Autor: Oscar Cullmann

Historické a teologické důsledky
Co můžeme tedy vyvodit z toho, co bylo dosud řečeno?

1. Ani 6. ledna, ani 25. prosince neslavili a neslaví křesťané historicky jisté datum Kristova narození. V prvních oslavách Vánoc se prakticky neslavil den, ale událost základního významu pro církev, jež nebyla svázána s tím určitým datem: událost Kristova příchodu na zem.

2. Podnět ke slavení Kristova narození nepřišel zvnějšku, ale vyplynul z křesťanských reflexí nad teologickým významem události spásy: že v Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem a sestoupil mezi nás.

Samozřejmě pro křesťany vyvstává otázka, zda se má na základě novozákonních textů věnovat Kristově Vtělení zvláštní svátek, nebo zda mají pravdu ti, kteří podobné slavnosti odmítali jako nekřesťanské. V každém případě musíme říci, že nadhodnocení této slavnosti a zvláště její upřednostnění vůči Velkému Pátku a Velikonocům není v souladu nejen s křesťanskou praxí, která zpočátku znala pouze Utrpení a Velikonoce, ale ani s raným teologickým myšlením. Podle Nového Zákona jsou centrálními momenty Ježíšova života jeho smrt a vzkříšení. Na jejich základě se má pohlížet na inkarnaci, nikoli obráceně. Z tohoto důvodu by liturgický rok měl raději začínat Velikonocemi, nikoli Adventem.

Přesto se dá říct, že je v souladu s vírou Nového Zákona, že Kristovo narození se stalo předmětem zvláštního slavení církve. Evangelisté Matouš, Lukáš a Jan se pozastavují už na této události a snaží se jej objasnit z různých pohledů: zde jsou pouze mluvčími společenství, které tyto tradice předávalo. Dále můžeme citovat hymnus sv. Pavla Fil 2, 6, kde mluví o Vtělení v těsném spojení s ukřižovaným a oslaveným Pánem; říká o něm, že přijal „přirozenost služebníka“. Tento hymnus může být právem nazýván vánočním hymnem.

Nejstarší liturgická struktura oslavy Kristova narození, jak jsme ji poznali z živého popisu oslavy Epifanie, ukazuje typicky křesťanské pohnutky. Hlavní idea této liturgie, že Kristus vítězí nad temnotami jako světlo světa a že jeho vykupitelské dílo souvisí se stvořením, není absolutně důsledkem slavnosti Sol invictus 25. prosince, vlastní kultu boha Mitry, neboť jsme ji mohli nalézt už dříve ve slavení 6. ledna. I zde není možné tvrdit, že tato idea pramení převážně z pohanské slavnosti slunovratu, ale patří k dědictví novozákonního pojetí raného křesťanství. V Novém Zákoně, tam kde se uskutečňuje teologická reflexe významu Kristova vtělení – tedy v prologu Janova evangelia, vystupuje tato myšlenka: Boží „Slovo“, které se zjevilo v Ježíšově pozemském životě, je to samé, které na počátku podnítilo stvoření světa: budiž světlo, a bylo světlo (viz také Žd 1, 2).

3. Volba data byla naopak v obou dvou případech (6. 1. a 25. 12.) určena faktem, že oba dny byly pohanskými svátky, jejichž obsah umožňoval spojení s typicky křesťanskou ideou Vánoc. Konstantinův pokus spojit kult Slunce a úctu Krista není možné samozřejmě odvodit z Nového Zákona, podobně jako všechny podobné pokusy gnostiků vtáhnout křesťanství do obecné směsi náboženství, a tak ho připravit o vlastní podstatu. Teolog se samozřejmě ptá, zda se již na základě Nového Zákona nedá nalézt křesťanský předpoklad pro následující historický vývoj, jež se nakonec ustálí a slaví. Jedná se o to, že datum Ježíšova narození, nám historicky neznámý, je spojen s kosmickými událostmi. V Novém Zákoně je v tom možné vidět spíš než pouhý symbol znamení teologické danosti, jež bylo obsahem víry a hlásání raného křesťanství: že Kristus, spasitel lidstva, je zároveň spasitelem celého stvoření, že se jeho spásný čin týká celého vesmíru, tak jako dědičný hřích poznamenal neštěstím celé stvoření. Podobně je podle celkového svědectví Nového Zákona Kristus, Spasitel lidstva, přítomen jako prostředník při stvoření světa. Pro biblické dějiny spásy je typické, že historické události jsou spojovány s kosmickými. Ale tato vzájemnost mezi stvořením a vykoupením se ukazuje zvláště na výkupné Ježíšově smrti. Matouš mluví o temnotách a zemětřesení, jež se staly při Ježíšově smrti (Mt 27, 45.51), zatímco v listu Kolosanům Pavel vlastním způsobem vyjadřuje tento zázrak Velkého Pátku, když píše, že v Kristu Bůh smířil prostřednictvím jeho krve nejen lidstvo, ale všechno na nebi i na zemi (Kol 1, 20).

Tak je zcela v souladu s novozákonní linií, že je svátek narození Krista dán příznačně do souvislosti s přírodními úkazy. Podobně je s nimi spojen Velký Pátek, od kterého má být slavení Vánoc vysvětlováno. Podobným způsobem jsou kosmické události včleněny do vyprávění v evangeliu podle Matouše, kde se mluví o betlémské hvězdě.

Vánoce nám tedy připomínají kristocentrický charakter novozákonního zjevení, ve kterém se vše, i stvoření, vztahuje na Krista, protože v něm očekává vysvobození (Řím 8, 19nn). Skutečnost, že Sol invictus nakonec zvítězil, protože jeho svátek nebyl ve skutečnosti vytlačen, ale podřízen Narození Spasitele Ježíše Krista, nám zároveň připomíná, že v Novém Zákoně je každé zjevení Boha v přírodě podřízeno zjevení v Kristově skutku lásky.

Na konci bych chtěl citovat pasáž z již zmíněné Ambrožovy vánoční homilie, ve které najdeme tuto myšlenku: „Ne neprávem nazývá lid tento svatý den narození Páně „novým sluncem“, a tak potvrzuje že i židé a pohané znají toto vyjádření. Rádi tento výraz zachováme, protože s příchodem Spasitele se obnovuje nejen spása lidstva, ale i jas slunce… Poněvadž jestliže se slunce během Kristova utrpení zatmělo, musí zářit jasněji než kdy jindy při jeho narození.“

Z knihy O. CULLMANN, Die Entstehung des Weihnachtsfestes und die Herkunft des Weihnachtsbaumes, Quell Verlag, Stuttgart 1990 vybral a připravil TEAM katolik.cz

Více informací o autorovi

Zpět na obsah o vánocích