Odpověď:

Církev není ghetto ani do sebe uzavřená skupina. Nevím o žádném zákazu, který by věřícímu zakazoval se stýkat s nevěřícím nebo příkazu hledat si přátele pouze mezi věřícími (pokud to ovšem není novinka z dnešního rána, Osservatore Romano jsem ještě nečetl ;-)). Na druhou stranu si myslím, že doporučení mít věřící přátele není až tak od věci.Pokud člověk nebere víru pouze jako hobby, ale orientaci svého života, pak si snáze rozumí s lidmi, kteří vyznávají stejné hodnoty (samozřejmě se ohradíte, že věřící nemají patent na dokonalost - to je pravda).
Proč pěvecký sbor vašeho města nemůže zpívat v kostele netuším; zodpovědnost za liturgii nese místní farář a bude to pravděpodobně jeho rozhodnutí. Zkuste se jej zeptat na důvody... Pokud bych mohl vyjádřit své mínění o důvodu, zřejmě se bude jednat o religiositu zpěváků. Pokud je jich většina nevěřících a sbor svým zaměřením a repertoárem je světské nikoli chrámové těleso, pak chápu, že při mši zpívat nemůže (jestli bude mít koncert samostatně a bude prezentovat duchovní hudbu, pak by nemělo být proti účinkování námitek).
Samozřejmě, že jsme jako křesťané posláni do světa, ovšem právě bohoslužba není vhodným místem na evangelizaci. Slavit svátosti - především eucharistii - znamená pro křesťana dotýkat se nejintimějšíto tajemství vykoupení. Křesťané je od nejstarších dob přísně střežili, k účasti na bohoslužbě oběti nebyli přizváni dokonce ani katechumeni. Ani Ježíš neslavil eucharistii na nádvoří chrámu, ale s nejbližšími. Musíme proto rozlišovat, kde jde o evangelizaci a kde jde o naše setkání s Bohem. Tak jako v manželství, jsou chvíle "pro ostatní", ale jsou i chvíle "sami pro sebe".
Nakonec ještě k manželství mezi věřícím a nevěřícím: církev má zkušenost 2000 let o tom, jak to funguje a nefunguje. Nedá se popřít, že smíšená manželství bývají skutečně problematická. Jsou případy, kdy věřící obrátí svého partnera, ovšem opačných případů, kdy nevěřící "obrátí" věřícího, je procentuálně mnohem více.