Autor: Oscar Cullmann

Slavnost 25. prosince
Kdy, kde a proč se začaly slavit svátky Narození Spasitele 25. prosince? Na odpovědi se odborníci ještě nedokázali shodnout. Podle nejpravděpodobnější hypotézy se tak stalo mezi lety 325 a 354 v Římě. Je pravděpodobné, že nejstarší svátek Epifanie se z Východu dostal na Západ a do Říma. Jde o logický předpoklad, ačkoli nemůže být historicky doložen. V každém případě je 25. prosinec jako den slavení Narození doložen v Římě v roce 336 a musel se tak slavit již dříve za Konstantina Velikého. Je možné, že v prvních dobách se ještě nějakou dobu pokračovalo ve slavení staré slavnosti Epifanie v původní formě, zatímco nová forma slavnosti se postupně začala zavádět.

Které motivy vedly k tomu, aby se 25. prosinec stal dnem slavení zvláštní slavnosti Narození Krista odlišné od Epifanie? Chci hned podotknout, že určení data narození, jež vedlo k 25. prosinci a které příležitostně najdeme mezi dalšími jinými výpočty, těžko dalo počátek takovému vývoji, ale možná k němu přispělo. Spíše je třeba na prvém místě si uvědomit vliv kristologické otázky na začátku 4. století, dále okolnosti, že 25. prosince byla v pohanském světě slavena zvláště významná slavnost na počest boha Slunce, a že císař Konstantin Veliký chtěl vědomě spojit kult Slunce s uctíváním Krista.

Jako první věc si musíme připomenout, že na známém koncilu v Niceji roku 325 církev výslovně odsoudila nauku, podle které Ježíš nebyl vtěleným Bohem od okamžiku narození. Tím byly zároveň odmítnuty další teze, podle kterých by Ježíš byl Bohem adoptován až v okamžiku křtu. V koncilních rozhodnutích hrála jistě důležitou roli římská církev. Je pochopitelné, že tyto diskuze samy o sobě na jedné straně přispěly ke slavení Kristova narození s odhlédnutím od konkrétního data, na druhé straně na základě dogmatických rozhodnutí koncilu muselo být původní spojení narození a křtu v jedné slavnosti pohoršlivé. Neznamenalo to, že se spojuje pravá víra s herezí? Právě na základě teologických úvah můžeme vysvětlit snahu vymezit zvláštní den k oslavě Ježíšova narození, aby se tak oddělila slavnost Narození a Epifanie.

Při hledání vhodného data hrála jistě velkou roli okolnost, že v římském impériu a v jeho nejrozšířenějším náboženství boha Mitry existoval kult Slunce, jehož slavnost se slavila 25. prosince, v den slunovratu. Viděli jsme, že slavnost zjevení Krista na zemi byla už novozákonní doby vždy spojena se symbolem světla zářícího v temnotách a že již volba 6. ledna šla v této linii. Spojení Ježíšova příchodu na zem a stvoření světa v některých případech vedlo na základě výlučně křesťanských idejí k výpočtu 25. prosince jako dne Ježíšova narození. Ale nyní se tento den blízký 6. lednu nabízel k samostatnému slavení Narození proto, že v římském pohanském náboženství se tento den oslavovalo zvláštním způsobem světlo, tedy Slunce. Ještě dříve, než se do Říma dostal kult boha Mitry, stavěli římští císaři chrámy k úctě Sol invictus, tedy „nepřemožitelného boha Slunce“. Ve 3. století byly 25. prosince slaveny okázalé a slavné hry ke cti vítězného Slunce, které znovu začínalo stoupat na oblohu. Zapalovaly se veliké ohně, které měly pomoci Slunci vystoupit nad horizont. V kultu boha Mitry, zvláště rozšířeném mezi římskými vojáky, nabude úcta k Sol invictus konkrétnější formy a během jistého období ve 3. století představovalo skutečnou konkurenci pro křesťanství.

Je pochopitelné, že římská církev chtěla proti pohanskému kultu přírody postavit vlastní slavnost světla, slavnost narození Krista, Dítěte Ježíše, který je v Simonově chvalozpěvu vítán jako „světlo k osvícení lidí“. Už jsme vzpomínali, že citát z Mal 3, 20: „vzejde vám…světlo spravedlnosti“ je jedním z proroctví o Kristu. Milánský biskup Ambrož v jedné promluvě, ve které výslovně konfrontuje slavnost pohanskou a slavnost křesťanskou, říká: „Kristus je naším novým sluncem!“ I Augustin zmiňuje pohanský svátek 25, prosince, když vyzývá křesťany, aby v ten den neuctívali Slunce jako pohané, ale toho, kdo jej stvořil. A ještě papež Lev Veliký odsuzuje víru těch, kdo slaví Vánoce jako zrození Slunce, nikoli jako zrození Krista. Tato vyjádření v každém případě dokazují, že slavnost narození Krista byla určena na den 25. prosince, protože církev znala význam tohoto dne pro pohany.

Svůj vliv na tomto vývoji pak jistě sehrál zcela záměrná snaha Konstantina Velikého sloučit úctu Slunce s úctou Krista. Dnes se považuje za jisté, že Konstantin nebyl ani tak křesťanem jako spíše vědomým synkretistou, to znamená, že chtěl vytvořit syntézu mezi křesťanstvím a nejvznešenějšími ideály pohanství. Křesťanství bylo samozřejmě preferovanější, protože za pomocí jeho struktury mohl lépe sjednotit císařství. Konstantin sám se domníval, že uvnitř křesťanského teritoria by se klidně mohla praktikovat různorodá směs rozličných náboženství. Nevíme nic o tom, že by bojoval proti pohanství a on sám se vzdal pohanství až na smrtelném lůžku, kdy byl pokřtěn. Jistě, zahájil reformu pohanství, která pak přispěla k přestupu ke křesťanství. Například zrušil pohanské věštění, soukromý obětní kult a některé velmi nemorální kulty praktikované v chrámu. Ovšem po celý svůj život podněcoval kult Slunce, nechal se sám znázornit na dvou sochách jako bůh Slunce v zářící nádheře a nechal na podstavec napsat: „Konstantinovi, jako Slunce zářícímu.“ Konstantinovým záměrem bylo spojit kult Slunce a Krista na základě symboliky Krista-Slunce.

Z toho důvodu roku 321 Konstantin nařídil, aby křesťanský „Den Páně“ byl dnem odpočinku. Tento den byl současně dnem zasvěceným bohu Slunci. Je doloženo z poloviny 2. století, že se v germánsky mluvící oblasti používal Sonntag (Den Slunce) pro Den Páně. Připomínka křesťanského vykoupení, tedy zmrtvýchvstání Krista – to je vlastní smysl křesťanské neděle – byla již dříve spojena se sluneční symbolikou. Když uvážíme Konstantinovu sympatii pro kult slunce, pochopíme také, že jedno z nejdůležitějších nařízení ve prospěch křesťanství – povýšení křesťanské neděle na zákonný svátek – bylo současně zacílené na to, aby byl do křesťanství oficiálně zahrnut i pohanský den slunce.

Diky podobnosti s nedělí, která se právě za Konstantina stala oficiálním dnem pracovního volna, se mi zdá pravděpodobné, že snad již za Konstantina, popřípadě později, avšak zcela jistě pod jeho vlivem, byla slavnost Narození přesunuta na 25. prosince, Den Slunce. Podobně jako v neděli Vzkříšení, tak 25. prosince je Narození spojeno se sluncem. Napomenutí, jak je známe u Augustina nebo u papeže Lva Velikého, byly zjevně na místě. Pohanská slavnost „Nepřemožitelného Slunce“, hluboko zakořeněná ve zvycích, ve skutečnosti úplně nevymizela, ale uchovala si některé zvyky, které přešly do křesťanského slavení. Tak se Vánoce oddělily od dalšího křesťanského svátku: od Křtu Páně, ale silně utrpěly vlivem pohanského slavení. Tento vliv se týká zvláště různých obyčejů. Od jednoho syrského teologa víme, že křesťané v ten den zapalovali ohně.

Ale myšlenka, že Kristus je světlo světa, jež září v temnotách, a že jeho příchod se klade do souvislosti se stvořením světa, je v křesťanství přítomná nezávisle na slavnosti 25. prosince, nalezneme ji ve slavnosti 6. ledna a ještě dříve, nezávisle na jakémkoli konkrétním svátku.

Z knihy O. CULLMANN, Die Entstehung des Weihnachtsfestes und die Herkunft des Weihnachtsbaumes, Quell Verlag, Stuttgart 1990 vybral a připravil TEAM katolik.cz

Více informací o autorovi

Zpět na obsah o vánocích