Autor: Oscar Cullmann

Zvyk oslavovat vánoční údobí větvičkami a stromky
Viděli jsme, že již ve 4. století syrský církevní otec Efrém ve svém líčení slavnosti 6. ledna píše, že v ten byly domy vyzdobeny věnci. Později ve středověku byl zimní slunovrat, podobně jako slavnost Nového roku a svátek sv. Mikuláše, slaven tím způsobem, že se vytvářela výzdoba z větviček, ratolestí a stromků. Přežívaly v tom staré pohanské zvyky, jež byly nyní dány do služby slavnosti Narození Krista, ačkoli v povědomí lidu nebylo toto spojení vždy jednoznačné a občas vyústilo v divokou nevázanou zábavu. Obecně se však pokládalo období Kristova příchodu na svět za posvátné. To dokládají i staré legendy, jednu z nich můžeme vystopovat až do 10. století. Podle těchto legend v okamžiku Kristova narození rozkvetly květy. S touto tradicí může být spojen zvyk dát několik týdnů před Vánocemi do vody větvičky jabloně či třešně, aby na Vánoce rozkvetly. K výzdobě se používaly i mladé břízky či duby, ale preferovány byly stále zelené rostliny a dřeviny jako zimostráz, jalovec a především jedle, jejichž zeleň symbolizuje nesmrtelnost: zatímco příroda ožije až na jaře, v tomto případě se probouzí v nejchmurnějším období roku, „uprostřed chladné zimy, nejen v letním období“.

Přesto v roce 1494 známý štrasburký humanista Sebastian Brant, označuje v jedné své básni ze sbírky Loď bláznů zvyk ozdob z větviček jako pověru, podle které prý pouze tento úkon umožňuje přežít rok. Geiler z Kayselbergu, kazatel strasburgského dómu v jednom kázání z roku 1508 potírá „pohanské novoroční zvyky“. V obou případech viděli tito učenci jen pohanský prvek a je dosti pravděpodobné, že spojení těchto zvyků s vtělením Krista bylo vžité jen velmi slabě. Ani Sebastian Brant, ani Geiler z Kayserberk nebyli schopní rozpoznat v těchto zvycích rozšíření události Vtělení na celé stvoření.

Na začátku 16. století, počínaje Alsaskem, si řemeslníci své krámky zdobí stromky, které se v lesích začaly řezat ve stále větším počtu. Nejstarší dokumenty, které o tom podávají svědectví, jsou účetní knihy alsaského městečka Schlettstadt z roku 1521. Zatímco již dříve bylo zapotřebí zajistit, aby se k májové slavnosti neřezaly stromky nežádoucím způsobem, na začátku 16. století byla již nutná zvláštní ochrana lesů v předvánočním období. Tak můžeme v citovaném dokumentu z roku 1521 číst, že strážci lesů dostávali dva šilinky, aby na sv. Tomáše před Vánocemi ohlídali les. Ze zápisu z roku 1556 se podobně dovídáme, že strážcům lesa bylo kromě hlídání svěřeno i řezání stromků. Kdo si vzal stromek bez povolení, byl potrestán. Něco podobného najdeme v jiné alsaské lokalitě – v Ammerschwihru, kde bylo roku 1561 nařízeno, že každý občan má právo pouze na jeden stromek určené velikosti. Takové předpisy a zákazy jsou doložené v dalších lokalitách i mimo Alsasko.

Jedlička, po které byla taková poptávka již v 16. století, našla své místo v mnoha krámcích řemeslníků ještě dříve, než se dostala do obytných domů. Balthasar Beck, autor jedné kroniky, podává zprávu z roku 1600, že jedna jedlička – opět v městě Schlettstadt – byla umístěna v sále cechmistrů. Popisuje nám také, jak strom vypadal: na větvích visela jablka a hostie, což dokazuje jasný vztah se stromem v Ráji. Jablka odkazují na strom pokušení, hostie zase na strom života, eucharistický chléb. Toto nás přivádí k pravému a původnímu začátku našeho vánočního stromku: mějme však na paměti, že mezi těmito dvěma fázemi nevede jasná hranice.

Z knihy O. CULLMANN, Die Entstehung des Weihnachtsfestes und die Herkunft des Weihnachtsbaumes, Quell Verlag, Stuttgart 1990 vybral a připravil TEAM katolik.cz

Více informací o autorovi

Zpět na obsah o vánocích