Autor: Oscar Cullmann

Slavnost 6. ledna
V prvních třech stoletích převažovala velká svoboda a převážně i oficiální indiference církve v otázce určení Ježíšova narození. Vědomí, že datum narození je neznámý, ukazuje, že nikoli konkrétní den, ale pouze teologické myšlení může dát první impuls ke slavení příchodu Krista na zem. V následujícím pojednání by se mělo ukázat, zda se toto teologické myšlení zakládá na pohanském slavení nebo zda vyplývá z úvah a potřeb ryze křesťanských, a zda výběr data a pojetí svázané s pohanským svátkem je chápáno církví jako druhotné.

Původně nejen že se křesťané shodli na tom, že datum Ježíšova narození je neznámý, ale ani necítili potřebu slavit zvláštním způsobem Ježíšův příchod na svět. Antickou církev zajímaly mnohem více Ježíšova smrt a vzkříšení, než samotné Vtělení. Každý Dies Domini - „Den Páně“ (naše neděle, v anglosaských zemích následně nazýván „Den slunce“) byl dnem, kdy se připomínalo vzkříšení Pána, a podle tohoto dne vznikla později křesťanská slavnost Velikonoc jako připomenutí smrti a zmrtvýchvstání Páně, spolu se slavnostním cyklem, který se k němu hned připojil. V antickém křesťanství byly i svátky apoštolů a mučedníků spojeny s jejich smrtí, ne s narozením (slavil se „dies natalis“, den zrození pro nebe). Origenés, autor z počátku 3. stol., výslovně protestuje proti zvyku slavit narozeniny: podle něj se jedná o pohanský zvyk; v Bibli pouze pohané a pošetilci oslavují své narozeniny, jako Farao či Herodes.

Ale tento postoj nebylo možné zastávat vůči Kristu. On byl mnohem víc než mučedníci a apoštolové. Zde se jedná o Spasitele lidstva! Jeho příchod na svět musel být jistě chápán jako spásná událost první třídy, ačkoli rozhodujícím skutkem spásy byla jeho smrt. Tak již vyprávění evangelistů Matouše a Lukáše ozřejmili zvláštním způsobem událost Ježíšova narození a Janovo podání toto tajemství vyjádřilo. Na základě víry v Pána ukřižovaného a oslaveného se vzápětí rozvíjela i zpětná teologická reflexe o Ježíšově osobě a díle, tak i vtělení samotné muselo připoutat pozornost. Zvláště východní křesťané meditovali nad příchodem Boha na svět v lidské osobě. Ale existovalo více možností, jak si tuto událost představit. Někteří se domnívali, že božský Kristus se zjevil v člověku Ježíši až od okamžiku křtu. Jedná se o mylné pojetí, podle kterého Kristus ve své božské přirozenosti nemohl cele vstoupit do stvoření, ale pouze se na čas spojil s člověkem Ježíšem, tj. pouze od okamžiku křtu, kdy Bůh oznámil: „Ty jsi můj milovaný syn.“ Podle pravověrného pojetí církve se Bůh skutečně zjevil v historickém člověku Ježíši, v tomto případě božský Logos-Slovo vstupuje na svět již v okamžiku narození. Na základě těchto kristologických pojetí získáváme první náznaky, i když velmi těžko dokazatelné, křesťanského svátku Vánoc. Od Klementa Alexandrijského víme, že žáci alexandrijského gnostika Basilia, který žil ve 2. století, slavili Kristův křest 10. nebo 6. ledna. Zde nacházíme první vzdálený, nepřímý, ale již prokazatelný původ svátku Vánoc. Basilius a jeho žáci opravdu zastávali ono mylné pojetí, podle kterého se Kristus-Bůh zjevil na zemi až při Ježíšově křtu. Podle tohoto „zjevení“, řecky Epifanía, tato slavnost dostala název Epifanie, Zjevení. Basiliovi žáci tedy slavili na začátku ledna tajemství příchodu Krista na zem. O Ježíšově narození se na začátku vůbec nemluvilo. Podle tohoto chápání nehrálo pro spásu žádnou důležitou roli. Rozhodující epifanie-zjevení Boha bylo totožné s Ježíšovým křtem.

Proč slavili svátek křtu právě v prvních dnech měsíce ledna, konkrétně 6. ledna? Evangelia podobně jako nemluví o datu narození, neuvádějí ani datum křtu. Je třeba však vzít v úvahu následující. V pohanském světě se 6. ledna v souvislosti s prodlužováním se dne slavil svátek boha Dionýsia; právě v Alexandrii se oslavovalo narození Eonu z panny Kore, tento den byl také zasvěcen Osirovi. V noci z 5. na 6. ledna měly údajně i vody v řece Nilu získat zvláštní zázračnou moc. To vysvětluje, proč Basiliovi žáci vybrali právě tento datum pro slavení Kristova křtu – aby pohanům ukázali, že pravé božské bytí se zjevilo na zemi v Kristu, že náhle sestoupilo na svět na březích Jordánu, když zazněl hlas: Ty jsi můj milovaný syn.

Ale jak toto všechno souvisí s Vánocemi? Tato slavnost křtu 6. ledna Basilikových žáků zanechala stopu také ve velké východní církvi, která od různých nepravověrných proudů převzala i další zvyky. Viděli jsme, že na počátku byl Kristův křest slaven pouze v perspektivě „zjevení“ Krista, Epifanii. V tomto svátku bylo převažujícím pojmem zjevení. Mimo heretické proudy se ve shodě s vyprávěními o Ježíšově narození považoval za pravé zjevení nikoli křest, ale narození. Je možné, že již u některých heretických gnostiků se 6. ledna připomínaly oba momenty: narození a křest. Ovšem především v souvislosti s diskuzemi o božské podstatě Krista, které se odvíjely na začátku 4. stol., bylo třeba považovat za Kristovo zjevení den jeho narození. V každém případě v první polovině 4. století již můžeme říci, že církev slaví Zjevení 6. ledna a že v tomto svátku spojuje Ježíšovo narození a křest. Původní svátek křtu zůstává, ale přidává se k němu ještě připomínka narození. Také ve svém průběhu má slavnost dvě části: noc z 5. na 6. ledna je zasvěcená narození Krista, ve dne se slaví křest. Tedy dříve než se začalo slavit narození 25. prosince, se tato radostná událost alespoň na Východě připomínala v noci z 5. na 6. ledna.

Zachoval se nám jeden papyrus ze začátku 4. století objevený ho v Egyptě. Je to určitá forma liturgického formuláře pro chrámový sbor a obsahuje části liturgie, které měl sbor zpívat jako odpověď na čtení kněze. Zdá se, že tento list musel být často používán, alespoň to dokazují četné stopy. Z jedné liturgické poznámky na rubu papyru je zřejmé, že se jedná o Epifanii 5/6 ledna, při které se připomínal i Ježíšův křest v Jordánu. Zachovala se nám část, která pojednává o slavení Ježíšova narození. Tento zajímavý papyrus obsahuje nejstarší vánoční liturgii, kterou známe, kdy jsou Vánoce slaveny v noci z 5. na 6. ledna. Na biblické čtení o události narození Ježíše v Betlémě, útěku do Egypta a návratu do Nazareta odpovídal sbor řeckým hymnem, který se nám zachoval na papyru. Zněl takto:
     Narodil se v Betlémě
     Vyrostl v Nazaretě
     Žil v Galilei.
Kněz pak četl z Matoušova evangelia vyprávění o mudrcích. Sbor pak odpovídal:
     Viděli jsme na nebi znamení,
     zářící hvězdu
Pak následovalo vánoční čtení z Lk 2 a sbor odpověděl:
     Pastýři na pastvinách byli uchváceni úžasem
     padli na kolena a zpívali:
     Sláva Otci.
     Aleluja
     Sláva Synu a Svatému Duchu.
     Aleluja. Aleluja. Aleluja.
Takto se na začátku 4. století na Východě slavilo Kristovo narození v noci z 5. na 6. ledna. K tomuto svátku Zjevení, původně narození a křtu Páně, se v Alexandrii přidaly ještě další elementy. Kromě Ježíšova zjevení v okamžiku narození a veřejné projevení před zraky světa při křtu se připomínalo také jeho zjevení zázračné moci: zázrak proměnění vody ve víno v Káně Galilejské (zde mohla zcela určitě do jisté míry hrát roli stará pohanská víra v zázračné proměnění vod v Nilu) a zázrak proměnění chlebů. Jako první byla ovšem připomínána hvězda, která provázela Mudrce z Východu. A toto je jediný element, který se nám dnes zůstal z této velmi bohaté slavnosti antické církve: slavnost Tří Králů.

Popis slavení tohoto svátku v Sýrii se nám zachoval díky záznamu církevního otce Efréma Syrského. Efrém žil ve 4. století a slavnost 6. ledna nazývá nejslavnostnějším svátkem mezi křesťanskými svátky. Píše, že ten den je každý dům ozdoben věnci (zde snad můžeme najít kořeny našeho vánočního stromku). Dále popisuje nesmírnou radost, která ten den ovládla celou církev. Samotné stěny kostela, říká, jakoby se ten den radovaly a z ústa dětí zní pouze slova radosti. Pak zvlášť popisuje krásnou noční slavnost: „Hle noc, noc jenž dala pokoj celému světu. Kdy by spal této noci, když celý vesmír bdí!“ Oslavuje se Ježíšovo narození, klanění pastýřů a zjevení hvězdy. Následující den je věnován klanění Mudrců a Ježíšovu křtu v Jordánu. V hymnu, jehož autorem je sám Efrém, najdeme spojeny jednotlivé části Epifanie:
     Zvěstuje to celé stvoření.
     Zvěstují to Mudrcové.
     Zvěstuje to hvězda:
     Hleďte, zde je Syn Krále!
     Nebe se otvírá,
     Vody Jordánu zpění
     Objeví se holubice:
     Toto je můj milovaný Syn!
Vidíme zde již, jak jsou narození a křest Krista nazírány v hlubokém vztahu, ve společné perspektivě „zjevení“.

V Palestině se slavnost Zjevení slavila ještě dlouho zvlášť oslnivým způsobem. Máme o ní znamenitou zprávu díky poutnici Egerii, která v Palestině prožila 3 roky. Píše, že nenachází vhodná slova, aby vyjádřila nádheru této slavnosti, krásu zpěvů znějících v nespočetném množství lidí. Vypráví, že v noci z 5. na 6. ledna se všichni společně s biskupem vydávají ve slavnostním procesí do Betléma, aby slavili slavnostní mši v té jeskyni, ve které se narodil Ježíš. Ještě před úsvitem se celý průvod vydává do Jeruzaléma, a to za zpěvu hymnů oslavujících Krista, který sestoupil na zem. Když ráno 6. ledna dorazí do Jeruzaléma, vydají se do baziliky Vzkříšení, ve které se rozlévá neuvěřitelná záře tisíců svící. Zde zazpívají žalmy a kněz se modlí. Pak si jsou všichni na pár hodin odpočinout. Před polednem se znovu sejdou v bazilice Vzkříšení. V poledně se uzavírá první část slavnosti a večer začíná druhá část s novou okázalostí.

Ve všech třech popisech slavnosti Vánoc hraje velkou důležitost idea světla, to je vyjádřeno i symbolem svíce. Již v Novém Zákoně je Ježíšovo zjevení na zemi popsáno jako příchod světla do temnot. Snad i pro tento důvod byl vybrán 6. leden, kdy se již v pohanském světě slavilo prodlužování dne jako narození Eónu. Ale je nepravděpodobné, že by právě toto bylo podstatným podnětem pro vznik křesťanské slavnosti. Představa světla, jež se zjevilo v Kristu, aby porazilo temnoty, je starý jako křesťanství samo, lze jej vystopovat v celém Novém Zákoně. Záměrně jsem obšírněji vylíčil slavnost Epifanie 5/6 ledna, jak je obsažena v antické církvi, abych dokázal, že celé křesťanské pojetí týkající se našich Vánoc je přítomno v liturgii již zde. Není tedy správné mluvit o Vánocích až tehdy, kdy se slaví 25. prosince.

Ve slavnosti Epifanie 6. ledna jsou Vánoce spojeny se slavností Tří Králů, Křtu Páně a svatba v Káně. To však nic nemění na tom, že celé křesťanské pojetí Vánoc, včetně spojení zjevení Krista s kosmickými událostmi, je vyjádřeno již v této slavnosti, ať už liturgicky nebo symbolicky. Oddělením slavnosti Narození od Epifanie se nic podstatně nového nepřidává.

Otázka, zda se Kristus skutečně narodil 6. ledna, je pro tuto slavnost opravdu druhořadé. Tekrát se velmi málo zamýšleli nad tím, zda se všechny tyto události, které se společně oslavují během této slavnosti, skutečně odehrály 6. ledna. Rozhodující byla idea svátku zjevení, nikoli datum. Během 4. století tak mohla vzniknout slavnost narození s jiným datem. A tak se dostaneme ke slavnosti 25. prosince.

Z knihy O. CULLMANN, Die Entstehung des Weihnachtsfestes und die Herkunft des Weihnachtsbaumes, Quell Verlag, Stuttgart 1990 vybral a připravil TEAM katolik.cz

Více informací o autorovi

Zpět na obsah o vánocích