Odpověď:

K odbourání tohoto opravdu zdánlivého konfliktu mezi citovanými verši je nutné pochopení, co to vlastně je nauka o vykoupení. Omilostnění, kterého se nám skrze Kristovu oběť dostalo neznamená, že by Bůh jakoby "ztratil paměť" a nepamatoval si hříchy. Odpuštění znamená, že nás přijímá takové, jací jsme, ale nejsme za své činy potrestáni tzv. "věčným trestem" - definitivním odloučením od Boha. Ježíšova výkupná oběť nám nabízí možnost vrátit se zpět k Otci.
Předobraz vykoupení najdeme ve Starém zákoně (Num 21,4-9). Je to známý příběh o vzpouře Izraele proti Bohu a následné potrestání: jedovatí hadi a jejich smrtelné uštknutí. Po tom, co se Izraelité "obrátí" a začnou se modlit o záchranu, vystaví Mojžíš na kůl bronzového hada. Uštnutý, pokud se na něj podíval, zůstal naživu...
Tato situace řeší konflikt mezi zodpovědností za skutky (tak, o tom mluví sv. Pavel: 2Kor 5,10) a spásou (2Kor 5,19). Záchrana pro Izraelity nebyla v tom, že by jedovatí hadi byli odstraněni. Tím by se to vše vrátilo do stavu, jak to bylo před tím. Ale člověk musel pohlédnout na měděného hada - aby byl spasen, musel se sám osobně na spáse podílet svým rozhodnutím a skutkem. Čili bylo to jako sérum. Čas se nevrátil zpět, ale ono uštnutí mu neublížilo.
Ježíš svým životem a smrtí nabídl spásu všem lidem bez rozdílu, teologicky se to označuje jako objektivní vykoupení, ale spasen je pouze ten člověk, který toto omilostnění přijme (subjektivní vykoupení). V praxi to vypadá tak, že každý člověk nese odpovědnost za své činy (2Kor 5,10), tomu, kdo přijal Ježíše a jeho vykoupení, nebude přičítán trest, který by si za své činy zasloužil (2Kor 5,19).
Náš postoj před Bohem je vždy postojem "omilostněných hříšníků", kteří si jsou vědomi vlastních chyb a jejich důsledků, a zárověň si uvědomují velikost Božího milosrdenství, které je přes to všechno přijalo za vlastní.