Věznice - co si asi pod tímto slovem představíme? Snad scénu z nějakého filmu... Většina z nás s těmito místy nemá (doufám) osobní zkušenost, a tak jsou naše představy o nich spíš neurčité. Možná smíšené i s postoji k vězňům, které jsou bohužel vlastní i mnoha katolíkům: patří jim to..., měli dostat ještě víc..., to nejsou lidi, to jsou zvířata... !

O to zajímavější bylo setkání s Františkem Líznou, které jsme prožili jeden listopadový večer na Petrinu. František Lízna je kněz, jezuita, který má s vězením bohaté osobní zkušenosti: v době komunismu byl několikrát vězněn v nejtěžších věznicích. Po revoluci v těchto zařízeních pobývá ještě častěji - nyní ovšem jako duchovní sloužící vězňům. Je to tedy člověk, který tuto problematiku zná nejen teoreticky. Během našeho setkání jsme mu položili několik otázek.

 

Již delší dobu navštěvuji vězně v naší nejpřísnější věznici Mírov. Nachází se zde asi 460 vězňů s těmi nejpřísnějšími tresty. Mnoho z nich si zde “odsedí” i víc než patnáct let. Na Mírově jsou i na veřejnosti známí vězňové jako Winkelbauer či pachatelé “orlických vražd”.

Ve dvacáté páté kapitole Matoušova evangelia Pán mluví o tom, na co bude klást důraz při Posledním soudu. Neříká jenom “měl jsem hlad... měl jsem žízeň...”, ale ztotožňuje se i s vězni! Konec konců, zločinci měli výsadní postavení i při Ježíšově smrti - právě oni mu byli nejblíž. Pokud se vězňům někdo nevěnuje s láskou a porozuměním, stává se pro ně vězení jen další školou zločinu. Ale i naopak - jsou zde velice vděční za každé přátelské slovo, a tedy i vnímaví pro duchovní věci.

Ne, nikdy, je to vlastně i takové dobrodružství... Ale hlavně - kdybych takto zemřel ve službě, byla by to krásná smrt kněze, ne? Zní to sice divně, ale v takových případech je na tom ten zavražděný lépe než ten, kdo vraždí!

Je to hlavně veliká osamělost. Většina z nich je z rozpadených nebo nefungujících rodin, takže nemají nikoho, kdo by je navštěvoval, psal jim... Neumíte si představit, jakou mají radost z každého řádku, který dostanou! Někdy je to i přílišná tvrdost ze strany “bachařů” anebo šikanování od druhých vězňů. Někteří musejí snášet výsměch jen kvůli tomu, že se se mnou chtějí setkat. Mnoho vězňů se chce za každou cenu dostat na mírnější oddělení - odtud potom pramení případy sebepoškozování - od polykání lžic a “kotviček” až po sypání si inkoustového prášku do očí. Samozřejmě, že takové případy končí někdy velice špatně.

U některých vězňů je těžké rozeznat, proč vlastně o setkání s knězem stojí. Někdy to může být skutečně jen z nedostatku jakýchkoliv lidských vztahů a kontaktů. Ale je nemálo těch, kteří mě žádali, abych pro ně při našich setkáních častěji sloužil mši svatou, kteří při ní s opravdovou vírou prosí i za ostatní vězně... Více z nich se i upřímně zpovídá nebo si půjčují duchovní literaturu. Za dobu mého působení na Mírově byli také tři vězni pokřtěni. Jistě je pro ně velmi těžké žít dál jako věřící, když se po návratu z vězení setkají se svými bývalými známými, ale jsem si jistý, že v nich přece zůstane mnoho dobrého.

Jistě ne každý je povolán k práci s těmito lidmi, ale měli bychom jim pomáhat alespoň svojí modlitbou.

Otázky kladl o. Petr Karas