Autor: Oscar Cullmann

Pravý původ našeho vánočního stromku

Křesťanský smysl vánočního stromku, tak jak ho známe dnes, nepochází ze slavnosti zimního slunovratu, ačkoli ten hrál jistě také svou roli, ovšem nepřímou. Má svůj vlastní původ, který se zakládá na středověké tradici náboženského významu: jako předehra k vánočním oslavám byla před vchodem do kostela během Svaté noci hrávána hra, která připomínala tajemství prvotního hříchu v Ráji.

Tyto hry jsou pravou kolébkou našeho vánočního stromku. Vedle zobrazení pastýřů a jesliček – tuto tradici započal František z Assisi – existovala tato představení událostí z Ráje, uváděné 24. prosince. Ve starých kalendářích nalezneme 24. prosince jména Adama a Evy. Je pravděpodobné, že tato představení byla uváděna na více místech, nicméně jsou doložena především v Porýní. Vystupovali tam postavy Adama a Evu, pak ďábel, cherubín střežící uzavřený Ráj a na scéně figuroval především strom, jehož plody svedly ke hříchu. V Bibli není uvedeno, o jaký strom se jednalo, tak byl podle té které oblasti ztotožněn s nějakým místním stromem. V Německu to byla jabloň a její ovoce se prosadilo jako „zakázané“. Protože 24. prosince však bylo těžké najít jabloň s listím, hledal se jako náhrada jiný strom. Evidentně se příhodně naskytla právě jedle, jejíž ratolesti se používaly k výzdobě během vánočních svátků. A na jedličce pak bylo zavěšeno jablko (nebo více jablek).

Tento typ zobrazení dal vánočnímu stromku jeho křesťanský smysl: o vánoční noci je lidský hřích vykoupen Kristovým vtělením. Stromu pokušení i jeho ovoci je vrácena rajská, důstojnost, a tak se v tomto smyslu „strom poznání“ neodlišuje od „stromu života“ (Gen 2, 9), se kterým je pak v lidovém pojetí často identifikován.

Je třeba dnes znovu připomenout, že toto vnitřní spojení s ideou Ráje je základním elementem našeho vánočního stromku. Staré vánoční písně, jež se dnes bez zvláštní pozornosti zpívají, jsou často zcela inspirované radostí z navrácení rajské přirozenosti díky Kristovu příchodu na svět. Uveďme známou píseň Mikuláše Hermanna:

     „Dnes se znovu otvírají brány
     nádherného ráje.
     Již tam nestojí cherubín, aby je střežil.
     Bohu buď chvála, čest a sláva.“

Nebo českou koledu, v níž se zpívá:
     Teď otevřena je nám rajská brána,
     doufejme, věrní, spasení od Pána;
     Smírce přichází, by naše žalosti
     změnil v radosti

. Máme jasná svědectví, že od okamžiku, kdy se vánoční stromek v 17. století rozšířil, neomezoval se jeho smysl jen na myšlenku Ježíšova narození a vykoupení hříchů, ale už předem byla zahrnuta i meditace Kristovy smrti na kříži. Vánoční stromek tuto ideu vyjadřoval tím, že na něm byla zavěšena vedle jablka i hostie.

Hostie (oblata – obětina) se na stromek kromě jablek pravidelně zavěšovala i poté, co se postupně uskutečnil pro historii důležitý přechod stromku z prostranství před kostelem do obytných domů. Hostie byly zřejmě součástí již představení o Ráji. Zcela jistě byly zavěšené na stromku, který podle Beckovy kroniky stál v roce 1600 v sálu cechmistrů v městě Schlettstadt, jak jsme již o tom zmiňovali. Právě hostie dává stromku křesťansko-náboženský rozměr: vidíme protiklad jablka a hostie, jablka, jež člověka přivedlo ke smrti, hostie, která dává život. Je to totiž eucharistický chléb, tělo Kristovo, obětované na odpuštění hříchů.

Později se hostie „proměnily“ ve vánoční cukroví, kterým je dnes stromek často ozdoben. Ovšem toto spojení se již často zapomíná. V této souvislosti můžeme připomenout, že již v prvních letech se peklo vánoční cukroví ozdobené postavami Adama a Evy.

Kromě hostie najdeme příležitostně ještě další symboliku, a to spojení vánočního stromku se dřevem Kříže. Kristova narození se tak spojuje s myšlenkou na jeho smrt pro vykoupení Adamova hříchu: Kristus jako druhý Adam (Řím 5, 12nn). Zde může být zajímavé zmínit část výjevu na oltáři, bohužel poškozeného požárem, v alsaském městečku Weitersweiler. Na něm je vidět Ježíšův kříž ve formě stromu se dvěma větvemi na úrovni hlavy. Na jedné z nich jsou jablka, na druhé hostie. Jedná se o zobrazení prastaré legendy, podle níž si Adam z ráje přinesl semeno onoho zakázaného stromu, ze semena pak vyrostl jiný strom a z jeho dřeva byl vyroben kříž, jež na Golgotě přinesl spásu. Z toho je evidentní, že se symbolika stromu v křesťanském světě ujala a šířila.

Původní zdobení stromku se omezovalo na jablka a hostie. Ale na stromky, které si rodiny připravovaly doma, se přidávaly další ozdoby, jež se od té doby stále více rozšiřovaly a měly také původ v biblické události Narození. Bohatší výzdoba vánočního stromku je dokumentovaná poprvé v roce 1605 ve Štrasburku. Neznámý autor ve svém deníku nesoucí název „Některé zvláštnosti viděné ve Štrasburku“ popisuje zvyk, který na něj v tomto městě zapůsobil: „Ve Štrasburku chystají během Vánoc v místnostech jedličky. Na ně zavěšují růže vystříhané z různobarevného papíru, jablka, hostie, třpytící se pozlátka, bonbóny atd. Obvykle je kolem nich čtvercový prostor a před…“ Zde bohužel chybí dva následující řádky, protože papír je roztržený. Zcela jistě se jedná o zvyk, který se ve Štrasburku rozšířil teprve nedávno, protože autor se s ním nikde jinde nesetkal.

Ozdoby, které byly kromě jablek a hostií zavěšovány na stromku, pocházejí také z křesťanské tradice. Růže je starý symbol Vánoc, který vychází z Is 11, 1nn, kde se mluví o „výhonku, který vyraší z kořene Jesse“, Davidova otce. Tento symbol je zachován v naší vánoční písni „Vykvetla růže“ a „Ó země, učiň, ať rozkvete kvítek, ó Spasiteli, vyjdi ze země“. Můžeme připojit i legendu o růži z Jericha, která rozkvetla, když na ni Maria během svaté noci šlápla. Třpytícími se pozlátky se myslí jemně pozlacené kovové pásky, jejichž které při pohybu jemně znějí. Je možné je spojit s dary, které přinesli mudrci z východu (tři králové).

Profesor a kazatel štrasburského dómu Conrad Dannhauer, který evidentně nepochopil smysl ozdobeného stromku, a který neměl cit pro symboliku, ve které viděl pouze papežskou pověrčivost, vehementně proti vánočnímu stromku kázal. Zahrnoval jej mezi „hlouposti, kterými se slaví starý čas vánoc, často víc než Božím slovem“ (sbírka kázání Katechismusmilch, 1642).

Přes tuto polemiku se vánoční stromek ve Štrasburku rozšiřoval a nakonec se i prosadil, ačkoli zpočátku pouze v Německu. Z tohoto počátečního období nemáme ještě žádnou zprávu o svíčkách, dnes tak charakteristických. Ale zřejmě již musela existovat jakási předběžná fáze, protože stromek měl být zvláštním způsobem osvětlen svícnem umístěným v pokoji. Až se pak antický kult světla, kdy je nejtemnější období překonáno slunovratem, začne spojovat jako důležitý biblický motiv s dalšími vánočními prvky, které představují ozdoby na vánočním stromku, teprve tehdy jsou na větvičky připevňovány svíčky, aby společně s zářícím stromkem, „stromkem světla“, ohlašovaly, že „nyní světlo září v temnotách“ (Jan 1, 5) a že Kristus je „světlem světa“ (Jan 8, 12).

Z poznámek poutnice Egérie již víme, jak se v Palestině ve 4. století slavil svátek 6. ledna. Svědkyně byla celá uchvácená nádhernou září světel, jež na úsvitu 6. ledna naplňovala chrám Vzkříšení v Jeruzalémě.

Ale první doklad o svících upevněných na stromku během vánoc 25. prosince máme z Hannoveru, díky princezně Liselotte, pozdější vévodkyni z Orleans, manželce bratra krále Ludvíka XIV. Toto svědectví se popravdě řečeno nevztahuje na jedličku, ale na zimostráz, který je také stále zelený. V roce 1708 píše své dceři dopis, ve kterém popisuje, jak byla ještě jako malé děvče o Vánocích v Hannoveru, a jak se tam účastnila jednoho představení dětí ze školy, ve kterém figurovala hvězda, ďábel obviňující děti z jejich hříchů, anděl, sv. Petr, který se za děti přimlouval, a nakonec „Ježíšek“, který nakonec přinesl dětem dárky (zřejmě se jednalo o obdobu představení Ráje, upraveného pro děti). Na stolech připravených pro rozdělování dárků, stály malé stromečky zimostrázu, jež měly na každé větvičce malou svíčku. O několik let později se v jiném dopisu dceři vrací k této vzpomínce z mládí a dodává, že se pokusila tento zvyk zavést i na francouzském dvoře, byl však odmítnut jako „nákladný německý obyčej“.

Během 18. století se se stromkem ozdobeným svícemi setkáme velmi často, kromě jiného v Goetheově Wernerovi či v Jung-Stillingovi z roku 1793. Ze Štrasburku, rodiště našeho vánočního stromku, máme doklad o svících na stromku z roku 1785, a to v Pamětích baronky z Oberkirchu. Píše, že v těch městech, když nastal „Velký den“, se v každé domácnosti zdobila jedlička cukrovím a světýlky.

S příchodem svící jsme se dostali k vánočnímu stromku, nám důvěrně známému, s jeho příznačnými ozdobami.

Když později v 19. století alsaští skláři z údolí Míšně a Turinska vyrábějí a zavěšují na stromek místo jablek nebo vedle nich skleněné baňky, hlavní důvod této změny nebyl takřka jistě ve vyprávění, jež pochází z té doby, tedy kvůli neúrodě jablek jistého roku, ale spíše připomíná dary tří mudrců, jak jsme již předpokládali u třpytících se pozlátek z roku 1605.

V 18. století najdeme v Německu nadšené popisy vánočního stromku. Objevují se i v dílech slavných spisovatelů, jako jsou Goethe a Schiller. V ostatních zemích, ve Skandinávii a ve Švýcarsku (zde to bylo nejdříve v Zurichu), se tento zvyk ustálil poměrně později, až v 19. století. Ve Francii, odhlédneme-li od Alsaska, byl první vánoční stromek připraven v roce 1840 díky vévodkyni Heleně z Orleansu, která pocházela z Mecklenburgu. Ale ke zlidovění tohoto zvyku ve Francii došlo až po roce 1870, pravděpodobně díky vlivu alsaských rodin, které sem po válce emigrovaly. Dnes je stromek rozšířen po celé Francii. Ze současné literatury bych chtěl uvést skvělé vyprávění známé dvojice autorů Jéroma a Jeana Tharaud (La derniere visite [Poslední návštěva], v Contes de Noël [Vánoční příběhy] z roku 1961), které připomíná starou legendu: chci ji uvést z toho důvodu, že v něm v centru pozornosti najdeme původní spojení tak důležité pro vánoční stromek, a to spojení mezi Kristovým narozením a dědičným hříchem. Když už hvězda vyhasla, objeví se v betlémské stáji jako poslední návštěvnice Eva, stařenka plná vrásek, jež mlčky vloží do Ježíškovy ruky jablko pokušení. To se rozzáří jako zeměkoule a znázorňuje budoucí svět.

Také v Anglii se vánoční stromek objevil až v 19. století, pravděpodobně díky Albertovi ze Sasko-Koburska, manželovi královny Viktorie. V Americe je doložen až ze druhé poloviny 19. století.

A na závěr osobní postřeh. V době mého mládí, kdy to nebylo tak jak dnes, že již několik týdnů před vánocemi potkáváme vánoční stromky v obchodech a na ulicích, a kdy se i doma stromek zdobil tajně, se v našem mladém životě probouzel náboženský smysl poprvé jako posvátné a oblažující chvění před tajemstvím: 24. prosince večer nám dětem otevřeli naši rodičové dveře do pokoje, kde stál stromek jakoby z jiného světa, zahalený světlem svící.

Dnes již bohužel není tajemství vánoc dětmi všude prožíváno s tehdejší intenzitou, ačkoli se rodiny o to snaží. Ale dospělí by měli vidět ve vánočním stromku nejen starou tradici, ale spíše by je měl pohled na osvícený a ozdobený stromek více motivovat k meditaci nad hlubokým křesťanským významem vánoční události. Je dobré, že čteme vyprávění z Lukášova evangelia. Ale vánoční stromek před našimi zraky nám má připomenout ještě další biblická spojení, které jsem se snažil vyložit výkladem o jeho původu. Přes nepochopení onoho kazatele z 17. století, který do protikladu stavěl Boží slovo a vánoční strom, ke kterému cítil odpor, nás má tento viditelný symbol přivést právě ke Slovu.

Z knihy O. CULLMANN, Die Entstehung des Weihnachtsfestes und die Herkunft des Weihnachtsbaumes, Quell Verlag, Stuttgart 1990 vybral a připravil TEAM katolik.cz.

Více informací o autorovi

Zpět na obsah o vánocích