Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Anatomický ústav LF UK v Plzni
Obecné námitky
Především se uvedené principy, na které homeopat přísahá, v praxi nedodržují. Známe léky, jež homeopaté používají zcela protichdně principu podobnosti: homeopatikum Physostigma venenosum, které se používá pro léčení glaukomu (zelený zákal – vysoký nitrooční tlak), by mělo logicky vyvolávat u zdravého zvýšení nitroočního tlaku. Ve skutečnosti je tomu právě obráceně. Osteocynésine, lék firmy Boiron, se používá na léčení osteoporózy. Podle zákona podobnosti by se mělo použít léčivo, které u zdravého jedince osteoporózu vyvolává. Osteocynésine je však směsí tří solí vápníku! Jen těžko firma tuto absurditu obhájí tím, že se zde využívá dalšího iracionálního principu, tzv. konstitučních léků, protože tím by jen dokázala, jak jsou jednotlivé homeopatické principy navzájem konfliktní, nekompatibilní.
Nerespektují se ani ostatní principy. Říká se, že čím je lék zředěnější, tím je účinnější. Ale proč tedy nepoužívají homeopaté těch nejvyšších ředění – potencí? Proč se v poslední době naopak snaží používat potencí nejmenších, někdy dokonce D1, D2, jak je tomu u léků firem Liebermann nebo Reckeweg? Tyto potence jsou už farmakologicky účinné, a proto německá lékařská komora musela zakázat používání homeopatických léků, např. arsenu nebo olova, v rozsahu D1–D6, protože i v této dávce už působí toxicky.
Zajímavé také je, že mnozí homeopaté zcela opouštějí léčbu podle principu podobnosti a řídí se jen klasickou, vědeckou diagnózou. Jestliže otevřeme knihu Jouannyho, Picardovu, Cousset-Rýcovu nebo i některé anglické, najdeme v nich soupis diagnóz, často bez ohledu na Hahnemannem zavedené dělení na akutní a chronické choroby. Homeopat si nalistuje diagnózu,zjištěnou standardní lékařskou diagnostikou, a z několika léků, uvedených pro tuto diagnózu, vybere podle různých symptomů nebo modalit jeden z nich.
Proti homeopatii mám ještě několik výhrad obecných: homeopatie se především nevyvíjela jako věda, která plynule odstraňuje chyby, omyly, nepřesnosti a nezadržitelně rozšiřuje sumu poznatků. Historie homeopatie je jiná. Vždy když rozkvět homeopatie dosáhl nějakého vrcholu, došlo vzápětí k úpadku. Proč? Protože se ukázalo, že homeopatická léčba byla neúspěšná. Například v Německu měl Hahnemann tak velký úspěch při léčení epidemie, protože nešlo o tyfus, ale o skvrnivku, o které víme, že je endemická a že obyvatelé právě v té vesnici, kde vyléčil 182 lidí,zřejmě měli imunitu. Dva roky po Hahnemannově smrti vypukla v Německu nová obrovská epidemie a přes všechny pokusy o homeopatickou léčbu zahubila 50 000 lidí. Další těžkou ranou pro homeopatii, jiného rázu, byl vzestup poznatků moderní medicíny na počátku našeho století, které nemohla homeopatie konkurovat.
Už tento vývoj ukazuje, že v případě homeopatie se jedná o něco jiného než o standardní vědeckou disciplínu, která by přinášela stále nové a nové poznatky. Vědecká medicína je integrovaným celkem, ve kterém se časem vždy dospěje k objektivně prokázaným faktům, jež všichni akceptují. Léčíme potom standardním způsobem, lege artis. Homeopaté nikoli, protože v homeopatii nelze nic reprodukovat, nelze se na ničem sjednotit. Proto homeopatie také divergovala do širokého spektra nejrůznějších směrů a společností, jak dnes vidíme všude ve světě i u nás. V Evropě existuje francouzská homeopatie jako směr, který je zcela jiný než homeopatie například anglo-americká. Jiná je v Nizozemsku, jiná v Německu. Němci např. používají kompozitních léků s velice nízkými potencemi. Angličané v duchu Hahnemanna a Kenta používají vždy jeden jediný lék, v nejmenší dávce a s velkou prodlevou, než jej použijí podruhé. Francouzská škola používá několik léků současně a v nejrozmanitějších koncentracích. Existuje i indická škola – v Košicích byly nedávno zahájeny kurzy nizozemsko-indické školy. Ani u nás se homeopaté nedokázali dohodnout a francouzská škola se odštěpila od anglické, jejíž stoupenci založili novou homeopatickou společnost. Takže máme jednu homeopatickou společnost v rámci Purkyňovy lékařské společnosti, druhou, tzv. Lékařskou, která zastává dogmaticky původní principy Hahnemannovy, respektive Kentovy.
Je zřejmé, že homeopatie je disciplína nevědecká, že patří do rámce alternativní medicíny. Tak ji chápou i léčitelé. Na kongresech alternativní medicíny i v časopisech pro alternativní medicínu je homeopatie vždy zastoupena jako jedna ze základních metod. Také Světová zdravotnická organizace přijala homeopatii jen jako „tradiční, nekonvenční léčebnou metodu“. Důkazem, že homeopatie vychází z jiného paradigmatu než vědecká medicína, je i to, že má těsné vazby ke všem ostatním alternativním metodám, třeba k čínské medicíně, jak ukazuje i sám termín „homeosiniatrie“, jakási směs homeopatie s akupunkturou. Homeopatie se také sdružuje s Vollovou elektropunkturou: zatavená ampulka s homeopatickým lékem se vloží do dlaně nebo na hřbet ruky a měřením elektrického odporu na palci nohy se pomocí Vollova přístroje zjišťuje, zda je homeopatický lék pro pacienta vhodný. Naši homeopaté také přijali jako svou subsekci clusterovou medicínu, která byla v minulých letech zcela jednoznačně odsouzena i naší Akademií věd jako evidentní nonsens. Přesto, i přes odpor Purkyňovy společnosti, se homeopaté nevzdali spolupráce s touto sekcí a na 6. světovém homeopatickém kongresu v Praze byly tři referáty věnovány clusterové medicíně.
Závěr
Pro rozumně uvažujícího člověka je nepochopitelné, že někdo mže principy homeopatie obhajovat. Jedná se o podvodníky, šarlatány? To je myšlenka, která se musí každému vtírat, ale není tomu tak. Hahnemann sám byl člověk, jenž pracoval seriózně, byl nesmírně pracovitý a své disciplíně věřil. Není také možné, aby Kent, Hering nebo současný Vithoulkas, kteří homeopatii zasvětili celý svůj život, své disciplíně nevěřili. Na homeopatickém kongresu jsem viděl rozzářené oči a napjaté uši posluchačů. Zúčastnily se ho především lékařky středního věku, nikoli nezkušení mladíčkové nebo naopak sklerotici. To byli lidé v plném pracovním věku, seriózní lékaři. Jde zřejmě o hlubokou víru, blízkou víře náboženské se sektářskými prvky. Tedy nikoli podvod, ale dogmatická víra a současně ovšem hluboký omyl.
Ještě dlužím v posledních několika řádcích zastáncům francouzské školy pár vět. Křivdil bych jim, kdybych neřekl, že se intenzivně snaží svou disciplínu přiblížit vědecké medicíně. V praxi se vzdali některých svých dogmat, akceptovali nutnost objektivního průkazu účinku léků a snaží se, i když zatím neúspěšně, svými experimenty dokázat platnost základních homeopatických principů. Chtějí také homeopatii rezervovat jen pro lékaře, aby to byla skutečně lékařská disciplína. Pacienta standardním způsobem vyšetřují, uznávají vědeckou diagnózu, třicet procent chorob přenechávají medicíně a nepokládají už svou léčbu za panaceu. Pro sebe si ponechávají jenom choroby lehčí, psychosomatické, algické a alergické syndromy apod., kde samozřejmě s jistotou mohou očekávat uzdravení díky přirozeným obranným silám, vis mediatrix naturae. Neodmítají současnou alopatickou léčbu a kombinují homeopatické léčivo např. s acylpyrinem, brufenem apod. Účinek je ovšem připsán homeopatiku.
Homeopaté francouzské školy se tedy v praxi vzdávají základních Hahnemannových principů, ale nemohou to přiznat, homeopatie by ztratila smysl své existence. Naopak se tím více verbálně, demagogicky odvolávají na Hahnemannovu teorii a dokonce si jeho názory přizpůsobují, aby byly přijatelné i v současné době. V učebnici Jouannyho, což je hlavní představitel tohoto moderního francouzského směru, čteme: »Hahnemann uskutečnil dvě velké revoluce. V první revoluci homeopatii oddělil jako samostatnou disciplínu od medicíny staré. Později uskutečnil druhou revoluci, kdy homeopatii znovu začlenil do klasické medicíny. A to tím, že spojil chronickou patologii s třemi různými infekčními činiteli a demonstroval schopnost pasteurovského myšlení dávno před Pasteurem.« Hahnemannovy názory na mikroby, na materiální činitele a školní medicínu, které čteme v Organonu, jsou ovšem právě opačné. A jestliže tvrdí pan Jouanny, že Hahnemann doporučoval používat několik léků současně a vybudoval tak základy pluralitní homeopatické terapie, není to pravda.
Francouzská škola se chce přizpůsobit vědecké medicíně, ale používá nadále zcela unfair postupy. Nepoužívá věcných argumentů, ale zaštiťuje se autoritou různých významných osob. Kdysi to byl Bismarck, Napoleon, princezna Alžběta, v poslední době u nás Václav Havel.
Tím, že francouzská homeopatie, a tedy i naše Česká homeopatická společnost, kterou vede dr. Rýc, přistoupila na to, že bude pracovat lékařskými metodami, vstoupila ovšem na velice rizikovou a nebezpečnou půdu. Jestliže homeopaté budou své pokusy publikovat, jestliže budou vystupovat na lékařských fórech, nevyhnou se polemikám a střetu s medicínou klasickou. A snad se tak dříve dočkáme, že i tato současná, vysoko vzedmutá homeopatická vlna změní svůj trend a obrátí se směrem dolů.
Homeopatie – I. část
Homeopatie – II. část
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Tisk článku
Texty, články, promluvy
