Datum vložení: 25.4.2003
Tolik „strohá litera zákona“. Jednotlivé případy „schizmatu“ je ale třeba posuzovat individuálně a ne ve všech případech se dá mluvit o uvědomělém „odmítání podřízenosti Nejvyššímu veleknězi nebo společenství s údy církve, která je mu podřízena“. To je jen velmi málo případů. Spíše se jedná o situace jiného druhu, např.: člověk pokřtěný katolickým obřadem jako dítě nedostane vůbec vzdělání ve víře. Jeho vědomosti o Bohu a vlastní církvi jsou rovny nule. Pak se setká s živým společenství nějaké jiné nekatolické církve, uvěří a dál žije jako člen toho společenství. Dá se v tomto případě mluvit o skutečném „schizmatu“? Vždyť právě díky jemu se setkal s živým Bohem a stal se aktivním křesťanem. Určitě bych nehledal vinu v něm, ale třeba v pouhé formálnosti původního církevního společenství, v nezájmu rodičů, kteří sice slíbili náboženskou výchovu, ale nesplnili ji, atd.
Nedokážu posoudit, nakolik jsou mezicírkevní přestupy časté (nemám v rukou žádné statistiky), ale existují. Poměrně častější je v současné době je odpad od církve k sektě. To je problém, který trápí všechny větší církve. Ukazují se zde lidské nedostatky společenství, díky kterým se ne každý cítí ve svém společenství doma, aktivně s ním žije a žije svou víru. Sekty, které mají velmi propracovaný individuální zájem o každého jedince, na tomto poli bohužel mohou vítězit. Je ovšem pravda, že lidé, kteří pak jdou do hloubky, sektářská společenství opouštějí, protože zde opravdu převládá manipulace nad zdravým učením.
Otázka:
Je špatné, když někdo přestoupí z jedné církve do druhé? Například, když katolík přejde do protestantské církve? Jak se naopak katolická církev staví k lidem, kteří mají zájem do této církve přestoupit? Jsou takové přesuny častým jevem?Odpověď:
Podle současných právních pravidel je přestoupení z katolické církve do jiné církve formálně chápáno jako schizma („odmítání podřízenosti Nejvyššímu veleknězi nebo společenství s údy církve, která je mu podřízena“ – viz KKC), čímž dotyčný upadá do samočinné exkomunikace (latae sententiae) a nemůže v katolické církvi přijímat svátosti či zastávat různé úřady a funkce. Naopak křesťan nekatolík může být na vlastní žádost do katolické církve přijat poté, co přijme učení katolické církve. O způsobu přijetí do církve pak rozhodne diecézní biskup.Tolik „strohá litera zákona“. Jednotlivé případy „schizmatu“ je ale třeba posuzovat individuálně a ne ve všech případech se dá mluvit o uvědomělém „odmítání podřízenosti Nejvyššímu veleknězi nebo společenství s údy církve, která je mu podřízena“. To je jen velmi málo případů. Spíše se jedná o situace jiného druhu, např.: člověk pokřtěný katolickým obřadem jako dítě nedostane vůbec vzdělání ve víře. Jeho vědomosti o Bohu a vlastní církvi jsou rovny nule. Pak se setká s živým společenství nějaké jiné nekatolické církve, uvěří a dál žije jako člen toho společenství. Dá se v tomto případě mluvit o skutečném „schizmatu“? Vždyť právě díky jemu se setkal s živým Bohem a stal se aktivním křesťanem. Určitě bych nehledal vinu v něm, ale třeba v pouhé formálnosti původního církevního společenství, v nezájmu rodičů, kteří sice slíbili náboženskou výchovu, ale nesplnili ji, atd.
Nedokážu posoudit, nakolik jsou mezicírkevní přestupy časté (nemám v rukou žádné statistiky), ale existují. Poměrně častější je v současné době je odpad od církve k sektě. To je problém, který trápí všechny větší církve. Ukazují se zde lidské nedostatky společenství, díky kterým se ne každý cítí ve svém společenství doma, aktivně s ním žije a žije svou víru. Sekty, které mají velmi propracovaný individuální zájem o každého jedince, na tomto poli bohužel mohou vítězit. Je ovšem pravda, že lidé, kteří pak jdou do hloubky, sektářská společenství opouštějí, protože zde opravdu převládá manipulace nad zdravým učením.
Na otázku odpověděl:
R.D. Mgr. Petr Šikula
