VII. PŘEDŠKOLNÍ VĚK DÍTĚTE

PŘIROZENÁ INICIATIVA

Při ideálně probíhajícím vývoji se dítě po třech letech dokáže nejen volněji a rázněji pohybovat v prostoru kolem sebe a získává širší pole činnosti ( zdá se mu, že je neomezené) a jeho zdokonalená schopnost řeči rozšiřuje spolu s jeho volností pohybu i jeho svět představ. Pro Erika H. Eriksona je to předpoklad pro to, přicházet „s pocitem nezlomené iniciativy... ke všemu, co se mu zdá být žádoucí (i když mu to připadá trochu nebezpečné), s nezmenšenou a cílevědomou energií“. To všechno se ale nevyvíjí jen (biologicky) „přirozeně“ a jako by samo sebou, ale potřebuje opět své podpůrné blíženské prostředí, které adekvátně odpovídá na nové vývojové fenomény. Současná kultura vztahů (nebo nekultura) má i zde svůj rozhodující podíl stejně jako už v předchozích stadiích.

NESPRÁVNÉ VEDENÍ DÍTĚTI ŠKODÍ

Jestliže je dítě vychováváno rodiči, kteří žijí bez naděje, štěstí nebo ideálů, trpí nedostatkem motivace a vnitřní prázdnotou a právě jen tak tak se drží nad vodou. Jestliže je rozmazlováno z přehnané starostlivosti nebo zbožšťováno z nedostatku jiné životní náplně, jestliže se s ním jedná špatně, přísně, je šikanováno, ponižováno, bito, místo aby mu byl umožněn šťastný vztah, v němž může autonomně, cílevědomě, produktivně, kreativně, svým citům přiměřeně diferencovaně vstoupit do nového životního úseku, prožívá porušení své malé osobnosti ve svém „podpůrném“ prostředí. Toto prostředí dokáže z člověka s vysokým potenciálem dětské kvantity pudů, kvality citů a intelektuální možnosti rozvoje udělat takového člověka, který dělá spolu všechno, co se dělá s ním, a který se naučil vzdát se dalekosáhle vlastních citů, vůle a jednání.

RODINNÉ POMĚRY DŮLEŽITÝM FAKTOREM

Na první pohled se zde jedná o formy narušení dětské osobnosti, které jsou zapříčiněny jednotlivými osobami, a to především rodiči. Tyto formy narušení mohou mít opět své kořeny v jejich dětských zkušenostech, v málo vyvinutém pocitu sebehodnoty, malých sociálních kompetencích, v upevněném a okamžitě nesplnitelném očekávání ze strany dítěte. Na druhé straně ale souvisejí tyto formy narušení ze strany rodičů také i s rodinnými poměry, třeba s finančními starostmi, stísněným obytným prostorem, nejistým pracovním místem, pracovním přetížením, směnami nebo úkoly, řetězem zátěží, nedostatků a stresových faktorů bez možnosti ventilace, bez možnosti ústupu, izolovaně od uvolňující sociální sítě a podpůrných systémů. Podmínky vzniku psychosociálního stresu leží opět ve společenských poměrech, které jsou poháněny výkonem, konkurencí a konzumem. Třetí pohled za kulisy každodenního poškozování dítěte ukazuje tedy strukturu závislosti mezi individuálními, osobnost poškozujícími formami jednání a společenskými poměry, na něž jsou napojeny. K tomu se přidávají poškození, která způsobují při rozvoji dětské osobnosti bezprostředně společenské poměry ve formě hluku letadel, dopravy, chybějícího prostoru pro hraní, chybějících dětských hřišť a pouličního provozu málo vhodného pro děti. V neposlední řadě televize a video denně vyplňují čas a „násilně“ těm malým ukazují, jak to chodí ve světě velkých, takže příliš brzy dospělé, a proto ve svých možnostech rozvoje stagnující a brzy stárnoucí děti jsou zastrašeny.

Všechny tyto faktory, které jsou „nepřátelské“ zdravému duševnímu vývoji dnešních dětí, určují jejich sociální prostředí v rodině a společnosti právě tak jako „dětem nepřátelské faktory“ moderních průmyslových společností. Srovnáno s historickými formami dětství nebo sociální realitou dětí třetího a čtvrtého světa zde můžeme mluvit o takřka záviděníhodné pozici. Dětství je zde právem a zákonem zvláště chráněná věková fáze, dalekosáhle osvobozená od základní nouze a existenci ohrožujících životních podmínek, zasazená do relativně velkého materiálního blahobytu. Stalo se nejen možným, ale běžným - nabízet dětem zajištěný, zdravý, od vykořisťování osvobozený a před zvůlí a násilím chráněný život, vychovávat je permisivně, podporujícím způsobem a povzbudivě, kompenzovat nedostatky v učení, opoždění ve vývoji, sociální rozdíly a dekretovat jejich emancipaci a autonomii. To jsou pokroky, které nesmíme přehlížet.

Tento celý seznam faktorů, a nejen nějaký redukovaný, charakterizuje každodenní kulturu a nekulturu vztahů, v níž dnes vyrůstá dětská osobnost, ve všech vrstvách obyvatelstva a ve všech světonázorově-nábožensky různě orientovaných rodinách. Přitom jsou rozdílně rozloženy jen současné podíly přívětivosti a nepřátelství vůči dětem. Jsme si vědomi jen přibližně toho, do jaké míry současná společensky podmíněná rodinná kultura a nekultura vztahů spoluvychovává schopnost a neschopnost vztahů vyrůstající malé osobnosti.