IX. OBDOBÍ PUBERTY

ZÁKLADNÍ ZNAKY PUBERTY

Puberta je období mezi 13.- 16. rokem života mladého člověka. Je to doba uzavřenosti a odmítavého chování vůči rodičům. Pro útěchu matkám i otcům je nutno říci, že k nutnosti vývoje dítěte patří také to, že se distancuje od osob svého dětství. Čím intenzivnější a lepší byla vazba a vztah po dlouhá léta k osobám, ke kterým mělo dítě nejhlubší vztah, tím potřebnější je dosažení jistého stupně osamostatnění. V souvislosti s tělesnými změnami, nejpozději však v období dosažení pohlavní zralosti, začíná se v dítěti projevovat sklon k uzavřenosti. Uzavřenost není ani negativní jev, ani nemá co dělat se zlomyslností dítěte vůči rodičům. Je to spíše tak, že se člověk připravuje na vývoj samostatné osobnosti. Tento vývoj však nemůže jít kupředu, pokud nedojde ke komunikaci dovolující projevit odlišné názory a prosazení sebe. Puberta je bolestný proces rozdělení - pro dítě stejně jako pro rodiče. Půlkou své bytosti touží dítě v dětství zůstat. Děti v tomto věku žijí v tísnivé rozpolcenosti, která je tím hlubší, čím více matka zdůrazňuje svému odmítajícímu synu, že je nevděčný, a dceři, že odmlouvá. Pokud rodiče ve své nevědomosti na této pozici stále setrvávají a apelují neustále na nevděčnost svých dětí, může dokonce dojít k tomu, že se dítě samo bude aktivně snažit svůj proces dozrávání zablokovat. Mladí lidé tohoto typu se budou stále více vyhýbat styku se svými vrstevníky, přimknou se k otci nebo k matce jako k jediné dominantní osobě. Ale to za velmi vysokou cenu; duševní, mnohdy také duchovní vývoj stagnuje, mladý člověk zůstává nesamostatný, dokonce často svým zevnějškem dětinský, opožďuje se v nejvlastnějším slova smyslu - tj. brzy je i neúspěšný ve vzdělávání, později v zaměstnání i při hledání partnera. V souvislosti s tím má trvalý pocit neštěstí z toho, že mu byla odepřena možnost vývoje.

SYMPTOM UZAVŘENOSTI A KRITIČNOST

Symptom uzavřenosti jako druh bolesti je pro všechny zúčastněné stejně nepříjemný, jako nutný - a naštěstí dočasný. Dá to hodně námahy jej překonat a mladému člověku pomoci tento stav překročit, a tím pubertou projít.Uzavřenost však není jediným příznakem puberty. Ještě horší je pro rodiče velká kritičnost jejich dětí. I když je to nepříjemné, je nutno si uvědomit, že i tento fenomén k procesu osamostatnění patří. Mnohým rodičům se daří v této pozici obstát, zvláště vzpomenou-li si na své vlastní mládí. Puberta znamená u člověka podstatně více než pouhé pohlavní dozrávání. Vede člověka (na rozdíl od všech ostatních organismů této země) k poznávání, k sebepoznávání, které mu dává možnost, aby sebe jako osobu v prostoru a čase orientoval, převzal za sebe zodpovědnost a ptal se po širších souvislostech. Zatímco dospívající vystupuje v rodinném životě s přehnanou, urážlivou sebejistotou a rodiče zneklidní tím, že poukazuje na jejich nedostatky netaktně a tvrdě, vypadá jeho vlastní naladění mnohem méně směle, než jak se zdá. Dítě pochybuje samo o sobě. Kdo vlastně jsem? Jsem totéž co táta a máma? Ne, jsem někdo jiný. Ale jsem lepší? Kriticky hodnotí svůj zevnějšek, měnící se tělo; buď si připadá příliš vyvinutý, nebo málo vyvinutý. Zkrátka spíše „nenormální“. Je typické, že tyto své vlastní pochybnosti zřídkakdy svěří rodičům nebo sourozencům. Vůči nim hraje dospívající roli suverénního světáka. Své problémy řeší spíše s cizími osobami, ke kterým má důvěru, zejména s těmi, kteří již pubertu překonali, s vedoucími mládeže, kteří naslouchají mnohem spíše otázkám hledání vlastní identity apod. Ke známkám tohoto věku patří nejen zdánlivá sebejistota stavěná na odiv, nýbrž také sen o velké budoucnosti. Neměli bychom se mladému člověku vysmívat, když o tom vypráví.

SKUPINA VRSTEVNÍKŮ

Člověk v dospívání se zvláště intenzivně přizpůsobuje svým vrstevníkům a utíká do party, protože jeho „já“ je slabé, aby se ve skutečnosti snažilo o dosažení vysokých cílů, natožpak aby uhájilo pravou mírnost, trpělivost a klid. Totéž platí o oblečení a úpravě vlasů. Ve skupině získá dospívající ochranu, kterou ještě nemůže postrádat, ale jen pod podmínkou, která je bez výjimky: přijetí jejich norem a jejího ducha. Rodiče, kteří chápou problémy svých patnáctiletých, je nebudou každé ráno přemlouvat, aby se oblékli podle jejich vkusu. Když všichni mladí muži ve škole nosí delší vlasy, byl by požadavek na syna, aby měl vojenský sestřih, nemístný. Syn by byl bezpochyby odsunut na okraj společnosti vrstevníků. Také v pohledu děvčat by velmi klesl, a to si mladistvý se svým ještě slabým sebevědomím prostě nemůže dovolit.

Přehnané a příliš dlouhé setrvávání ve skupině může však také znamenat stagnaci duševního vývoje, neboť parta není konečným cílem osobního rozvoje. Také identifikace s partou musí zůstat ve vývojovém procesu jen jedním stadiem a k úloze moudrých rodičů patří pomoci dětem k tomu, aby poznaly, že funkce party hraje na cestě osobního rozvoje jen částečnou roli. Pokud je to jen možné, měl by mít dospívající svůj vlastní pokoj. Nemá smysl se rozčilovat, když mladý člověk využije svůj prostor k tomu, aby jej vyplnil hlukem svého magnetofonu, i když to rodičům velmi vadí. Rodiče mají v klidu poukázat na ohleduplnost k ostatním členům rodiny. Mladí lidé dnes často říkají, že se jim s takovou hudbou lépe vypracovávají školní úlohy. Tato subjektivní představa sice neodpovídá objektivním výsledkům výzkumu, avšak, jak se zdá, je oprávněná. Intelektualizace našeho života a školního vzdělání téměř vůbec nepodporuje citový život, je totiž jednostranně přeceňována rozumová výchova. Tato vnitřní nevyrovnanost mezi myšlením a city vytváří vnitřní psychické napětí, které prostřednictvím dráždění emocionality pomocí hlasitých rytmů dosahuje ulehčení a uvolnění.

PROCES OSAMOSTATNĚNÍ

K předpokladům zdravého osamostatnění a odloučení se od rodiny patří uzamykatelné zásuvky nebo skříňky. Vždy respektujeme tajemství. K povinnostem rodičů patří též zachování listovního tajemství svých dospívajících dětí a neposlouchat jejich telefonické hovory. Neohraničené jednoty a důvěry mezi dítětem a matkou se musí milující matka na začátku puberty umět poněkud vzdát. Mnohá tajemství mladých se rodiče během času dovědí. To se podaří tím snadněji, čím méně se mladí budou obávat, že otcové a matky se míchají do jejich záležitostí, že věci svých dětí považují za své vlastní a berou je mladým z rukou.

Pomoc k osamostatnění není ohrožena jen hrubým vměšováním se do záležitostí dospívajících, ale také tím, že se rodiče a vychovatelé bojí přenést na dospívající více odpovědnosti. V tomto směru může být pomocí, že se stanoví nová pravidla všedního dne, která zdůrazní význam pomoci dospívajících celé rodině. Otec a matka je berou vážně jako dospělé lidi a očekávají od nich také odpovědnost za sebe samotné. Tato odpovědnost za sebe sama znamená především uvážit, kolik spánku je potřeba, aby byl člověk příští den čilý a mohl se učit, a z toho vyvodit, kdy jít spát. Čtrnácté narozeniny nebo den biřmování se velmi hodí k tomu, aby taková jasná pravidla byla dána. Děti se musí dovědět, že nyní - jako již lidé za sebe odpovědní - patří do společnosti dospělých v domě. Domácí hospodaření dospělých vyžaduje nejen respektování svobody jednotlivců, nýbrž také pohotovost k dohodě v pravidlech všedních dnů, vzájemnou pomoc a ohleduplnost i milou vlídnost ve vzájemných vztazích. V zaměstnání, v rodině, při trávení volného času - vždy je respektování zodpovědnosti za sebe a vzájemné ohleduplné chování základní podmínkou pro úspěšný a šťastný život.

Mnozí rodiče i dospívající prožívají těžkosti větší, které přesahují problémy pouze pubertální, neboť nepředstavují pouze přechodné období, ale projevují se zde i slabé stránky psychické struktury, které mají základ již v dřívější době a jejichž kořeny tkví v raném dětství. Tyto bohužel vybuchují v plné síle v pubertě jako psychické bolesti, utrpení a traumata. Často prvním objektem zamilovanosti dospívajícího je nějaká vzdálená osoba, populární zpěvák, fotbalista nebo někdo z okolí. Děti by se měly od svých chápajících rodičů dozvědět, že je to něco jako infekční nemoc, která přejde, a že tato první vzplanutí znamenají, že jednou přijde do jejich života zralá láska a pravá schopnost lásky. To dětem pomůže v tom, aby samy věděly, že jejich city a „zamilovanosti“ v této době jsou provizorní a prchavé. Dojdou za pomoci této informace k tomu, aby samy sobě porozuměly. Neupadnou potom tak snadno do zklamání a pochybností, když se ukáže, že sny a iluze nemají šanci stát se skutečností.

PŘÁTELSTVÍ DOSPÍVAJÍCÍCH

Zrychlování vývoje mládeže a tolerance „lásek“ mezi oběma pohlavími snížila možnost výskytu přátelství dívek mezi sebou i chlapců mezi sebou. Avšak přátelství osob stejného pohlaví v dospívání má velkou cenu v procesu duševního i duchovního vývoje. Přátelství tohoto druhu může proces dozrávání a osamostatňování od rodičů ulehčit, ba může jej učinit doslova nenamáhavým. Dospívající má přítele, který mu rozumí a kterého si sám plně vyvolil. Nalézá ve svém příteli důvěrné ovzduší, které nutně potřebuje, aby se mohl vyvinout v samostatnou osobnost, ale v tomto stadiu ještě netouží po sexuálním spojení, které je v době puberty zcela nevhodné. Dospívající si může se svým přítelem kriticky a přemýšlivě vyměňovat otázky i názory, má účastníka a rádce při řešení životních problémů. Přátelé mohou společně něco podnikat a trávit volný čas. Takto je dospívajícímu dávána možnost k zamyšlení, k rozhovorům i k intenzivnějšímu prožívání života. Je důležité, aby rodiče věděli, že přátelství tohoto druhu patří ke zdravým a normálním projevům vývoje mladého člověka. Musíme vědět, že patnáctiletý, pro nějž je typická kritičnost a nesdílnost vůči rodičům, snaha vyrovnat se vrstevníkům a pevné přátelství s jednou osobou stejného pohlaví, prožívá normální věkově oprávněnou etapu chování člověka ve stadiu osamostatňování se od rodičů.

NEUROTICKÁ DEPRESE

Předpoklady pro samostatný život získává mladý člověk v našich kulturních podmínkách zpravidla po dlouhé době vzdělávání, která drží mladistvého až do dospělosti v domě rodičů, případně i ve finanční závislosti na rodičích. Tato závislost může způsobit to nebezpečí, že mladý člověk, který je pohlavně zralý již ve 12 - 13 letech a brzy si uvědomuje své právo na samostatnost, je závislý na rodičích zejména pod tlakem nutnosti vzdělání, a může tím trpět. Proto by se rodiče měli snažit jednat se svými dětmi partnersky - jako se sobě rovnými. Nejčastějším duševním onemocněním mládeže bývá tzv. neurotická deprese. Nevyznačuje se však nějakým zřetelným smutkem, ale mnohem spíše ochromeností, pasivitou, únavou atd. Mladí se neučí, nečtou, ale nehrají ani fotbal, ani nechodí plavat. Neumějí hospodařit s penězi, nemají radost z čistoty a pořádku. Depresivní struktura charakteru je důsledkem nepřiměřeného zacházení v raném dětství. Vzniká jistým zanedbáním ze strany rodičů a je vážným důsledkem nepřirozených a nezdravých výchovných podmínek potlačujících přirozenost dětí, vychovávaných v uměle vytvořené atmosféře.

Ještě větší duševní poruchou je, když mladý člověk není schopen navazovat stabilnější vztahy, když uzavírá jen povrchní, ploché kontakty, nebo dokonce neuzavírá žádné. Pro rodiče je důležité, aby věděli, že jde o nemoc, a aby s dospívajícím také jako s nemocným zacházeli. Tato nemoc má tři hlavní příčiny: nedostatek přirozených duševních podnětů v době kojenecké, nedostatek pozornosti v dětství a zážitky přílišného rozmazlování v duševně chudém životě. Souhrnně se dá říci, že nesprávné chování a mluva dospívajících je vyvolána velmi často smutnými zážitky z dětství, často ale také chybnými postoji rodičů. Z toho plyne poučení, že děti nic nemohou dokázat a nechtějí se učit pracovat, když nemohou v dostačující míře stavět na kladných zážitcích, na radosti, hře, pohybu a účasti dospělých. Ukažme našim dětem, že je milujeme. Moderní dospívající jsou již velmi rozumní, když se jim rozumně vyjde vstříc. Lze s nimi vést vážné rozhovory o všem možném. Berme své dospívající jako své nejmilejší společníky, ne jako řadové vojáky, které je třeba řádně vycvičit. V takovém případě se úspěch určitě dostaví. Je důležité ještě před tím, než vypuknou první příznaky popsaných stresů, nejlépe ještě před pubertou, brát vážně a vyvodit závěry z toho, že postižené dítě potřebuje více a častěji podporu a účast svých rodičů.

NÁSLEDKY NEUVĚDOMĚLÉHO STRACHU

Dobou krize je puberta také pro ty případy, kdy mladí lidé v dětství zažili silný, neuvědomělý strach. To se projevuje ostýchavostí, strachem z navázání kontaktu a silným pocitem méněcennosti. Dospívající reaguje totálním odvratem od světa svých vrstevníků či rodiny. Prosby ani požadavky nepomáhají, důležitější je hledat možnosti kontaktu. Důležité je o problému mluvit a dát naději k překonání strachu. Mladí by se měli také dovědět, že strach v pubertě není neobvyklý, že není nutné vždy ve společnosti vrstevníků mluvit, že totiž i mlčenlivý účastník je cenným členem skupiny. Dospívající, trpící životními strachy, které jemu samotnému nejsou jasné, musí vědět, že sebepodceňování je škodlivé. Od svého vychovatele, plného porozumění, se má dovědět, že člověk je cenný zvláště tím, že nemalomyslní nad svými slabostmi, ale statečně je přijímá a nese.

PUBERTÁLNÍ HUBNUTÍ U DÍVEK

Absolutní odvrat od vnějšího světa způsobuje nejen stagnaci vývoje, ale může také vyvolat destruktivní představy, které dospívajícímu bez pomoci v žádném případě neprospějí. U děvčat se tato nemoc projevuje jako „pubertální hubnutí“. Nebaví je život, nechutná jim jíst, zato mají radost z toho, že hubnou, což může vést dokonce až k smrti hladem. Tato dívčí snaha zhubnout se zakládá na třech faktorech:

1. varianta neurotické deprese

2. důsledek neatraktivní mateřské role (děvče sice má rádo svou matku, ale nechtělo by ani tak žít, ani vypadat jako její matka)

3. dospívající má příliš přísný ideál sebe sama (své okolí chápe jako nelaskavé a odpovídá mu verbální agresivitou)

SEXUALITA MLADÉ GENERACE

Můžeme konstatovat, že v posledním desetiletí došlo k naprosté změně v sexuálním chování dospívajících. Předmanželské intimní styky jsou u mladých dospělých běžné. Pod stálým vlivem komunikačních prostředků, školní sexuální výchovy, ale také pod vlivem rezignace rodičů a omlouvání předčasného sexu mají dospívající, sotvaže se cítí trochu zamilovaní, představu, že spolu musí spát. Těmto mladým lidem má být srozumitelně objasněno, co to známost je a jak veliká je jejich odpovědnost. Vhodným způsobem má být vysvětlováno, že intimní život patří až do manželství a ignorace tohoto stanoviska se vždy vymstí. Znejistělí rodiče musí vědět, že děti začínající brzy svůj pohlavní život si svou budoucnost (a také přítomnost) mohou ztížit, a mají své děti vhodně varovat. Předčasný sexuální život jako zvyklost má za následek používání antikoncepčních prostředků a předpokládá potrat. Má se využít všech dostupných pedagogických i didaktických pomůcek. Děvčata mají být informována o zdravotních poškozeních v organismu po použití pilulek. Riziko hormonálních změn pro mladé dívky je vysoké. Nitroděložní tělísko může způsobit záněty a vést k neplodnosti. Některá děvčata jsou ve svých intimních vztazích lehkomyslná, nechtěné těhotenství řeší potratem. To někdy mívá za následek sterilitu.

Okamžité uspokojení pohlavního pudu je velmi pochybnou metodou k dosažení životního štěstí. Vede k povrchnosti, zvyšuje nenasytitelný hlad po sexualitě, neprohlubuje duševní vztahy, protože nedopřává čas k růstu vztahu a upevňování osobnosti. Okamžité sexuální uspokojení potlačuje všeobecně schopnost k disciplíně a zmenšuje snahu po duševním růstu. Zneužívá sílu a čas, kterou pak již nelze využít k výkonům při studiu a práci. Lehkomyslné svolení k sexuálnímu životu u mladých dívek může zvlášť duševně škodit, a to:

a) když jsou zklamány a opuštěny prvním milencem, propadají časté nebo méně časté promiskuitě

b) vzniká pocit neklidu, ubohosti a sebepohrdání i odůvodněný strach před otěhotněním; to vše vede k rezignaci na lásku

NEZASTUPITELNOST VÝCHOVNÉ ROLE RODIČŮ

Výchovný úspěch není tedy v tom, že rodiče a vychovatelé vnutí mladým lidem své postoje a své postupy, ale že jim umožní, aby sami získali určité zkušenosti. Rodiče by neměli oslabovat moc svého výchovného působení v půtkách o dlouhé vlasy. Jsou tu životní zkušenosti, které mladí lidé těžko mohou získat někde jinde než právě v soužití s rodiči. Jsou určité záležitosti, v nichž jsou rodiče opravdovým modelem. To však je méně obsaženo ve výchovném kázání a naopak více ve všedním, každodenním chování. Jak rodiče mluví o druhých lidech, čeho si na nich váží, jak mají rádi své povolání, jak prožívají úspěch nebo neúspěch. Velmi důležité je, jak se rodiče chovají ke svým starým rodičům, jak se chovají k neznámým lidem, kteří potřebují pomoci, a jak se dokážou vyrovnat se životními ztrátami a kříži.

V těchto věcech jsou rodiče nezastupitelní. Mladí si ovšem tento rodičovský přínos či vklad do jejich osudu během svého růstu a zrání neuvědomují, ani si jej uvědomit nemohou. Spíše si jej uvědomí, až sami budou mít děti a až dospějí do věku, kdy se nebudou dívat jen dopředu, ale kdy se budou ohlížet i trochu zpět. A neuvědomí-li si to nikdy, ani pak to neznamená, že se výchovné rodičovské působení z jejich života ztratilo. Spíše naopak, je v něm pevně zabudováno jako něco životně samozřejmého.

A tak tedy to podstatné není inteligence mladých lidí a její uplatnění v kdovíjaké „kariéře“, ale uplatnění v životě. Ten se nyní našim mladistvým nově otevírá - a rodiče dostávají novou vychovatelskou funkci.

KRIZE RODIČOVSKÉ AUTORITY ?

Viděli jsme, jak schopnost sledovat vlastní citové prožitky vede u dospívající mládeže k zájmu o citový život druhých lidí - rodiče, učitelé a ostatní tzv. autoritativní osoby v to samozřejmě počítaje. Dítě se nyní nezajímá jen o to, co lidé dělají, ale i proč to dělají. Řekli jsme také, že spojení této schopnosti s rozvinutými schopnostmi intelektovými pomůže nyní mladistvým odhalit, jak spolu souvisejí slova a činy dospělých, co je míněno doopravdy a co jenom na oko, co je rovné a co křivé v charakteru literárních či filmových hrdinů stejně jako v charakteru lidí nejbližších.

Rodiče, učitelé a všichni ostatní vychovatelé bývají někdy touto zaostřenou kritickou schopností svých dětí nebo svých žáků zaskočeni. Někdy si myslí, že se dítě změnilo, „zkazilo“, že je někdo navádí, že si to přineslo od kamarádů atd. Ale velkou většinou to není nic jiného než jen přirozený projev zákonitého vývojového pokroku. Jakési vyšší stadium vztahu k okolnímu sociálnímu světu. Současně je to ovšem i prověrka hodnot, na kterých byl vztah dítěte a vychovatele budován. Jestliže byly tyto základy slabé, dochází nutně k otřesům. Jestliže jsou pevné, obstojí. Ale ani v těch případech, kdy k otřesům dochází, není ještě nic ztraceno. Je pouze třeba, abychom jako vychovatelé z kritických projevů a postojů svých dospívajících dětí sami vyvodili ponaučení a upřímně hledali cestu nápravy, a to především u sebe.

UPŘÍMNOST RODIČŮ

K pojmu – upřímnost - se budeme nyní častěji vracet. Zkušenost z poradenské praxe nás totiž učí, že dospívající děti si u svých rodičů a ostatních vychovatelů snad ze všeho nejvýše cení právě upřímnosti. Myslíme tím určitý vnitřní soulad mezi cítěním, myšlením a jednáním. Druhou takovou vlastností, která se nyní dostává na přední místo v hodnotovém žebříčku mladistvých, je „statečnost“. Ta však neznamená jen podnikavou odvahu či neohroženost v osobním nebezpečí, ale i schopnost vzdorovat nepřízni osudu, něco vydržet, odolat lákadlům a být věrný sobě samému, svému přesvědčení, svým ideálům. Mladiství dovedou odpustit dospělým mnohé nedokonalosti a neznalosti, ba i nižší úroveň rozumovou a kulturní - ale neodpouštějí, když se někdo nad ně „vytahuje“, když předstírá něco, co neví nebo neumí, když zastírá svou slabost siláckými gesty, když nemá tzv. páteř a jedná a mluví jednou tak a podruhé jinak.

Teď můžeme lépe rozumět i tomu, že totiž právě v tomto období adoptované děti nejtíživěji nesou „prozrazení“ pravého stavu věcí a že to znamená dosti často hluboký otřes rodinných vztahů. V předškolním věku přijímá dítě taková sdělení jako zajímavé informace z rodinného života, zařadí je do své soustavy vědomostí a vztahů a žije s nimi dále jako s neproblematickou samozřejmostí. V mladším a středním školním věku přijímá taková sdělení už obtížněji, neboť to od něho žádá zabudovat nový poznatek do soustavy už bohatě členěných vědomostí o sobě a o světě. V době dospívání to však znamená ještě navíc kritiku a morální soud nad rodiči, že nebyli dosti upřímní, že dítěti nevěřili, že podváděli atd. Je to kritika samozřejmě nespravedlivá a bolestná, nicméně je tu a nelze ji dítěti zakázat ani vymluvit. „Ve mně se všechno zhroutilo, když jsem na to přišel, oni přede mnou hráli divadlo,“ říká chlapec. „Já jsem je podezíral, že se chtějí rozvést nebo že provedli něco nečestného a já že jsem do toho zapletený. Měli tajemství. Co utrpení mi mohli uspořit, kdyby měli už dávno odvahu říci mi pravdu,“ říká jiný takový chlapec.

Uvedli jsme pro ilustraci krajní případ krize rodičovské autority. Avšak určitou krizí prochází autorita i těch nejlepších vychovatelů i v nejlepších rodinách. Na to samo o sobě se můžeme dívat spíše jako na přírodní jev než jako na nějaké vychovatelské selhání. Důležité je pouze to, jak tomuto jevu porozumíme a jakým přínosem jej učiníme pro život dítěte a naše soužití s ním.

Naznačili jsme, že tu jde o kritiku a prověrku. Odděluje se to, co je pravé, hodnotné a trvalé, od toho, co je zdánlivé, povrchní a prchavé. Však také v běžných rodinných podmínkách nejde zpravidla o „ztrátu“ autority, ale o její proměnu a vývojový posun.

NĚKOLIK SLOV O AUTORITĚ

Co je to vlastně autorita? Definuje se někdy jako prožívaný vztah převahy jedné osobnosti nad druhou a prožívaný vztah závislosti a opory jedné osoby v druhé. O autoritě můžeme mluvit v nejrůznějších spojitostech, zde máme však na mysli především autoritu vychovatelskou. A ta má některé specifické rysy. Převaha toho nadřazeného je dána jeho vyspělostí, nikoli násilím a potlačením osobnosti podřízeného. Jestliže se někdo jen bojí někoho silnějšího a nic víc, hledá přirozeně cestu úniku, a nikoliv cestu napodobení či identifikace s takovýmto životním „vzorem“. Mít autoritu neznamená uvést někoho v pouhou podřízenost, ale přitahovat ho mocí své osobnosti. Poskytnout mu vedení a pomoc tam, kde je třeba. Je to výzva k následování. Předpokládá tedy i určitou míru svobodného rozhodování na straně toho, kdo nějakou autoritu přijímá. Přijmout takové vedení znamená pak nejen podřídit se, ale také s důvěrou spoléhat, zbavit se nejistoty a získat pocit bezpečí. A poněvadž už z počátečních kapitol této knížky víme, že pocit životní jistoty je jednou ze základních psychických potřeb dítěte (ostatně i dospělého člověka), je nám i jasné, že život zcela bez opory v někom druhém by zdaleka nebyl „svobodný“, ale naopak zatížený a spoutaný mnoha nejistotami a úzkostmi.

Vždycky bychom se museli rozhodovat jen sami, nikdo by nám nebyl vzorem, od nikoho bychom nemohli převzít pracovní postupy ani modely na řešení různých životních situací, sami bychom museli čelit všem nebezpečím a nebylo by kam se uchýlit v čase tísně.

Pro malé dítě je přirozenou autoritou každý dospělý, protože je nesmírně silný, mocný a dovedný. Ale i toto dítě dovede obvykle rozlišit autoritu založenou jenom na fyzické převaze od autority, za níž stojí i citový vztah. Pro školní dítě už není autorita dospělých tak univerzální, ale rozděluje se podle toho, co kdo umí. Dítě v páté třídě už nebude předpokládat, že jeho rodiče umějí všechno nejlépe - v něčem je nepopiratelným odborníkem paní učitelka, na něco je nejlepší strejda, atd. Autoritou jsou už i spolužáci, kteří něco zajímavého vědí nebo dovedou. Proto také v tomto věku se v plné míře objevují pocity méněcennosti u dětí, které v něčem nemohou ostatním stačit. Rodiče tedy ztrácejí něco z odbornické složky své autority. Proti dřívějším dobám jsou dnes navíc v nevýhodě především proto, že děti nemají tolik příležitostí vidět je v práci a ověřit si, co ve svém povolání dovedou a jak si jich ostatní pracovníci pro to váží.

V době dospívání tento proces diferenciace autorit pokročí ještě o stupeň dál. Nikdo už není autoritou na všechno, ba ani ten ideál z obrazovky, kterému se v denním snění připisuje kdovíjaká životní moudrost. Proto vychovatelé, kteří by si chtěli u dítěte zachovat postavení univerzální autority ve všem a na všechno, se nutně, a to spíše dříve než později, dostanou do trapné situace, kdy budou muset nějaké vědomosti a dovednosti jen předstírat. Tím ovšem ze své autority prohrají daleko víc, než kdyby zdrženlivě zachovali jen to, v čem se cítí spolehlivě na výši. I rodiče jsou tedy v nebezpečí, že si zbytečným zdůrazňováním své autority ve věcech technických a pracovních, někdy i zdravotních a kulturních mohou podkopat u dítěte autoritu v tom, v čem je sotva kdo jiný může plně nahradit - aby totiž poskytovali dítěti vedení a oporu ve věcech životně důležitých. Oni předně dítě dobře znají, neboť s ním prožili podstatnou část svého dosavadního života. Mají k němu nejužší citový vztah, sami zažili úspěchy i neštěstí, těžké ztráty i radostná překvapení, lásku i ponížení, nebezpečí i pomoc. Dospívající dítě zpravidla ocení a přijme jejich životní zkušenosti. Podmínkou ovšem je, že mu tyto zkušenosti dnes a denně nevnucujeme a že sami sebe nedáváme při každé příležitosti za příklad. Aby vůbec mohlo naslouchat tomu, co mu chceme příležitostně říci o důležitých věcech života, nesmíme je ohlušit neustálým kázáním o mravní zkáze světa, a tím uvádět v činnost jeho obranné mechanismy. Jedno anglické přísloví k tomu říká: Chcete-li, aby někdo jedl z vašeho talíře, nestrkejte mu to do krku pohrabáčem.

Rodičovskou autoritu dále podkopává, jestliže se až příliš angažujeme tam, kde přirozenou autoritou nejsme už my, ale přátelé, kamarádi, skupina vrstevníků, či jinak řečeno, vlastní generace našeho dítěte. Týká se to naštěstí jen věcí v pravém slova smyslu povrchních a životně nepodstatných, jako je móda v oblékání, krátké nebo dlouhé vlasy, umět kouřit nebo umět hrát na kytaru, dát se ohlušovat moderní hudbou nebo mít dokonalé zařízení k jejímu natáčení. Souhlas nebo odsudek skupiny má teď pro dítě větší význam než kdykoli během předchozího vývoje. Přitom však zkušenost říká, že tam, kde autorita rodičů nebo ostatních dospělých členů rodiny stojí na předpokladech, které jsme vpředu uvedli, nepřeroste autorita skupiny obvykle tyto „povrchní“ znaky generační příslušnosti. Tam však, kde se rodičovské autority nedostává, nebo tam, kde byla rozmělněna a utracena v půtkách o módní povrchnosti, autorita vrstevnické skupiny nutně stoupá. Dítě pak hledá více opory u svých kamarádů a je více vázáno na jejich mínění než na mínění rodiny.

Nesmíme také zapomenout ani na to, že přirozenou známkou dospívání je rozvoj vztahů erotických. Naše nedávno ještě dítě se chce líbit, chce imponovat, chce získat pozornost a náklonnost určitého chlapce nebo určité dívky. I tito přátelé druhého pohlaví se postupně stávají autoritami, a to nejčastěji právě v otázkách podbarvených probouzeným sexuálním zájmem nebo potřebou přátelské intimity. I to je celkem zákonitý vývoj, nad nímž by se rodiče neměli pohoršovat, ale který by měli přijímat s pochopením. Vždyť i v něm možno vidět významný krok našeho dítěte na vývojové cestě vpřed. Jako jsou jeho mladiství přátelé, ať už na jakémkoliv stupni intimních vztahů, autoritou jemu, je i ono pravděpodobně autoritou jim. Ostatně není daleko doba, kdy se má stát svými znalostmi a dovednostmi autoritou svým spolupracovníkům, svými osobními kvalitami autoritou svému životnímu partnerovi a svým dětem a kdy převezme funkci samostatného, zralého dospělého člověka.

VZTAHY MEZI VRSTEVNÍKY

Je celkem přirozené, že postupem věku se dítě osamostatňuje vnitřně i společensky. Po ukončení školní docházky dostává tento proces obvykle rychlejší spád. Mnohé děti jdou do učebních oborů, některé pokračují dál ve studiu, ale v obou případech získávají novou společenskou „hodnost“ -jsou něčím víc než jen žáky základní školy. Nová hodnost přináší ovšem i nové nároky a nové závazky. Je třeba samostatnějšího rozhodování, je třeba hospodařit s volným i pracovním časem a někdy už i s vydělanými penězi a je třeba převzít více odpovědnosti za vlastní budoucnost. Teď už není všechno v rukou rodičů. Je dokonce velkou chybou, když rodiče ulpívají na své předchozí funkci a snaží se přirozenému osamostatňování dítěte zabránit, když si chtějí udržet dítě malé a závislé, poslušné a naivní, jako by žárlili na jeho nové životní rozhledy.

Ve středním školním věku je člověk zpravidla životním realistou. Vzpomeňme si jen, co všechno sbírá a co všechno ho zajímá - známky, nálepky, kameny, brouci, fotografie, podpisy, zápisy do památníku atd. V pubertě pak většinou začnou tyto sbírky zahálet a překážet.

A rodiče, kteří si dělali iluze, že jejich dítě bude jistě přírodovědcem, si stěžují, jak mnoho času toto dítě „prosní“, „produmá“ a více či méně promarní. Ovšem z hlediska psychologie to není ztráta času, ale nutný vývojový krok. Dítěti se otvírá nový, netušený svět vlastních citů a citů vůbec. Patří k určité vnitřní rozpornosti tohoto období, že v době, kdy je dítě schopno chápat zákon logiky, je současně schopno se nechat unášet na vlnách vlastní představivosti. Rodiče to někdy rozčiluje a vidí v tom apatii, vzdor nebo lenivost. Dítě se snaží uniknout kontrole dospělých a chce být více mezi svými. Z dětských skupin se pak stávají uzavřenější party, které chtějí být nezávislé na svém sociálním okolí. Přitom dochází ke sbližování chlapců a dívek. Skupiny jen chlapecké nebo jen dívčí, jaké byly v době středního školního věku pravidlem, jsou nyní v době po pubertě spíše výjimkou.

Přátelství se zakládá teď na jiných hodnotách než dříve. Záleží více na tom, zda mají jeden druhému co říci, zda si rozumějí, zda v tom druhém najdou odezvu na své radosti a smutky. To ovšem předpokládá schopnost určité otevřenosti, aby jeden i druhý mohl dávat i přijímat. Děti, které vyrostly „bez lásky“ nebo v konfliktním rodinném prostředí, velmi těžko k této otevřenosti dospívají a v době, kdy by měly získávat trvalejší přátelství, nápadně selhávají pro svou neschopnost citové odezvy.

Přátelské sdílení je také živnou půdou, ve které se kultivují vyšší společenské city. Ty mají pak velký význam pro zařazení mladého člověka v širší společnosti. Určují totiž, jakým přínosem je pro ostatní lidi, co jim dává, jakou odpovědnost je schopen převzít, jak je schopen se angažovat, kde a jak přiložit ruku k dílu, jakou oporou být druhým. V intimitě přátelských vztahů se vzdělávají takové city jako soucit, smysl pro spravedlnost, solidarita, ale i humor, který je nepochybně solí života, radost z radosti druhých, hrdost na úspěch přátel a jiné.

Přátelství, která se navazují v mladším či středním školním věku, obvykle dlouho školu nepřetrvají. Přátelství, která se navazují v době dospívání, už mají tendenci potrvat celý život. Platí to o středních a učňovských školách stejně jako o sportovních, zájmových či uměleckých kroužcích, o dílnách, pracovních kolektivech a o všech ostatních institucích, které svádějí mladé lidi dohromady a umožňují jim společné prostředí a společný cíl snažení.

Je zajímavé z tohoto hlediska sledovat, jak dospělí lidé, kteří se scházejí třeba ve výroční den své maturity po třiceti, čtyřiceti či padesáti letech, oceňují význam přátelských vztahů utvořených kdysi ve školní třídě před dávnými lety a jak pocit solidarity se z takového společenství někdy vůbec neztratí. Ukazuje to jen znovu na hloubku a sílu citového prožívání, kterého jsou mladiství v době svého dospívání schopni.

SEBEVĚDOMÍ DOSPÍVAJÍCÍ MLÁDEŽE

Rodiče i nezaujatí pozorovatelé bývají v tomto bodě na rozpacích. Některým se zdá toho sebevědomí příliš mnoho, jiným zase příliš málo. Nejhorší na tom však je, že pravdu mají obě strany, a to mnohdy u jednoho a téhož chlapce nebo děvčete. Jednou děti planou nadšením a sebedůvěrou, podruhé upadají do deprese a pocitů méněcennosti. První úspěch v nich vzbuzuje představu, že už to všechno dovedou a všechna další práce že je zbytečnost - a první neúspěch je dovede srazit do beznaděje, kdy žádná práce a žádná snaha prostě „nemá cenu“.

Co k tomu říká psychologie? Ano, pro věk dospívání je takováto rozkolísanost vlastního sebevědomí příznačná. Je to totiž období, kdy se vědomí vlastní společenské hodnoty a vlastního „já“ teprve dotváří a formuje. Postoj k sobě i k druhým prochází jakousi zvláštní prověrkou, přičemž základy, na nichž se nově buduje, jsou samy také v mnoha směrech „nové“, nehotové, neprověřené.

Jestliže se za jeden z charakteristických znaků zralé osobnosti považuje schopnost dívat se sám na sebe z jistého nadhledu, vystavit se kritice a sám nad sebou se upřímně zasmát nebo aspoň usmát, pak dobře vidíme, jak děti v době dospívání jsou od této mety ještě vzdáleny. Místo shovívavosti se vyznačují spíše nedůtklivostí, místo vyrovnanosti najdeme u nich spíše přecitlivělost. Ze všeho nejméně snášejí poznámky dotýkající se jejich nové lidské důstojnosti. Vidí ponižování a podceňování i tam, kde dospělí z výše své zralé vyrovnanosti něco takového ve svých projevech vůbec nezamýšlejí a ani nepostřehnou. Mladí lidé se vnitřně bouří i proti všemu, co vypadá jako vtírání do jejich intimity, a zvlášť podrážděně reagují na starostlivě je sledující pohledy, poznámky či gesta svých úzkostnějších rodičů, které trápí představa, že dítě moc vyrostlo a nepořádně jí, že málo spí a moc čte, že nechodí na čerstvý vzduch, anebo naopak, že se moc ulítá a nastydne, že jeho noví přátelé nevypadají právě moc důvěryhodně atd. Stejně je tomu někdy i s pouhým nevinným konstatováním skutečnosti, pokud je dospělými stále opakováno, jako např.: „Ty jsi ale vyrostla - kam to porosteš, prosím tě!“. A patnáctiletá vytáhlá krasavice se zatváří tak výhružně a kysele, že nastane trapné ticho a všichni si pomyslí, co za divného morouse to z té dívky vyroste. To všechno se totiž dotýká nevyrovnaného sebevědomí a důstojnosti mladých lidí v míře, kterou si dospělí ani dobře neuvědomují. Že k této nové „důstojnosti“ patří i tělesný zjev, kterému mladí lidé přikládají zcela zvláštní společenskou důležitost, netřeba jistě ani zvlášť rozvádět.

Nedůtklivost, podrážděnost, přecitlivělost mladých lidí znamená, že je v jejich životě více napětí a více úzkosti než dříve a že zatím nebyly vybudovány účelné a vyspělé obranné způsoby. Naučit se dívat se na sebe s lehkým ironickým odstupem, snášet klidně vtipy na svůj účet a takové vtipy sám dělat, sám se zasmát nad vlastní nehodou nebo nad komickou situací, do níž jsme se dostali, to předpokládá už určitou životní jistotu, vyrovnanost a úspěšné ovládnutí vlastních úzkostí. Tomu se zajisté nelze naučit z učebnic. Ale nelze se tomu naučit ani pouhým napodobením chování dospělých. To je v pravém slova smyslu teprve výsledek školy života. V tomto směru mají tedy dospělí nepochybně určitou přednost a převahu a je jen dobře, dovedou-li ji se zralou shovívavostí a taktem vůči těm mladým uplatňovat.

Mladí dovedou jít na cokoliv s elánem, dovedou velmi prudce investovat svou energii, jsou schopni nadšení. Přitom však je nebezpečí, že toto nadšení nemá kontrolu. Mnoho energie tak může přijít nazmar. A kdo všechno a naráz investuje, může také všechno a naráz prohrát. Dospělý do svého podnikání daleko spíše započítá možné riziko a zajišťuje se. Ví, že život jeho neúspěchem ani úspěchem nekončí. Dospívající se teprve musí naučit prohrávat. Proto tolik depresí a zklamání. Ale nemusíme být pesimisty. Mladý člověk si vytváří k takovémuto „prohrávání“ zpravidla hodně příležitostí, a proto se učí vydatně a rychle. A po dvacítce se jeho sebevědomí zpravidla ustálí a vyrovná a nabude své dospělé, zralé podoby.

Jde jen o to, jak tomuto zdravému procesu napomáhat a jak odstraňovat z cesty vývoje příliš nebezpečná úskalí. Je to z velké části úkol výchovného prostředí, v němž mladý člověk vyrůstá. Předně můžeme poradit, aby vychovatelé nebrali výkyvy v náladách a sebevědomí našeho mladistvého příliš tragicky. Při neúspěchu nepomáhají a nepovzbuzují výčitky, ani odsuzující či posměšné poznámky, bolestínské scény nebo vnucované příklady úspěšných kamarádů či příbuzných. Tady pomáhá nejvíce trpělivost a čas. Je třeba ukázat sympatie a porozumění. Když první hořkost pominula, je vhodný čas, abychom s postiženým chlapcem nebo děvčetem probrali situaci a ukázali, proč k selhání došlo. A hned k tomu můžeme ukázat na „strategii“, která by patrně byla účinnější nebo lépe vedla k cíli. A konečně dodáme povzbuzení k zápasu s vlastní slabostí. A protože nejde o souboj, ale vlastně o přípravný trénink jako v každém sportovním odvětví, mladí lidé tomu obvykle docela dobře porozumějí.

Dospělí mívají někdy tendenci každý přepjatý nápad mladistvého hned prohlásit za hloupost a vysmát se mu. To je ovšem taktika, která vyvolává pocit ponížení - a z toho se rodí pocit nepřátelství. Lepší strategií v takovém případě je, když nápad přijmeme a s dítětem v klidu probereme napřed jeho klady a pak jeho zápory. Upozorníme na to, co je třeba zvlášť dobře zajistit a hlídat. Učíme je, aby mělo dobrou výchozí základnu. Aby nehazardovalo neuváženě ani svým nadšením, ani svou energií. Je třeba mladého člověka stimulovat a zaměřit na užitečné cíle.

GENERAČNÍ KONFLIKTY A SPOLUPRÁCE

Vypadá to někdy, že je daleko více konfliktů, ale chtěl bych ukázat, že tomu zdaleka tak nemusí být a že ke spolupráci máme mnohdy blíž než tušíme. Je třeba si nejdříve uvědomit některé zákonitosti psychologie a pedagogiky, abychom pochopili postavení rodičů i postavení dorůstajících dětí.

Věk mladistvý bývá v psychologických učebnicích popisován někdy více, někdy méně lichotivě. Někteří badatelé kladou důraz na to, co je nadějné - někteří spíše vidí úskalí a nebezpečí. Myslím však, že vždy můžeme rozlišit asi tři vrstvy toho, co charakterizuje mládež v dané době.

Předně jsou to určité znaky, které souvisejí bytostně s tímto vývojovým obdobím. Čas dospívání přináší zrání tělesné a psychosexuální, vrcholící vývoj inteligence, schopnost introspekce a krizi vnějších autorit. - Za druhé jsou tu charakteristiky dobové, které vyznačují mladou generaci v určitém dějinném období či v určité společensko-hospodářské situaci. Tak můžeme mluvit o generaci let devadesátých, o generaci předválečné, o mládeži let padesátých a šedesátých atd. Každá má poněkud jiné životní podmínky, jiné problémy, jiné těžkosti a jiné naděje. - Konečně za třetí jsou tu určité charakteristiky, které jsou jen krátkodobé a víceméně „módní“. Jsou to velkou většinou jen vnější, dekorativní znaky, které podléhají rychlým změnám.

Uvažujeme-li kriticky, musíme přiznat, že právě tyto vnější znaky nám toho řeknou vlastně moc málo jak o těch dřívějších generacích mládeže, tak o té dnešní. Jenomže zkušenost říká, že nejvíc konfliktů mládeže s rodiči a se střední generací vůbec se točí právě kolem těch nejpovrchnějších věcí. Jedna i druhá strana jim přikládá příliš mnoho váhy. Starší lidé mají sklon pokládat své normy za objektivní danost a mají přirozeně odpor ke všem náhlým zvratům módy a životního stylu. A ti mladí zase naopak pokládají své názory, své postoje, své záliby za jedině správné, pravdivé a nutné. Potom slovo generace dostává tak přízvuk konfliktu.

Pojem generace má ve skutečnosti hlubší obsah. Vědomí generační příslušnosti patří nepochybně k trvalým přívlastkům mladistvého věku. Přichází přirozeně a nutně s vývojem vztahů k druhým dětem, s nimiž našeho mladistvého nyní spojuje nejen věk a společné zatížení školními povinnostmi, ale i společné zájmy a postoje, společné zkušenosti, společná potřeba odlišit se a „osvobodit“ se od svých rodičů a ostatních vychovatelů, dále pak společná potřeba samostatnosti a otevřených životních perspektiv.

Stále platí, že jedna lidská generace připravuje generaci svých dětí životní podmínky, ve kterých sama nevyrostla. V posledním století, kdy se civilizační proces mimořádně urychlil, platí toto pravidlo se zvláštní naléhavostí. To ovšem znamená, že funkce rodičů jako učitelů svých dospívajících dětí nebo jako následováníhodných modelů v nejrůznějších otázkách kultury, techniky, hygieny, a podobně je dnes více omezena než kdykoliv předtím.

Rodiče mají někdy tendenci předávat své zkušenosti dětem bez ohledu na jejich situaci a bez odstupu. Někdy dojdou věci tak daleko, že mladý člověk otrávený věčnými příklady ze života rodičů už nevnímá ani to dobré, co mu ten starší nabízí a dává.

Čím více jsou zkušenosti dospělých vázány na jejich osobní situaci a na dobové podmínky v čase jejich mládí, tím méně jsou pro jejich dnešní děti poučné a přijatelné. Čím jsou zkušenosti rodičů lidsky obecnější, tím lépe se sdělují i přijímají. Pak vidíme spíše jen jinak rozložené důrazy než nějaké zásadní rozdíly v postojích a hodnotách. Tak například dospělí vědí, jakou hodnotu má vzdělání. Ale i dospívající děti to vědí - a vědí také, že je třeba se učit, mají-li nějakého cíle dosáhnout. Zatímco však mnozí otcové a matky kladou učení pro školu na výhradní a daleko nejpřednější místo, jejich mladistvé děti nepokládají svůj život jenom za přípravu na vzdálenou budoucnost, ale chtějí prožívat plně už tuto současnost. V jejich životní situaci je někdy hřiště nebo taneční hodiny a prestiž nebo dotek lásky, který tam mohou zažít, hodnotnější než známky na vysvědčení.

Můžeme říci, že míra konfliktů mezi generacemi je dána tím, jak dalece generace rodičů dává generaci svých dorůstajících dětí možnost ne pouze uchovávat a opatrovat to, co bylo vytvořeno, ale hledat nové, angažovat se pro nové a tvořit nové. Mladí lidé také dobře nemohou cítit vděčnost za to, co udělala generace jejich rodičů. Jednak proto, že nepoznali podmínky, z nichž ona předchozí generace vycházela, jednak proto, že každé zdůrazňování zásluh a vymáhám vděčnosti je jim „podezřelé“ a budí odpor. Vděčnost k vlastním rodičům a případně i vděčnost k celé rodičovské generaci se zpravidla dostaví až o hodně později. Někdy až po čtyřicítce v plné míře dozraje a vydá úrodu to, co bylo zaseto kdysi dávno v dětství a pěstováno rodinným životem po celou dobu vývoje až na práh dospělosti. V tom je vlastně služba jedné generace druhé.

Tak jako dospívající děti zákonitě spějí k dospělosti a samostatnosti, jejich dospělí rodiče životem s nimi zrají k životní moudrosti, která je nejvyšší hodnotou pozdního věku dospělého až po životní fázi poslední.

LÁSKA BEZ PODMÍNEK

Solidní základ dobrého vztahu mezi rodičem a dítětem tvoří láska bez podmínek. Jedině taková láska může předejít potížím, jako je vzdor, vina, strach nebo nejistota, zda rodiče dítě vůbec chtějí. Takováto láska funguje jako maják. Ukazuje rodičům, kde se svým dítětem jsou a kudy dál. Chybí-li bezpodmínečná láska, je rodičovství matoucí a velmi těžké břemeno.

Co je vlastně bezpodmínečná láska?

Bezpodmínečná láska znamená milovat dospívající dítě bez ohledu na to:

- jak vypadá

-jaké jsou jeho přednosti, sklony a slabosti

-jak se chová

To neznamená, že se rodičům jeho chování vždycky líbí. Láska bez podmínek znamená milovat své dítě i tehdy, když je jeho chování problematické.

Láska bez podmínek je ideál. Žádného člověka nemůžeme milovat pořád stoprocentně.

Ale čím víc se k tomuto cíli rodiče přibližují, tím jsou spokojenější oni i jejich děti. Rodiče si mají často připomínat, že:

- Dospívající mladí jsou v mnohém ještě děti.

- Dospívající mládež bude mít vždycky sklony chovat se jako dospívající mládež.

- Mnoho způsobů jednání dospívajících je nepříjemných.

- Splní-li rodiče svou úlohu bez ohledu na nepříjemné chování svých dospívajících dětí, budou schopny vyzrát a nedospělé způsoby opustit.

- Mají-li rodiče rádi své děti jen tehdy, když jim dělají radost (láska podmínečná), nebudou jejich děti cítit jejich lásku jako ryzí a nefalšovanou. To způsobí, že budou prožívat nejistotu, což zničí jejich sebedůvěru a bude jim bránit v jejich vývoji a dozrávání. Nesou za vývoj jejich chování velkou zodpovědnost.

- Budou-li rodiče milovat své děti bez podmínek, budou se děti cítit dobře a budou spokojené. Budou schopné ovládat své úzkosti a pak následně i své chování v době, kdy vyrostou do dospělosti.

- Pokud je budou milovat jen tehdy, když vyhoví jejich žádostem a očekávání, budou se cítit nejisté a neschopné. Uvěří tomu, že nemá cenu se snažit, protože rodiče stejně nebudou nikdy spokojeni. Nejistota, obavy a komplex méněcennosti je nakonec zničí. Bude to stále brzdit jejich citový růst i vývoj jejich osobnosti.

POTŘEBY CÍTU U DOSPÍVAJÍCÍHO

Velmi důležité je mít na paměti, že mladý člověk má v sobě jakousi pomyslnou citovou nádrž. Má své určité citové potřeby. A to, jak jsou tyto potřeby naplněny, spolu s dalšími faktory určuje, jak se cítí. Je-li spokojený, radostný, hněvivý nebo deprimovaný. Čím je plnější zásobník citu, tím lepší pocity a lepší chování mohou rodiče očekávat.

Rodiče i vychovatelé si mají uvědomit, že jen tehdy, je-li zásoba citu plná, mohou od dospívajícího dítěte očekávat, že ze sebe vydá to nejlepší.

Děti a dospívající mládež můžeme přirovnat k zrcadlu. Spíše lásku odrážejí, než aby ji sami produkovali. Dostanou-li lásku, pak ji vracejí. Nedostanou-li ji, nemají co vrátit. Láska bez podmínek se bez podmínek vrací. A láska podmínečná si při vracení také klade podmínky.

To je typický výsledek lásky, která si klade podmínky. Dávání lásky se postupně úplně zastaví, dokud ten druhý něco neudělá. Obě strany jsou pak stále více zklamané a zmatené. Nakonec se objeví deprese, hněv a rozdělení.

Dospívající dítě bude o svou nezávislost usilovat typicky „puberťácky“

- bude si věci řešit sám, bude chodit ven bez rodičů, bude zkoušet překročit rodiči určené hranice. Ale nakonec mu dojde citové palivo a vrátí se k nim „natankovat“. A rodiče mají vytvořit podmínky, aby k nim jejich dítě mohlo přijít, kdykoli potřebuje doplnění citu a „opravu“ či „údržbu“.

Toto doplňování citu je důležité z několika důvodů:

1. Dospívající dítě potřebuje velké množství citové výživy, má-li ze sebe vydat to nejlepší a vyrůst podle svých možností do zralosti.

2. Velmi nutně potřebuje mít dostatečné zásoby citu, aby se mohlo cítit v bezpečí, aby mělo dostatek sebedůvěry, kterou potřebuje ve styku se společností svých vrstevníků, a aby obstálo pod náporem požadavků jejich společnosti. Bez této sebedůvěry a jistoty snadno podléhá vlivu kamarádů a prožívá těžkosti ve vytváření zdravých etických hodnot.

3. Doplňování citových zásob je nesmírně důležité, protože pokud právě probíhá, je možné navázat rozhovor mezi dítětem a rodiči. Je-li zásoba citu vyčerpaná a dítě hledá lásku rodičů, je navázání komunikace ještě snadnější.

Je-li spojení mezi rodičem a dítětem přerušeno, může se dítě začít se svými potřebami obracet ke kamarádům. Je to nebezpečné a mnohdy katastrofální. Mladý člověk pak snadno podléhá tlaku svých vrstevníků, bývá pod vlivem různých kultů a sekt a podléhá lidem bez zábran, kteří ho zneužívají.

Dospívající někdy doslova trápí své rodiče nepříjemným chováním, kterým bojuje o svou nezávislost. Rodiče se mají vyvarovat citově nepřiměřené reakce. To neznamená, že jeho nemožné chování přejdou mlčením. Mají svůj názor vyjádřit otevřeně a čestně, ale vždy přiměřeně. To znamená bez přílišného hněvu, nadávání, slovního napadání a jiných projevů ztráty sebevlády. Jinak klesá rapidně úcta dospívajícího k rodičům.

Čím víc rodič v přítomnosti dítěte ztrácí sebevládu, tím méně si ho dítě bude vážit. Je třeba udržovat „sjízdnost cest“, po kterých se dítě bude vracet, až bude potřebovat doplnit zásoby citu. Je to životné důležité proto, aby do dospělosti mohlo vstoupit jako hotový člověk.

BÝT POZORNÝ K DOSPÍVAJÍCÍMU

Soustředěná pozornost není něco, co můžete svému dítěti věnovat jen tak mimochodem, když vám to vyjde. Je to něco, co vaše dítě velmi potřebuje. A na tom, jak je tato potřeba uspokojena, závisí jeho pohled na sebe sama a také to, jak je přijímáno okolním světem. Když dospívající soustředěný zájem nedostává, prožívá rostoucí nepokoj, protože to chápe tak, že všechno ostatní je důležitější než on sám. Proto pak jeho pocit bezpečí klesá, čímž se zhoršují jeho vztahy. Jeho citový a psychický růst je bržděn.

Takového dospívajícího poznáme velice snadno. Celkově je méně zralý nebo méně jistý než ten, jemuž rodiče věnovali svůj čas a poskytli soustředěný zájem. Takový nešťastný mladý člověk se často uzavírá do sebe a má problémy se svými vrstevníky. Se vším se vyrovnává hůř než ostatní a v konfliktu jeho reakce nebývají zrovna nejlepší. Je nepřiměřeně závislý na okolí (včetně kamarádů) a více se poddává vlivu prostředí.

Přesto někteří, zvlášť dívky, které trpí nedostatkem soustředěné pozornosti svých otců, navenek reagují právě opačně. Jsou upovídané, dramatické, manipulují s druhými a jsou často svůdné. Někdy působí jako předčasně zralé a společenské. Ale s přibývajícími roky se toto chování horší a horší. Když dorostou do pozdní adolescence, jsou protivné jak svým vrstevníkům, tak dospělým. Přesto i v této pokročilé situaci může soustředěný zájem, zvláště ze strany jejich otců, tento obranný postoj zredukovat, uklidnit jejich nepokoj a uvolnit je k tomu, aby jejich zrání mohlo opět pokračovat.

JAK VĚNOVAT DOSPÍVAJÍCÍMU SVŮJ ZÁJEM ?

Nejlepší způsob, jak svému dítěti poskytnout soustředěný zájem, je vyhradit si čas, který strávíme jen spolu. Je nesnadné najít si čas - být jen spolu, naprosto nerušeni ničím jiným. Je to nejobtížnější aspekt dobrého vztahu s dítětem. V naší současné superaktivní společnosti je to těžké, zvlášť když dospívající mají své zájmy, se kterými rodiče musí soutěžit. Ale to ještě víc ukazuje na skutečnost, že soustředěný zájem je životně důležitý. Dnešní děti jsou mimo rodinu ovlivňovány nesrovnatelně víc než kdykoli dříve v historii.

Najít si v nabitém rozvrhu čas stojí obrovské úsilí. Ale když to rodič udělá, odměna může být veliká, protože je nesmírně krásné vidět své dospívající dítě šťastné, bezpečné, oblíbené mezi vrstevníky i dospělými, jak se snaží učit a chovat se co nejlépe. Ale tato spokojenost nepřichází automaticky. Jako rodiče za to musíte zaplatit. Musíte si najít čas, kdy se budete věnovat jen svému dítěti.

Jedině tehdy, když je rodič s dítětem sám, aniž by je nějak tlačil čas, může vzniknout to pevné pouto, které dítě velmi potřebuje, aby se mohlo tváří v tvář postavit skutečnostem života. Dítě si pak tyto chvíle uchovává jako poklad. Vzpomíná na ně zvlášť tehdy, kdy je mu těžko - což jsou obzvlášť léta dospívání. Chvíle soustředěného zájmu dávají rodičům příležitost navázat kontakt očima nebo dotekem. Právě tehdy má dotek a pohled do očí silnější vliv na život dítěte.

MANIPULACE SKRZE POCIT PROVINĚNÍ

Mezi mládeží dnes tento jev představuje velký problém. Čím je dospívající člověk citlivější, tím snadněji se stává kořistí manipulace skrze pocit provinění. A obráceně, čím méně je mladý člověk citlivý, tím větší má sklony zneužívat drahých tím, že jimi bude manipulovat pomocí pocitu viny.

Je to v podstatě velmi jednoduché. Manipulující ovládne druhého člověka tím, že v něm vzbudí pocit viny, když nedělá to, co si manipulující přeje. Klasický příklad - a jeden z nejničivějších - nastává, když chce chlapec přimět dívku k sexuálnímu styku poznámkami typu: „Kdybys mne opravdu milovala, nebránila by ses.“

Rodič citlivého mladého člověka má výbornou příležitost poučit své dítě o tomto nezdravém způsobu jednání. Dospívající musí pochopit tři věci:

-jak vůbec manipulaci skrze pocit viny poznat

- že toto jednání je nezdravé a není etické - že je špatné

- že přirozenou a odůvodnitelnou reakcí na tuto manipulaci je hněv

Rodiče si musí dát pozor, aby svými dospívajícími dětmi nemanipulovali pomocí pocitu provinění. Do této pasti mohou rodiče upadnout velice často, zvlášť mají-li hodně citlivé dítě. A takové dítě, kterým manipulovali už jeho rodiče, budou snadno ovládat i druzí lidé.

Jak nejlépe tomuto nebezpečí předcházet? V prostředí bezpodmínečné lásky svým soustředěným zájmem mohou rodiče svým dětem pomoci nebezpečí manipulace poznat a vyhnout se mu.

POTLAČENÁ AGRESE U DOSPÍVAJÍCÍHO

Začněme tím, co je vůbec nejhorším způsobem, jak projevit hněv. Je to potlačená agrese. Potlačená agrese je opakem otevřeného, čestného a přímého vyjádření slovy. Potlačená agrese je takové vyjádření hněvu, které se na člověka vrhne ze zálohy. Patří sem okolkování, tvrdohlavost, záměrně špatný pracovní výkon a „zapomnětlivost“. Podvědomým cílem potlačené agrese je vyprovokovat a rozzlobit rodiče.

Techniky potlačené agrese jsou nepřímé, vychytralé, sebezničující a destruktivní. Naneštěstí je motivována podvědomě, což znamená, že dítě si vůbec neuvědomuje, že se snaží svým vzdorovitým a nevstřícným chováním ventilovat svůj hněv a rozzlobit své rodiče.

Jeden z nejranějších způsobů, jak dítě může projevit své sklony k potlačené agresi je, že se počurává a pokakává do kalhotek, i když už umí chodit na nočník nebo na záchod. V mnoha takových případech rodiče dětem zakazovali projevit hněv, obzvlášť slovy. Takže jestliže se rodiče zlobí nebo dokonce trestají dítě vždycky, když otevřeně vyjádří hněv, co má dítě dělat, když hněv vzniká naprosto normálně a zákonitě?

U takového dítěte se může začít projevovat potlačená agrese. Aby to rodičům vrátilo, rozčílí je, když se třeba počurá, což je velice efektivní, ale nezdravý způsob, jak vyjádřit hněv. Protože rodiče zabránili dítěti otevřeně projevit hněv, donutili ho najít si nepřímou, škodlivou cestu. A sami sebe tak zahnali do kouta. Čím víc budou dítě trestat, tím víc si dítě bude „dělat“ do kalhot. Proč? Protože podvědomým cílem potlačené agrese je rodiče vyprovokovat. Je to veliké dilema.

Hodně starších dětí, které svůj hněv vyjadřují potlačenou agresí, se ve škole velmi špatně učí. Čím víc se rodiče zlobí - a kvůli tomu to dítě podvědomě dělá - tím je situace horší. Je důležité uvědomit si, že dítě se takto nechová vědomě ani záměrně. Je to vše součást podvědomého procesu, do kterého jej vmanévrovali rodiče.

Potlačená agrese u malých dětí je dost zlá, ale u dospívajících může být naprosto katastrofální. Je celá řada negativního chování způsobeného nezdravým zacházením s hněvem - od špatného prospěchu ve škole přes drogy, předčasné těhotenství, zločinnost až po sebevraždu. Samozřejmě se takto mladý člověk může chovat i z jiných důvodů. Ale potlačené agresivní tendence představují nejzávažnější důvod a jsou mezi dospívajícími stále častější.

Potlačená agrese je velmi rozšířená. Proč? Protože většina lidí hněvu nerozumí nebo neví, co s ním. Mají pocit, že hněv je nějak špatný nebo hříšný a měl by se z dítěte „vytloukat“. To je vážné nepochopení, protože pocit hněvu je přirozený a prožívá ho každý člověk. Dítě ho prostě potlačí do podvědomí, kde zůstane nevyřešený a kde bude vyčkávat, jak by se mohl projevit nějakým nepatřičným chováním nebo potlačenou agresí.

Další chyba, které se rodiče dopouštějí, je vtipkování a humor, který není na místě. Kdykoli vznikne napjatá situace, zvlášť když se někdo rozzlobí, mnoho rodičů si myslí, že napětí povolí, začnou-li vtipkovat. Humor je samozřejmě v každé rodině nesmírně důležitý. Ale tam, kde se místo správného zacházení s hněvem stále vtipkuje, se mladí lidé jednoduše nemohou naučit, jak se s ním vyrovnat.

Potlačená agrese se může člověku velice snadno dostat do krve. Zdomácní tak, že se pak může projevovat celý život. Zvykne-li si dítě vyhýbat se otevřenému zacházení s hněvem správným způsobem, pak může tuto potlačenou agresi přenést do všech vztahů. To později ovlivní jeho vztah s partnerem, dětmi, spolupracovníky a přáteli. Je to pak nesmírná tragédie. A většina těchto nešťastných lidí si svého sebezničujícího způsobu chování vůbec není vědoma. Nemají tušení, že vlastně neumějí zacházet s hněvem.

Potlačená agrese je ten nejhorší způsob, jak vyjádřit svůj hněv. A to z několika důvodů: - Velice snadno se stává zakořeněným podtextem všeho chování, což se může projevovat po celý život.

- Může naprosto pokřivit lidskou osobnost a způsobit, že člověk je pak velice nepříjemný.

- Může deformovat všechny pozdější vztahy dospívajícího.

- Je to jedna z nejtěžších poruch chování, která se velmi obtížně napravuje a léčí.

PŘIMĚŘENOST A DŮVĚRA

Rodiče dospívajícího dítěte by měli mít stále na zřeteli dvě věci. Za prvé dovolit výhody založené na vztahu důvěry. Za druhé, než své dítě někam pustí, snaží se vždy ujistit se, že bude skutečně schopné v té které situaci obstát.

Přestože jsou tyto dvě věci zdánlivě v protikladu, ve skutečnosti tomu tak není. Mnoho rodičů v této věci nemá jasno. Třeba mají k dítěti důvěru a podle toho se rozhodují. Zapomínají však na to, že si musí zjistit, je-li daná společenská příležitost pro jejich dítě vhodná. Zjistit si, oč se vlastně jedná, to není nedůvěra k dítěti. I když je možné se na něj spolehnout a i když se snaží chovat se co nejlépe, přesto jsou situace, ve kterých nemůže obstát, protože k tomu ještě nedozrálo. A právě v těchto případech musí rodiče své dítě chránit.

POHLED DO BUDOUCNOSTI

Je ještě další strategie, která je při jednání s dospívajícím člověkem nesmírně cenná. Dospívající touží po větší svobodě a nezávislosti. Postoj rodičů vůči růstu jejich dětí k zodpovědné nezávislosti silně ovlivní reakci dětí na vedení a autoritu.

Přistupují-li rodiče - možná ze strachu - k dítěti s tím, aby na nich zůstávalo závislé, a snaží-li se co nejvíce brzdit jeho růst k nezávislosti, nebude reagovat právě nejlépe. Má-li sklony k tomu být závislý, silně to pozastaví jeho vyzrávání k zodpovědné dospělosti a stane se pasivním a závislým člověkem. Bude-li tomuto příliš ochrannému postoji vzdorovat, pak zcela samozřejmě vzájemný vztah dostane hluboké rány a jako výsledek se dostaví mnoho problémů.

Nejlepší a zdravý postoj je ten, že se rodiče ruku v ruce se svým dítětem blíží k tomu, aby z něj byl zodpovědný a nezávislý člověk zhruba v době, kdy dosáhne plnoletosti. Když se chovají rodiče tak, aby bylo mladému člověku jasné, že skutečně chtějí, aby do určité doby byl nezávislý, a že k tomu cíli společně směřují, pak cítí, že jsou opravdu na jeho straně a ne proti němu.

Mladému člověku je třeba čas od času jeho partnerství s rodiči připomínat, zvlášť tehdy, chce-li podniknout něco, co je pro něj nebezpečné. Cesta společného hledání a dialogu rodičů s dospívajícím může přinést oboustrannou spokojenost.

STANOVENÍ MEZÍ

Častou otázkou ze strany rodičů dospívající mládeže je, jak daleko jít v zákazech jako formě trestu za špatné chování. Dospívající, stejně jako všechny děti mají přesný odhad toho, co je spravedlivé. Poznají, když jim rodiče příliš mnoho dovolí a když jsou zas naopak příliš tvrdí a nerozumní. Někteří rodiče mají potíže s důsledností a děti jimi pak snadno manipulují. Jiní rodiče jsou zase naopak až příliš tvrdí. Rodiče by měli mít na paměti, že by velikost trestu měla odpovídat závažnosti prohřešku. Je dobré zapojit rozum a logiku. Menší prohřešek, třeba když přijde ze schůzky o patnáct minut později, by neměl mít za následek větší trest. Je lepší situaci společně rozebrat.

NEBEZPEČÍ DEPRESE V DOSPÍVÁNÍ

Deprese v dospívání je složitý, zrádný a nebezpečný úkaz. Složitý proto, že vzniká z mnoha komplikovaných příčin, a zrádný proto, že si jí nikdo, ani adolescent sám, nevšimne až do doby, kdy vyústí v tragédii. A nebezpečný proto, že může vést až k těm nejhorším koncům - od selhání ve škole až po sebevraždu.

Je mnoho dospívajících, kteří se pokusili nějak si ublížit nebo se zabít. Jejich rodiče a přátelé jsou často šokováni tím, co se stalo. Nemohou tomu uvěřit. Tito nyní zoufalí lidé byli přesvědčeni, že s jejich dětmi je všechno v naprostém pořádku, a neměli ani tušení, že jsou tak nešťastné.

Depresi v dospívání je těžké identifikovat, protože její příznaky se liší od klasických příznaků deprese dospělého. Například: Mladý člověk v lehké depresi mluví a jedná normálně. Žádné znaky deprese na něm patrné nejsou. Takováto lehká deprese se projevuje zvýšenou fantazií, sněním za bílého dne nebo sny ve spánku. Je možné ji vysledovat jen tehdy, známe-li způsob myšlení dítěte. Depresi v tomto stadiu umí odhalit jen několik málo odborníků.

I v poněkud silnější, tedy střední fázi deprese dítě jedná a mluví normálně. Nicméně obsah toho, o čem mladý člověk mluví, je depresí ovlivněn. Soustřeďuje se pak na chmurná témata jako například smrt, morbidní situace, krize. A protože dnešní dospělí jsou často tak pesimističtí a nevšímaví, zůstává obvykle i tato fáze deprese bez povšimnutí.

Střední deprese u dospělého může být ochromující. Způsobuje poruchy spánku, nechutenství, neschopnost zastávat různé funkce - od rodičovství až k povolání. Může vést k vážným komplikacím, dokonce až k sebevraždě.

Střední deprese u dospívajících je stejně hluboká a závažná jako u dospělých. Po biochemické a neurologické stránce jsou v podstatě totožné. Ale jak se liší v projevech? Takto deprimovaný dospělý člověk se cítí mizerně a jeho schopnost vykonávat určité věci je silně ochromena. U dospívajícího je však v drtivé většině patrná jen deprese těžká. Rodiče a vychovatelé mají mladého člověka povzbudit a vytvořit klima otevřenosti, aby se mohl vyjádřit, co ho trápí. Je třeba vyhledat pomoc odborníka.

Depresi adolescentů těžko identifikujeme, protože ji mistrně „maskují“. To znamená, zeji dovedou skrýt a vypadají jakoby nic, i když se cítí naprosto hrozně. Často tomu říkáme „deprese s úsměvem“. To je maska, kterou na sebe dospívající bere podvědomě. Dochází k tomu hlavně v přítomnosti druhých lidí. Když se pak takový mladý člověk ocitne o samotě, uvolní se a masku odkládá.

A právě toto může rodičům pomoci. Mají-li možnost vidět své dítě ve chvílích, kdy si myslí, že se nikdo nedívá, mají šanci depresi objevit. Změna ve výrazu obličeje je neuvěřitelná. Když budou sami, budou vypadat velmi smutní a utrápení. Jakmile si budou myslet, že se někdo dívá, maska úsměvu se okamžitě zase objeví a hned vypadají, jako by bylo všechno v pořádku. Je to jeden - přestože ne ten nejlepší - ze způsobů, jak depresi identifikovat.

JAK IDENTIFIKOVAT DEPRESI ?

Jak tedy objevit depresi u dětí dřív, než dojde k tragédii? Je důležité přijít na ni brzy, protože deprese by děti mohla poznamenat několika různými způsoby. Deprimované dítě lehko podléhá nezdravým vlivům kamarádů, je snadnou obětí drog, alkoholu, kriminality, nepřiměřených sexuálních zkušeností a dalších způsobů protispolečenského chování, včetně pokusů o sebevraždu.

Nejlepším způsobem poznání deprese je pochopit její různé příznaky a vědět, jak se vyvíjejí. Nade všechno důležité je pochopit do podrobností vzájemné vazby, protože jeden či dva příznaky ještě nemusejí znamenat, že skutečně jde o depresi. Opravdová deprese je biochemický a neurohormonální proces, který se u dospívajících vyvíjí pomalu a trvá týdny, někdy i měsíce.

Než se začneme podrobně zabývat studiem deprese v dospívání, měli bychom si uvědomit, že tato deprese s sebou může nést i jeden či více klasických příznaků deprese dospělých, včetně pocitů bezmocnosti, beznaděje, melancholie a zoufalství, potíže se spaním, problémy s jídlem (jedí příliš mnoho, nebo zas málo a hubnou), únava, sebepodceňování, potíže se zvládáním hněvu a podobně.