Poselství
svatého otce k XIV. světovému dni mládeže
„Otec
vás miluje” (srovnej Jan
16,27).
DRAZÍ
MLADÍ PŘÁTELÉ,
1. S
vyhlídkou na již se blížící jubileum přijímá rok 1999 význam ”rozšíření
horizontů věřícího člověka do šíře perspektiv samého Krista,
perspektiv ”Otce na nebesích”, který ho poslal a k němuž se vrátil.”
(Tertio millennio adveniente 49) Není totiž možno slavit Krista a jeho
jubileum, aniž bychom se neobraceli spolu s ním k Bohu, jeho Otci i našemu
Otci (srov. Jan 20, 17). I Duch svatý
odkazuje k Otci i k Ježíši. Jestliže nás Duch učí říkat: ”Ježíš
je Pán” (srov. 1 Kor 12,3), pak proto, aby nás učinil schopnými hovořit
s Bohem a oslovovat ho: ”Abba,
Otče!” (srov. Gal 4,6).
Vybízím vás tedy spolu s celou církví, abyste se obraceli k Bohu
Otci a s vděčností a úžasem naslouchali tomu, co nám Ježíš překvapivě
odhalil: ”Otec
vás miluje!” (srov. Jan 16,27).
Tato slova vám svěřuji jako téma XIV. světového dne mládeže. Drazí
mladí přátelé, přijměte lásku, kterou vám Bůh dává jako první (srov. 1 Jan 4,19). Zůstaňte zakotveni v této jistotě, která
jediná je schopná dát smysl, sílu a radost životu: jeho láska se od vás
nikdy nevzdálí, nikdy neselže jeho smlouva pokoje s vámi (srov. Iz 54,10). On vryl vaše jméno do svých dlaní
(srov. Iz 49,16).
2. V
srdci člověka existuje hluboká, i když ne vždy vědomá a jasná touha po
Bohu, kterou svatý Ignác z Antiochie vyjádřil výmluvným způsobem takto: ”Živá
voda šumí ve mně a říká mi v nitru: Přijď
k Otci” (Ad Rom. 7). ”Pane,
ukaž mi svou slávu,” prosí Mojžíš na hoře (Ex 33,18).
”Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený
Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl” (Jan 1,18). Stačí tedy znát Syna, aby bylo možné poznat Otce?
Filip se nedá snadno přesvědčit a žádá Ježíše: ”Ukaž
nám Otce.” Jeho naléhání nám přináší odpověď, která překonává
naše očekávání: ”Tak dlouho jsem s
vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce.” (Jan 14,8-11).
Po vtělení existuje jedna tvář člověka, v níž je možné vidět
Boha: ”Věřte mi, že já jsem v Otci
a Otec je ve mně”, říká
Ježíš už nejen Filipovi, ale všem těm, kdo uvěří. Od té doby kdo přijímá
Božího Syna, přijímá Toho, který ho poslal (srov.
Jan 13,20). A naopak: ”Kdo nenávidí
mne, nenávidí i mého Otce.” (Jan 15,23). Od té doby je možný nový
vztah mezi Stvořitelem a tvorem, totiž vztah syna k vlastnímu Otci. Učedníkům,
kteří chtějí proniknout do Božích tajemství, ale i nalézt posilu na životní
cestě, a prosí, aby je naučil se modlit, Ježíš odpovídá tím, že je učí
otčenáš, ”souhrn celého evangelia” (Tertullián,
De oratione 1). V něm je potvrzeno naše postavení synů (srov. Lk 11,1 - 4). ”Z jedné
strany nám totiž jednorozený Syn slovy této modlitby dává slova, jež dal
Otec jemu: je učitelem naší modlitby. Na druhé straně vtělené Slovo zná
ve svém lidském srdci potřeby svých bratří a sester a zjevuje nám je: je
vzorem naší modlitby.” (KKC 2765).
Když nám Janovo evangelium předalo přímé svědectví o životě Božího
Syna, ukazuje nám cestu, po níž máme jít, abychom poznali Otce. Oslovení ”Otče” je Ježíšovo tajemství, dech a život. Což není On
jediným Synem, prvorozeným, milovaným, k němuž všechno směřuje, přítomným
u Otce ještě předtím, než vznikl svět, účastným stejné slávy? (Jan 17,5) Ježíš dostává od Otce moc nade vším (Jan 17,2), poselství, které má hlásat (srov. Jan 12,49) dílo, jež má vykonat (srov. Jan 14,31). Nepatří mu ani sami jeho učedníci: dal mu je
Otec (srov. Jan 17,9), jenž mu svěřil
úkol, aby je chránil před zlem, aby se nikdo neztratil (srov. Jan 18,9).
V hodině, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci, odhaluje duši Syna
”velekněžská modlitba”: ”A nyní
ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.”
(Jan 17,5). Jako nejvyšší a věčný kněz se Kristus staví do čela
nesmírného zástupu vykoupených. Prvorozený z množství bratří uvádí do
jediného ovčince zbloudilé ovce rozptýleného stáda, aby byl ”jeden
ovčinec a jeden pastýř” (Jan 10,16).
Díky jeho dílu je přenesen sám láskyplný vztah, jaký vládne v
Nejsvětější Trojici, do vztahu Otce k vykoupenému lidstvu: ”Otec
vás miluje!” Jak by se dalo toto tajemství lásky pochopit bez působení
Ducha, kterého vylil Otec na učedníky na Ježíšovu prosbu (srov.
Jan 14,16). Vtělení věčného Slova v čase a zrození pro věčnost těch,
kteří jsou k němu přivtěleni skrze křest, by nebyly myslitelné bez oživujícího
působení téhož Ducha.
3. ”Bůh tak miloval svět, že dal
svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl
život věčný.” (Jan 3,16) Svět
je milován Bohem! A navzdory odmítání, kterých je schopen, bude milován až
do konce. ”Otec vás miluje” od vždycky a navždy. To je něco neslýchaně
nového, ”nejprostší a ohromující zvěst,
kterou církev dluží člověku” (srov. Christifideles laici 34). Kdyby nám
Syn řekl jen toto jediné slovo, stačilo by to. ”Jak
velikou lásku nám Otce daroval: byli jsme nazváni Božími dětmi a jsme
jimi.” (1 Jan 3,1) Nejsme sirotci, láska je možná. Protože – vy to víte
– není možné milovat, jestliže nejsme milováni.
Ale jak hlásat tuto dobrou zprávu? Ježíš ukazuje na cestu, po které
bychom měli jít: ochotně naslouchat Otci, aby nás mohl učit On sám (Jan
6,45), a zachovávat přikázání (srov.
Jan 14,23). Takové poznání Otce pak bude růst: ”Dal
jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat”, a to bude dílo
Ducha svatého, který uvádí do veškeré pravdy (srov.
Jan 16,13).
V naší době církev i svět potřebuje více než kdy jindy ”misionáře”,
kteří dokážou hlásat tuto základní a útěšnou jistotu slovem i příkladem.
S tímto vědomím se vy, mladí lidé dneška a dospělí nového tisíciletí,
nechejte ”formovat” v Ježíšově škole. Staňte se věrohodnými svědky
Otcovy lásky v církvi a v různých prostředích, kde rozvíjíte svou každodenní
činnost. Učiňte ji viditelnou v rozhodnutích a v postojích, ve způsobu,
jakým přijímáte druhé lidi a jak se dáváte do jejich služeb, ve věrném
respektování Boží vůle a jeho přikázání.
”Otec vás miluje”.
Tato úchvatná zvěst se
uchovala v srdci věřícího, který jako učedník milovaný Ježíšem, sklání
svou hlavu na hruď Mistra a naslouchá jeho důvěrným sdělením: ”Kdo
mě miluje, toho bude milovat můj Otec a já ho budu milovat a dám se mu
poznat” (Jan 14,21), protože ”život
věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého
jsi poslal, Ježíše Krista.” ( Jan 17,3).
Různé formy otcovství, se kterými se setkáváte na své cestě, jsou
odleskem Otcovy lásky. Myslím zvláště na vaše rodiče, Boží spolupracovníky
v tom smyslu, že vám předali život a pečovali o vás: ctěte je (srov. Ex 20,12) a buďte jim vděčni! Myslím na kněze a jiné
osoby zasvěcené Pánu, kteří jsou vašimi přáteli, svědky a učiteli života
”k vašemu prospěchu a k radosti
vaší víry” (Fil 1,25). Myslím na ryzí vychovatele, kteří svou
lidskostí, svou moudrostí a vírou významně přispívají k vašemu křesťanskému
a tedy plně lidskému růstu. Děkujte vždycky Pánu za každého z těchto
zdatných lidí, kteří jdou spolu s vámi po životních cestách.
4. Otec vás miluje!
Vědomí tohoto zalíbení ze strany Boží spontánně pobízí věřící ”nastoupit
v přilnutí ke Kristu, Vykupiteli člověka, cestu opravdového obrácení...Toto
je vhodný kontext ke znovuobjevení a intenzívnímu slavení svátosti smíření
v jejím nejhlubším významu (Tertio millennio adveniente 50).
”Hřích je zneužití oné
svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se
mohly milovat navzájem” (KKC 387),
je to odmítnutí žít Boží život přijatý při křtu, nechat se milovat
opravdovou Láskou: člověk má totiž úděsnou moc bránit Bohu v jeho vůli
dávat veškeré dobro. Hřích, který vzniká ve svobodné lidské vůli
(srov. Mk 7,20), je přestoupení pravé lásky; zraňuje přirozenost člověka
a rozbíjí lidskou solidaritu tím, že se projevuje postoji, slovy a skutky
nasycenými sobectvím (srov. KKC 1849 -
1850). To v nitru člověka se svoboda otevírá i uzavírá lásce. Je to
neustálé drama člověka, který často volí otroctví, podřizuje se obavám,
rozmarům a scestným návykům. Vytváří si idoly, které ho ovládají;
ideologie, které otravují jeho lidství. Čteme v Janově evangeliu: ”Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.” (Jan 8,34).
Ježíš říká všem: ”Obraťte
se a věřte evangeliu.” (Mk 1,15). Na počátku každého ryzího obrácení
je pohled Boha na hříšníka. Je to pohled, který se promění v hledání
naplněné láskou, ve vášeň jdoucí až na kříž, ve vůli k odpuštění,
které projevuje vůči provinilci a přitom mu ukazuje, že je stále předmětem
jeho úcty a lásky. Na druhé straně mu tento pohled odhaluje nepořádek, do
něhož je ponořen a vybízí ho, aby se rozhodl změnit život. To je případ
Léviho (srov. Mk 2,13.17), Zachea (
srov. Lk 19,1-10), cizoložnice (srov.
Jan 8,1-11), lotra (srov. Lk
23,39.43), samaritánky (srov. Jan
4,1-30). ”Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou
bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní,
nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám
aktivně druhým” (Redemptor hominis 10). Když lidská bytost objevila a
zakusila Boha milosrdenství a odpuštění, nemůže žít jinak než v neustálém
obracení se k němu (srov. apoštolský list Dives in misericordia 13).
”Jdi, a už nehřeš!” (Jan 8,11) -
odpuštění je dáno zdarma, nezaslouženě, ale člověk je vybízen, aby na ně
odpověděl vážným úsilím o obnovu života. Bůh zná příliš dobře své
tvory! Není mu utajeno, že stále větší projevy jeho lásky nakonec vyvolají
v hříšníkovi zhnusení nad hříchem. Proto se Boží láska projevuje v tom,
že nabízí odpuštění stále znovu.
Jak výmluvné je podobenství o marnotratném synu! Od chvíle, kdy
odejde z domu, otec žije v obavách: čeká, doufá a vyhlíží ho v dálce
na obzoru. Respektuje svobodu syna, ale trpí. A když se syn rozhodne k návratu,
vidí ho zdaleka a jde mu vstříc, vřele ho obejme a pln radosti přikazuje: ”Dejte mu na ruku prsten - znamení úmluvy, přineste ihned nejlepší
oděv - symbol nového života, dejte mu obuv na nohy - symbol znovunabyté důstojnosti,
hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije,
ztratil se, a je nalezen.” (Lk
15, 11-32).
5. Než
Ježíš vystoupil k Otci, svěřil své církvi službu smíření (srov.
Jan 20,23). Proto, aby člověk dosáhl Boží odpuštění, nestačí tedy
jen vnitřní lítost. Smíření s Bohem lze dosáhnout
skrze smíření s církevním společenstvím. Proto přiznání viny
prochází konkrétním svátostným úkonem zahrnujícím lítost a vyznání hříchů
s předsevzetím vést nový život před služebníkem církve.
Současný člověk bohužel čím více ztrácí smysl pro to, co je hřích,
tím méně se uchyluje k Božímu odpuštění: od toho se odvíjí mnoho problémů
a těžkostí naší doby. V tomto roce vás vybízím, abyste objevili krásu
a bohatství milosti svátosti smíření tím, že si znovu pozorně projdete
podobenství o marnotratném synu, kde není tak zdůrazňován hřích jako Boží
něha a milosrdenství. Naslouchajíce Slovu v postoji modlitby, kontemplace, úžasu
a jistoty řekněte Bohu: ”Potřebuji Tě,
počítám s Tebou, abych mohl existovat a žít. Jsi mocnější než můj hřích.
Věřím, že máš moc nad mým životem, věřím, že máš sílu mě zachránit
(spasit) takového, jaký jsem teď. Vzpomeň si na mne. Odpusť mi!”
Zahleďte se do svého nitra. Hřích v první řadě neodporuje nějakému
zákonu nebo mravní normě, ale staví se proti Bohu (srov.
Ž 51,6), proti bratřím a proti vám samým. Postavte se před Krista,
jediného Syna Otce, který je vzorem pro všechny bratry. Jen on nám odhaluje,
čím máme být vůči Otci, vůči bližnímu, vůči společnosti, abychom žili
v pokoji se sebou. Zjevuje nám to skrze evangelium, které s Ježíšem
Kristem vytváří jednu jedinou skutečnost. Míra věrnosti vůči jednomu
vyjadřuje věrnost vůči druhému.
Přistupujte s důvěrou ke svátosti smíření: vyznáním hříchů ukážete,
že chcete uznat svou nevěrnost a skončit s ní, dosvědčíte, že pro
nalezení pokojného a plodného stavu Božích dětí v Ježíši Kristu
potřebujete obrácení a smíření; vyjádříte solidaritu vůči bratřím,
kteří byli také postiženi hříchem (srov.
KKC 1445).
Přijímejte tedy s vděčným srdcem rozhřešení ze strany kněze.
Je to okamžik, ve kterém Otec vyslovuje nad kajícím hříšníkem slovo,
které přináší život: ”Tento můj
syn se opět vrátil do života”. Pramen lásky oživuje, dává schopnost
překonat egoismus a znovu milovat s větší intenzitou.
6. ”Miluj
Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.”
To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého
bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon
i proroci” (Mt 22,37 - 40). Ježíš neříká, že druhé přikázání
je totožné s prvním, ale že je mu ”podobné”.
Obě přikázání jsou nezaměnitelná: není možné splnit přikázání
lásky k Bohu jen tím, že zachováváme přikázání lásky k bližnímu
a naopak. Každé má svou vlastní platnost a obě je nutné zachovávat.
Ježíš však přidružuje jedno ke druhému, aby všem objasnil, že jsou mezi
sebou úzce spojeny: není možné zachovávat jedno, aniž by člověk neuskutečňoval
druhé. ”Jejich neoddělitelnou jednotu
Ježíš dosvědčuje svými slovy i životem: jeho poslání vrcholí na kříži,
který vykupuje, znamením jeho neoddělitelné lásky k Otci a k lidstvu”
(Veritatis splendor 14).
Aby člověk zjistil, zda opravdu miluje Boha, je třeba ověřit, zda
opravdu miluje bližního. A chce-li se vyzkoušet kvalita lásky k bližnímu,
je nutno se ptát, zda člověk opravdu miluje Boha. Protože ”kdo
nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí” (1 Jan
4,20) a ”podle toho poznáme, že
milujeme Boží děti, když milujeme Boha a zachováváme jeho přikázání.”
(1 Jan 5,2).
V apoštolském listě Tertio
Millennio adveniente jsem vybídl křesťany, aby ”rozhodněji
zdůraznili přednostní zaměření církve na chudé a odsunuté na okraj
společnosti.” (článek 51) Jde o zaměření ”přednostní”, ne však výlučné. Ježíš nás vybízí milovat chudé, protože
jim je třeba věnovat zvláštní pozornost pro jejich zranitelnost. Je známo,
že je jich stále více i v takzvaných bohatých zemích, navzdory tomu, že
dobra tohoto světa jsou určena všem. Každá situace chudoby se dovolává křesťanské
lásky každého z nás. Ta se však má stát i sociální a politickou
angažovaností, protože problém chudoby světa závisí na konkrétních podmínkách,
které musí změnit muži a ženy dobré vůle, budovatelé civilizace lásky.
Existují ”struktury hříchu”, nad kterými není možno zvítězit jinak
než spoluprací všech v ochotě pro druhého ”ztratit”, a ne ho vykořisťovat,
”sloužit mu”, a ne ho utlačovat (srov.
Sollicitudo rei socialis 38).
Drazí mladí přátelé, zvláště vás vyzývám, abyste rozvinuli konkrétní iniciativy solidarity a sdílení s těmi nejchudšími a byli jim nablízku. Velkodušně se účastněte na projektech bratrství a solidarity, ve kterých se angažují vaši vrstevníci: bude to způsob, jak ”vrátit” Pánu v osobě chudých aspoň něco z toho, co On dal vám - těm šťastnějším. To bude zároveň i bezprostřední a viditelný výraz vašeho základního rozhodnutí: totiž rozhodně zaměřit svůj život k Bohu a bratřím.
7.
Maria shrnuje ve své osobě celé
tajemství církve, je ”vyvolenou dcerou
Otce” (Tertio millenio adveniente 54), která svobodně přijala Boží
dar a odpověděla na něj s ochotou.
”Dcera” Otce si zasloužila stát se Matkou Syna: ”Ať
se mi stane podle Tvého slova.” (Lk 1,38) Je Matkou Boží, protože
je dokonale dcerou Otce.
V jejím srdci není jiné touhy než podporovat křesťany v úsilí žít
jako Boží děti. Jako nejněžnější matka je neustále vede k Ježíši,
aby ho následovali a naučili se tak pěstovat svůj vztah k nebeskému Otci.
Jako na svatbě v Káně Galilejské je vyzývá, aby udělali, co jim Syn řekne
(srov. Jan 2,5), neboť ví, že toto je cesta, po níž se přichází do
domu ”milosrdného Otce” (srov. 2 Kor
1,3). XIV. světový den mládeže, který se tento rok bude konat v místních
církvích, je poslední velké
setkání před velkým shromážděním jubilea. Nabývá tedy zvláštní význam
v přípravě na svatý rok 2000. Modlím se, aby se stal pro každého z vás příležitostí
k novému setkání s Pánem života a s jeho církví.
Marii
svěřuji vaši cestu a prosím ji, aby připravila vaše srdce na přijetí
milosti Otce, abyste se stali svědky jeho lásky.
S
těmito city vám přeji rok bohatý na víru a evangelijní úsilí a všem vám
žehnám.
Ve Vatikánu 6. ledna 1999 o slavnosti Zjevení Páně
Tisk článku
Texty, články, promluvy
