombarduje svými podněty, aby pokračování kontaktu vynutila. Důsledek je prohloubení odklonu dítěte od styku s lidmi nebo jeho mrzuté fňukání.
„Předprogramování“ dítěte si tedy vysvětlujeme tak, že novorozenec přichází na svět vybaven schopností reagovat právě na podněty přicházející od lidí a že pro druhé lidi představuje svým zvláštním chováním mimořádně silnou pohnutku k jejich činnostem zaměřeným na pomoc i na pouhou společnou aktivitu. Každé genetické předprogramování se ustavuje přirozeným vývojem druhu pouze tehdy, když dovoluje účinné přizpůsobení těm vlastnostem prostředí, které zůstávají stálé po dlouhý sled generací. Tak tedy je kojenec předprogramován na dýchání, když se poprvé setká s novým mimoděložním prostředím, na příjem potravy, jakmile přestane dostávat výživu z krevního oběhu matky. Stejně tak můžeme tedy právem předpokládat, že je předprogramován na podněty, které přicházejí od dospělých, na jejichž péči je jeho přežití zcela závislé. Reakce dítěte mají zajistit jejich zájem a motivovat je k činnostem nezbytným pro jejich růst a vývoj.

Už před více než dvaceti lety ukázaly pokusy prováděné americkým psychologem R. L. Fantzem, že se novorozenci dívají déle na obličeje než na ostatní podněty. Nověji byl tento fakt upřesněn. Nejde tu o to, že by novorozenci dávali přímo přednost určitému podnětu (např. konfiguraci obličeje), ale zřejmě vyhledávají takovou podnětovou situaci, která zajišťuje optimální dodávku vzruchu. Podnět je pro ně zajímavější, když má přiměřenou složitost, když hranice temného a jasného je dost ostrá, když obraz dopadá na žlutou skvrnu očního pozadí a když je objekt v pohybu. A to je právě nejčastěji tehdy, když se tvář dospělého přiblíží k dítěti na vzdálenost asi dvaceti až pětadvaceti centimetrů a zlehka se pohybuje.
Potvrzuje se také starší pozorování, které jsme již dříve připomněli, že novorozenci reagují živějšími pohyby na ženský hlas než na hlubší hlasy nebo jiné zvuky - a dají se jimi také rychleji utišit. Už druhý den po narození dávají zřetelně přednost lidskému hlasu před tóny hudebních nástrojů. Novorozenci dovedou zřejmě rozlišovat jemné rozdíly v časových vztazích hlásek obsažených ve všech lidských jazycích - na rozdíl od dospělých, kteří si tuto rozlišovací schopnost uchovávají zpravidla jen pro jazyk mateřský. Tato vysoká schopnost rozlišování jim umožňuje, aby se i v tomto směru rychle učili. Condon a Sander ukazovali skutečně, že už kojenci ve věku dvou týdnů projevovali zneklidnění, když na ně někdo promluvil jinou řečí, než kterou dosud slýchali. Ve třetím týdnu života vyvíjejí více námahy, aby se dostali do polohy, odkud mohou slyšet hlas své matky.

Vložíme-li novorozenci do dlaně předmět vhodných rozměrů, stiskne jej reflexním pohybem - ale tento vrozený („nepodmíněný“) úchopový reflex je silnější, je-li mu do dlaně vložen prst, než jde-li třeba o hůlku stejných rozměrů: nepochybně proto, že prst je přiměřeně měkký, teplý a mírně se v dlani pohybuje. Podobně čistě reflexní plazivé pohyby novorozence ležícího na bříšku jsou silnější, je-li dítě položeno na nahé tělo dospělého (pokožku na pokožku), než když leží na rovné, nepohyblivé a tvrdé ploše postýlky. Kožní kontakt je pro další vývoj dítěte zřejmě vůbec nejdůležitější a nejzákladnější a je ovšem nejpřirozenějším způsobem uspokojován při kojení. Je však také patrný ve způsobu, jakým matka dítě k sobě tiskne, drží je při koupání a ošetřování i při pouhém mazlivém hraní.
Mnozí badatelé ukazují, jak matka intuitivně vystihuje optimální polohu dítěte, která přispívá k jeho zvýšené bdělosti, a tedy i k pohotovosti ke kontaktu, a jak je dovedně drží, i když je to třeba její prvé dítě a nikdy se tomu neučila. Za příznivých okolností matka tak podporuje i onen příznivý vliv přímého kožního kontaktu, ale vnímá citlivě i pohyby dítěte, cítí teplo a vůni jeho kůže. Využívá tedy všech smyslových modalit dítěte i svých vlastních - komunikuje s ním za pomoci zraku, sluchu, hmatu, čichu, chuti, vjemů polohy a pohybu.

Psycholog H.N.Massie filmoval v r. 1978 chování matek na ostrově Báli v Indonésii. Z filmů je zřejmo, že matky tam nepoměrně více dítě drží my je více ukládáme do postýlek a kolébek. Matky tam dítě utišují mnohem více tím, že je chovají a že mu nabízejí prs - u nás se mnohem více matky na dítě dívají a mnohem více si s dítětem „povídají“.
V jisté porodnici bylo provedeno pozorování mladých matek prvorodiček. Mladá maminka své spící dítě soustředěně pozorovala. Přitom se ho jemně dotýkala, ve své mimice „zrcadlila“ mimiku dítěte a svou řečí komentovala každé jeho hnutí. Velmi nápadný byl i její zájem o tělesný zjev dítěte. Svoje často nesmělé dotyky provázela projevy údivu, citového vzrušení a různými výroky o dítěti. Dost často vyslovovala žádost, aby dítě otevřelo oči, případně mu jemně vyčítala, že se na ni nedívá. Teprve po této láskyplné „předehře“, když se dítě pod jejími jemnými dotyky probudilo, začala kojit. Tolik pozorování E. Schmidtové, k němuž jen znovu připomínáme, že šlo o matky s prvním dítětem, tedy mladé a dosud nezkušené, které se tu chovají nikoli v souhlase s naučenými pracovními postupy, ale v souhlase s přirozeným mateřským instinktem. Abychom použili slov E. Schmidtové: „Matka využívá bohatou škálu řečových i neřečových prostředků, které ovládá jako příslušnice lidského rodu, a celkem intuitivně a tvořivě je přizpůsobuje momentálnímu stavu dítěte, ale i zóně nejbližšího vývoje“ - totiž tomu, čeho chce s dítětem dosáhnout, kam je chce dovést.
Mateřské chování vůči dětem v prvních dnech života se obecně pokládalo za čistě ženskou záležitost. Ale novější studie vždy znovu ukazují, že tomu tak zdaleka není. Tak např. Klaus a Kennell citují výzkumné práce Parkeovy, ve kterých bylo pozorováno speciálně chování matek a otců vůči dětem na matčině pokoji v porodnici a potom k dětem dva až čtyři měsíce starým. Nejpřekvapivějším zjištěním bylo, že když byli otcové s dětmi sami, jejich chování se nijak nelišilo od chování matek. Když byli všichni tři pohromadě, projevovali se otcové dokonce aktivněji než matky. Častěji brali dítě do rukou, více na ně mluvili - jen se na ně méně usmívali.
Otcové se dovedli chovat „mateřsky“, když byli s dítětem sami, a v přítomnosti matek dokonce byli aktivnější a iniciativnější. Autoři pokládají tato zjištění za doklad toho, že otcové mají o malé děti větší zájem, než se má obecně zato. Byli by patrně i lepšími vychovateli a pečovateli, jen kdyby se jim k tomu dostalo dost příležitosti.
K překvapení výzkumných pracovníků se však ukázalo, že jistota dítěte ve vztahu s otcem lépe předpovídala chování dítěte v náročné situaci s neznámým dospělým než jistota ve vztahu k matce. Možno se domnívat, že jistota ve vztahu k matce je jakýmsi obecným základem, který sám o sobě ještě o sociabilitě dítěte nerozhoduje. Přistoupí-li však k tomu navíc jistota vztahu s otcem, dostává vývoj sociability mohutný impulz, který se v chování dítěte vůči cizím lidem už musí znatelně projevit.
Takřka úplný přehled o výzkumných studiích zabývajících se rolí otce v péči o malé dítě přináší kniha tří německých psychologů, z nichž hlavním autorem je W. E. Fthenakis. Kniha zdánlivě s naším tématem nesouvisí - je totiž zaměřena právnicky a pojednává o rozvodech a jejich důsledcích pro děti a rozvádějící se rodiče. Více než jedna třetina je však věnována právě otcovské osobě. Autoři výstižně ukazují, jaké překážky pro zaměřený výzkum vztahu otec-dítě vytvořila psychoanalýza svým jednostranným zdůrazněním vztahu matky a dítěte jakožto modelu všech dalších vztahů, které si kdy dítě v životě vytvoří. Teprve hnutí za fyziologičtější a psychologičtější vedení porodu a počáteční péče o dítě, vyznačené jmény G. Dick Reada, R. A. Bradleye, F. Lamaze a F. Leboyera, umožnilo opět otcům přítomnost při porodu, účast v kurzech pořádaných pro těhotné ženy a vůbec podstatně větší angažovanost v péči o dítě. A tu se ve výzkumu i v praxi čím dál více a zřetelněji ukazuje, že v chování matek a otců vůči dětem v kojeneckém a batolecím věku je více podobností než rozdílů a že otcové jsou dnes velkou většinou schopni se o dítě dobře „mateřsky“ postarat, poskytne-li se jim k tomu dost příležitosti. Možno z toho vyvodit nakonec i závěry pro praxi rozvodových soudů a právní poradenské služby, jako to také činí autoři citované knihy.

PLÁČ NOVOROZENCŮ Dá se říci, že se nepotvrdilo starší tvrzení, opisované z učebnice do učebnice, že křik novorozenců je „nediferencovaný“ - že se v něm neodlišuje jeho okamžitý stav. Wasz-Hóckert a kolektiv přesnou spektrografickou analýzou prokázali, že už od narození lze odlišit několik typů křiku - rozdíl je mezi bezprostředním křikem při prvním vdechu po porodu, mezi křikem z hladu a mezi křikem z bolesti či nepohodlí. Patrně lze už také pozorovat výskot z pocitu blaha. Dítě ovšem v tomto nejčasnějším věku nekřičí ještě, aby přivolalo matku. Protože však ta na jeho křik reaguje jistě svým příchodem, brzy se u dítěte vytvoří spojení mezi obojím a dítě potom skutečně křičí, aby si zajistilo pozornost a kontakt.

VYTVÁŘENÍ RODIČOVSKÝCH POSTOJŮ

Psychologie časného dětství včetně psychologie prenatální (Matějček, Langmeier, 1986) přináší dosti dokladů o tom, že dítě vstupuje v tvořivou součinnost se svým sociálním prostředím již v posledních měsících svého nitroděložního života a samozřejmě pak od prvních okamžiků po narození. U jeho prvotních vychovatelů, tj. především matek, ale ve velké míře i otců, jsou uváděny v pohotovost nebo spouštěny mnohé instinktivní mechanismy, které se v časné interakci s dítětem významně uplatňují a jež jsou podkladem chování dalšího, rozvinutějšího, více uvědomělého, plánovaného, promyšleného a kulturně podmíněného. Aby tyto mechanismy mohly být spuštěny, musí být ovšem předem připraveny. A to, jak se zatím zdá, zdaleka není jen věcí rodičovského či mateřského instinktu, který by se neomylně dostavil vlivem hormonální činnosti a dalších biologických dějů probíhajících během těhotenství, porodu, laktace apod. Podstatnou měrou se tu uplatňují tzv. rodičovské postoje.
Manželé Grossmannovi (1980) se ve svém výzkumu zabývali systémem matek s dětmi v porodnicích (tzv. rooming-in), jehož velice pozitivní vliv na časnou i pozdější interakci matky s dítětem je dnes již nepochybný. Zjistili, že po uplatnění tohoto systému nejvíce získaly ženy, které těhotenství plánovaly a na dítě se těšily. Naopak nejmenší, vlastně prakticky žádný zisk z něj neměly ženy, jejichž těhotenství bylo neplánované a nechtěné. Znamená to tedy, že ani takové osvědčené technicko-organizační opatření samo o sobě nevytvoří či nevyvolá to, co nebylo připraveno v postojích matky již dávno předtím.

Z dosavadních výzkumů je dále možné celkem spolehlivě odvodit, že vytváření rodičovských postojů je proces probíhající od časného dětství až do dospělosti. Jeho počátky lze spatřovat v pocitech jistoty a důvěry dítěte k primárním vychovatelům, v tzv. specifickém citovém vztahu, který se zpravidla v plné síle objevuje již v 7. měsíci života. Dalším důležitým obdobím je věk batolete, kdy se dítě aktivně zapojuje do přediva rodinných vztahů a získává tzv. rodinnou identitu. Vývoj pokračuje v předškolním věku postupným zapojováním dítěte do dětské skupiny, a zvláště pak ve středním školním věku, kdy dochází k diferencovanému pojetí společenské role podle příslušnosti k určitému pohlaví, tedy přijetí identity mužské nebo ženské. Období zamilování, partnerského nebo manželského soužití či samotné prožívání těhotenství jsou pak už jen konečnými fázemi tohoto procesu. Jsou nutně podmíněny vším, co se dělo ve fázích předchozích.

Chtěl bych znovu zdůraznit, že první rok života dítěte je nejdůležitějším rokem pro celý další život. Dítě tvoří s matkou symbiotický vztah a má získat základní důvěru ve svět i základní předpoklady pro pozdější schopnost žít v plnohodnotných mezilidských vztazích. Nedá-li matka svému dítěti v tomto roce dostatek péče, něhy i celkové blízkosti, vytvoří u něj základní nedůvěru v sebe, nedůvěru ke druhým lidem i celému světu. Může také způsobit celkové vykořenění klíčící osobnosti svého dítěte. Mnoho pozdějších konfliktů i kriminálních činů má svou prapříčinu v nevhodném chování i postojích matky. Dítě má nárok na obrovské kvantum lásky, aby mohlo prožívat svůj oikos - domov. Pojem ekologie (z řeckého oikologia) je vlastně v původním významu slova nauka o domově. Domov prožít, domov mít a umět ho vytvářet. Dnešní destruktivní postoje lidí k přírodě, k sobě samým i k celému světu mají jistě mnoho příčin. Ale jsem přesvědčen o tom, že právě zážitky z raného dětství zde hrají velkou roli. Psychologové a ostatní pracovníci v oboru duševního zdraví tráví hodiny a hodiny motivováním lidí ke zdraví, ale mnohdy marně. Podvědomí narušených lidí totiž snahy o ozdravění často podrývá. Není snadné odčinit terapií všechny vlivy a traumata jejich vývoje a pomoci jim ke změně postoje k sobě samým, k prohloubení vlastní identity a k pozitivnímu myšlení. Specialisté v oboru hypnoanalýzy komunikují s tzv. vnitřním dítětem. Toto „vnitřní dítě“ je část nevědomí, která zůstala zafixována v určité traumatické etapě dětství. Klienti regresují, vracejí se zpět a znovuprožívají traumatické situace. Tím, že se jim objasní příčiny jejich potíží, mohou se tyto v rámci pokračující psychoterapie snadněji odstranit. Ale kolik procent takto trpících lidí psychoterapeuta vyhledá? „Vnitřní děti“ sedí v hlubinách podvědomí a cítí se většinou zraněné, odmítnuté, nechtěné a nemilované. Zbavené zdravého pocitu vlastní ceny a sebedůvěry se cítí méněcenné, neschopné a nehodné lásky. Některé jsou depresivní, jiné mají stálé pocity viny, nenávidí se nebo jsou agresivní. Je tvrdou skutečností, že mnoho dětí odmítnutých v předporodním stadiu a po porodu nemilovaných si přineslo do života poruchy jako alkoholismus, emocionální problémy nebo závislost na drogách. Je třeba si znovu uvědomit nezastupitelnou úlohu rodičů. Každé dítě potřebuje ke zdravému vývoji stimulaci, pozornost, pocit bezpečí, stálou péči a něhu a obohacené prostředí krásou v různých formách. Babička může plnit jen funkci dalšího podpůrného prostředí, ale nemůže nahradit matku. Velmi smutné dětství prožívají děti v ovzduší hádek, konfliktů a různých nezralostí svých rodičů. Takové děti jsou pak úzkostlivé, nemohou navázat bližší vztahy se svými vrstevníky, prožívají zmatek nebo vnitřní zlobu a dostávají se často do stavu apatie nebo deprese. A toto všechno vytváří destruktivní podhoubí pro budoucí konflikty, agresi a trestné činy. Dnes žijí mezi námi mladí lidé, kteří touží ve svém podvědomí změnit svou minulost, žijí mimo realitu ve zvláštních snech. Mají zraněná srdce a plouží se životem. Nejsou schopni hlubších vztahů a jsou mnohdy fascinováni zlem. Jsou to vlastně oběti nelásky, nepřijetí a hrubých výchovných chyb rodičů a vychovatelů. Každé dítě při narození je jako otevřená čistá kniha. Mohlo by se stát krásným člověkem, kdyby mělo možnost harmonicky rozvinout své fyzické, mentální a duševní předpoklady, kdyby mohlo uplatnit své přirozené vlohy. Ale vybaveno někdy vadnou genetikou, obklopeno ochuzeným okolím a pod špatnými vlivy ztrácí časem všechny své přirozené pozitivní vlastnosti jako sebedůvěru, jistotu, touhu po poznání a tvořivost. Stane se ustrašeným, zakomplexovaným, krutým, manipulativním a potměšilým tvorem, který lže, je zbabělý, má kriminální tendence, a především je agresivně sobecký.

ZÁKLADNÍ DŮVĚRA VE SVĚT, V SEBE l V DRUHÉ
Již z několika jmenovaných příkladů výzkumu vyúsťuje základní řada nových pohledů postnatální vývojové psychologie od 60. let ve vztah matka
- dítě. Bruno Bettelheim jej krátce formuloval: Láskyplná péče a starostlivost, srdečná náklonnost a příchylnost, zprostředkování bezpečí, které dostatečně dobrá matka dává svému dítěti. Přitom je třeba si uvědomit, že chování zaměřené výlučně na dávání může dokonce překážet individuálnímu vývoji, protože hrozí nebezpečí, že panující mateřskost „velké matky“ s převahou zadusí pod sebou všechny vlastní aktivity kojence.
Musí se dojít k tomu, což se zdá být rozhodující, přijmout aktivitu a agresivitu, jakož i individualitu dítěte, aby vztah matka - dítě ve svém interakčním mezilidském charakteru nevycházel jednostranně z příliš aktivní matky. Vlastní malá osobnost, která získává v mnoha aktivních způsobech chování svůj výraz, se musí přijmout, i když neodpovídá obrazu, který si udělala matka o svém kojenci. Neboť „kojenec může rozvíjet schopnost a naději na možnost ovládnutí vlastního světa jen tehdy, když důvěřuje své aktivitě a mobilitě, když aktivně vytváří poměr k matce, je za to odměňován, a tím vykonává vliv na matku a působí změny v chování matky.“

Erik H. Erikson poukázal již dříve (1950) na to, že „důvěra“ jako základní životní pocit, o jejíž prožití v kojeneckém věku jde, vyjadřuje „vzájemnost“. Důvěra jako všeobecný stav nevypovídá jen o tom, že se člověk naučil spoléhat na opatrovníky z okolí, na jejich solidnost a stálost, ale také o tom, že se člověk může spolehnout sám na sebe a na schopnost vlastních orgánů vypořádat se s pudovými impulzy, že se člověk může považovat za dostatečně důvěryhodného...“ Tento základní pocit je dialogický a může se rozvíjet jen na základní zkušenosti partnersko-dialogického dění. Aby se toto mohlo stát v prvním roce života skutečností, o to se musí optimálně starat blízké osoby. To se nestane, když dítě přespříliš zahrnou svou láskou, ale tehdy, když přistoupí na jeho „autonomní“ požadavky lásky, výživy a učení a odpovídají na ně. Tyto správné odpovědi zahrnují v sobě také rané potřeby takzvané negace. Tím rozumí Jochen Stork potřebu kojence odvrátit se a stáhnout se zpět. V souladu s René Spitzem vyvozuje, „že v negaci můžeme vidět počátek lidské komunikace“.

Možná tomuto prvotnímu lidskému fenoménu porozumíme snáze, když si ještě jednou uvědomíme, že žádný vztah není možný bez zdravého odstupu; každá řeč bez mlčení se stává prázdným žvaněním (S.Kierkegaard) a člověk je „autonomní a interdependentní“, já-osoba a ty-osoba, individuální vlastní bytí a osoba vztažená ke druhým.

Již z tohoto důvodu je významné, abychom vzali na vědomí novější postnatální výzkumy vývojové psychologie také pedagogicky. Tyto nám doporučují, abychom rozšířili náš úzký zorný úhel, dosud zaměřený pouze a jedině na vazbu kojence symbioticky závislého na matce, na možnosti vzájemného vztahu matka-dítě, které existují již v prvním roce života. Neexistuje žádný pedagogický katalog pravidel, jak opatrně odstranit pocit závislosti a bezmoci kojence a vytvořit diferencovaný proces komunikace na tělesné a psychické rovině. Při vší pospolitosti lidské povahy každé dítě je nezměnitelně vlastní tvor, který si ve svých potřebách a otázkách, zda je tento svět, do něhož přichází, hodný důvěry, vytváří svůj vlastní výraz. Odpovědět na ně tak, aby byly první tápající pokusy o vztah opětovány sice láskyplně, ale nebyly předběhnuty přílišnou péčí, to je individuální tvůrčí úloha matky, která může probudit právě tak důvěru ve svět, který reprezentuje, jako důvěru svého dítěte v sebe sama. Důvěrné a důvěřující matčino Ty mu může dát pocit, že svět je dostatečně přístupný a stálý, aby bylo možno žít ve vztahu k němu jistě a bezpečně. Jen na půdě základny upevněné v kojeneckém věku může dítě správně zvládnout následující životní fáze a účinně vynaložit svou energii a pozornost na nové úkoly.
Deprivační situace (situace osamělosti, odepírání a nedostatku) v kojeneckém období mohou trvale narušit další vývoj osobnosti, neboť všechna energie může být i nadále stále znovu vynakládána na to, aby se přece ještě dosáhlo uniklého uspokojení, jistoty a bezpečí. Frustrace tohoto druhu mohou připravit cestu pro tendence v pozdějším věku k regresivní snaze po závislosti, k touze po mateřském nadměrném bezpečí a osobní starostlivosti ze strany druhých, nebo k životu naplněnému beznadějí a ztrátě jeho smyslu. Elementární důvěra v sebe sama, trvalý, stálý pocit důvěry, který se v pozdějším životě stane podstatným znakem osobnosti, se zakládá na důvěře ve druhé, na důvěře ve svět.

Naopak nedostatek podnětů a citově slabé prostředí vyvolává duševní „podvýživu“ a duševní strádání.

Na podkladě údajů z literatury a nálezů z vlastních studií dětí vyrůstajících v dětských kolektivních zařízeních, v nemocnicích, mimo rodinu nebo i v rodinách, které však své funkce hrubě neplní, je možno dojít k této definici:

Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.

Psychickým stavem se zde míní trvalejší, nikoli však neměnná charakteristika člověka, kterému nebyla dána možnost, aby své základní psychické potřeby rozvinul a ve svém životním prostředí uplatnil. Takovýto stav vzniká nedostatečným přívodem určitých žádoucích podnětů. Současně však je i psychickou motivační základnou pro specifické formy chování. Chování deprivovaného dítěte a později i dospělého dává určitý obraz, jehož rozborem se zpětně můžeme dobrat správné diagnózy.

Tak jako existují základní potřeby biologické, které musí být plně uspokojeny, aby malé dítě vůbec mohlo přežít (teplo, potrava, ochrana před nebezpečím, atd.), jsou i základní potřeby psychické, které musí být od počátku v náležité míře uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost. Pedagogové Langmeier a Matějček hovoří o pěti vitálních potřebách:

1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Uspokojení této potřeby umožňuje naladit organismus na žádoucí úroveň aktivity.

2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. smysluplného světa. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a těžko zpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení.

3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. vztahů k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Náležité uspokojování této potřeby přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti.

4. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z nichž vychází zdravé uvědomění si vlastního já, vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení.
5. Potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje v člověku jeho životní aktivitu. Jde o dimenzi naděje - beznadějnost.
Základní potřeby můžeme ovšem hodnotit jen ve vztahu k individualitě dítěte a ke společnosti, v níž vyrůstá. I když uvedené základní potřeby jsou zřejmě platné pro všechny lidské kultury, jsou některé z nich v jedněch kulturách více než v druhých pociťovány jako naléhavé a na jejich uspokojení je kladen větší důraz. Tak např. někde je pokládáno za žádoucí vést dítě ke zdrženlivosti a pasivitě, jinde se naopak preferuje aktivita a podnikavost. V některých kulturách je vítáno, aby děti byly co nejdéle závislé na rodičích, v jiných se musí co nejdříve osamostatnit. Z toho pak plyne, že přívod podnětů bude už od samého počátku jinak odměřován a zaměřován. V tomto smyslu se tedy i psychická deprivace projeví tím, že jedinec v důsledku dlouhého neuspokojování svých psychických potřeb (které jsou žádoucí pro vytvoření zdravé a v dané společnosti dobře integrované osobnosti) nebude schopen přizpůsobit se situacím, jež jsou v této společnosti běžné. Bude se chovat zvláštně, svým způsobem asociálně a deprivovaně.
Když sledujeme různé informace psychoterapeutů a psychologů, zjistíme, že základy pro strukturu osobnosti, která je charakterizována uzavřeností vůči světu v jeho rozmanitých vztazích, chybějící životní odvahou nebo anonymním strachem ze života, mohou být položeny pravděpodobně již v prvních měsících života. S jistotou se dá samozřejmě ještě říci málo o tom, jak se projeví deprivace, především emocionálně sociální deprivace, na pozdější osobnosti. A přece se již zcela zřetelně krystalizuje to, že pozdější často teprve v dospívání nebo v dospělosti vystupující neschopnost prožívat city, také porucha pocitu sebehodnoty, selhání ve vztazích já-ty, chorobná snaha po moci a velikosti, nenasytné přání po přitakávání a obdivu a konečně i stále znovu se opakující pocit porážky, deprese a vnitřní duševní prázdnoty mají svůj základ právě v raném dětství. V psychoterapii se proto hovoří o symptomech narcistické poruchy osobnosti, protože normální, věku přiměřené narcistické potřeby kojence a malého dítěte jako potřeby pocitů tepla, jistoty a bezpečí, tak také ale potřeby distance a vlastní aktivity byly opakovaně porušovány.

„Člověk je přirozeně založen tak, že je schopný snést jistou míru nedobrého stavu bez poškození; pokud se ale k nevyhnutným frustracím přidruží ještě mnoho těch, kterým by se dalo vyhnout, a pokud je tím postiženo velmi citlivé dítě, pak se tím vytvoří základ ke vzniku narcistické poruchy osobnosti, jejíž symptomy se postupně stávají zjevné.“
Úkolem výchovy tedy je prezentovat dítěti svět, jemuž by mohlo důvěřovat, jako předpoklad pro to, aby mohlo získat sebedůvěru. Dítě musí zakusit, že je v tomto světě vítáno a přijímáno, že si ho rodiče přejí a má doma své pevné místo. Protože člověk není žádná bezbřehá „monáda“, ale je světu otevřená, tisíckrát se světem spojená bytost, jsou jeho důvěra ve svět i jeho sebedůvěra vztaženy jedna k druhé a člověk nemůže mít jednu bez druhé. Z toho poznáváme, jak velikou roli hraje založená důvěra ve svět, prezentovaná a reprezentovaná v první řadě matkou a jinými blízkými osobami, pro sebedůvěru, sebenalezení, sebeurčení a vývoj identity.

Poskytnutí důvěry jako předpoklad ke schopnosti důvěry jistě není výchovným úkolem, který by byl omezen pouze na kojenecké období, ale musí být nadále vnímán ve spojení s dalšími úkoly v následujících vývojových fázích. Pro kojeneckou fázi je to ale nejdůležitější, a proto první úkol, který s výhledem na víru, jejíž primární složkou je schopnost důvěry, nesmí být v náboženské výchově podceněn. Podceněno nesmí být především nebezpečí, že děti, které se v prvním roce života nemohly naučit důvěřovat, se naučily základní nedůvěře ve svět, v lidi a v sebe sama. S takovou základní nedůvěrou může člověk později jen těžko uvěřit ve smysl života, doufat v lidský svět a s láskou se pro takový svět nasazovat.
S narozením následuje tedy první vnitřní diferenciace mezi lidským individuem a jeho světem. A když se dítě narodí do kultury vztahů pro něj příznivé, která zaručuje po odtržení z jednoty dítěte se světem v mateřském lůně (symbiotická jednota) vnitřní zůstávající spojenost dítěte se světem (symbiotická spojenost), pak mohou postnatální měsíce života být pro dítě zrozením důvěřující víry v život - prefigurativní „nacvičení“ později uzrávající křesťanské víry, která vychází z hloubi duše. Neboť zůstávající spojenost se světem jako celostí, příp. s něčím jiným, co bezpodmínečně přijímá a co přisvědčuje vlastní existenci, mohla již zanechat své stopy v nejranější životní zkušenosti, tedy v nejhlubší historii duše. První naděje se prokázala a může se dál rozvíjet s pozdějším výkladem světa a života.
Naproti tomu nedůvěra založená v kojeneckém věku, v níž se krystalizuje raná zkušenost být opuštěn lidmi i světem, je deficientní nebo zcela destruktivní živná půda pro později dozrávající bytostní naději, i když to nevylučuje, že člověk přece jen přes všechny rané negativní zkušenosti se světem k této naději dojde. Mateřská blízká osoba, která povzbuzuje k důvěře v život, totiž dává zapomenout na rajsky symbiotickou jednotu se světem a „léčí“ trauma porodu.

Vnitřní vztah mezi matkou a dítětem představuje pro dítě „všechno ve všem“. Zakouší tento vztah spíše zvnitřku než zvenčí. To, co se nám tedy jeví jako vztahové dění mezi dvěma osobami, zakouší dítě jako patřící zcela k němu samému. Psychoanalýza zde ráda hovoří o „prvním narcismu“ a také o „pocitu omnipotence“. Síla vztahu mezi dítětem a matkou, kterou dítě zakouší jako pravlastní a která prostupuje veškerý jeho život, by mohla být i základem zkušenosti moci žít v bytostní a vždy znovu obnovované naději. Specifický citový vztah, který se u většiny dětí v plné síle objevuje na konci prvního roku života, je v převážné většině navázán k matce. Všechny výzkumy však potvrzují, že současně (nebo skoro současně) se u většiny dětí tvoří tento vztah i k jiným osobám, které jsou v jeho blízkosti, a to na prvním místě k otci. Jestliže tedy matka může připustit, že se otec na péči o dítě v útlém věku podílel a měl o ně zájem, lze pokládat za vysoce pravděpodobné, že se tu ze strany dítěte citový vztah k otci vytvořil. Je potom vůči dítěti nešetrné a bezohledné takový vztah rušit.

I kdyby tomu tak nebylo, už pouhá skutečnost, že otec nějaký čas v blízkosti dítěte byl, stýkal se s ním a rodina žila společným životem, vede nutně k vytvoření nějakého vztahu dítěte k otci. Kromě případů duševního onemocnění a vážných anomálií ve vývoji osobnosti otce (počítáme k nim i alkoholismus), kdy rozvod je osvobozením dítěte z patologické atmosféry domova a ochranou před opakovanými traumatickými zážitky, může ztráta otce znamenat pro dítě ztrátu významného zdroje socializačních podnětů a následné ochuzování jeho sociálního vývoje.
Psychologické výzkumy rovněž ukazují, že základy vědomí vlastní identity (vlastního já) se tvoří v prvních dvou až třech letech života. Vytvářejí se mnohem rychleji a lépe, jsou-li s dítětem v rodině oba rodiče se svými specifickými rolemi (mužskou-ženskou, mateřskou-otcovskou), než je-li dítě jen s jedním z nich. Výhradní dvoupólový vztah já-ty vývoj identity a sociálních vztahů spíše omezuje, zatímco vztah já-ty-on-my sociální vývoj uvolňuje a podporuje.
Otec je za normálních okolností pro dítě také přirozeným modelem mužské životní role a samozřejmou identifikační osobou, a to nepochybně již od sklonku kojeneckého věku. Vývoj této identifikace pak pokračuje přes věk školní až do doby adolescence. Ztráta otce je tedy dítětem nepříznivě pociťována v kterékoli době jeho socializačního vývoje.