Odpověď:

Problém "filioque" ("i Syna") pochází ze západního chápání Trojice. Jedná se vlastně o dodatek do nicejsko-cařihradského vyznání víry (r. 324 a 381) a říká "Duch vychází z Otce i Syna" (narozdíl od původního "Duch vychází z Otce" schváleného koncily). Smyslem formulace je vyjádřit stejnou podstatu všech osob v Trojici. Tento "dodatek" je pozdějšího data a byl připojen k vyznání víry na základě synody v Brugách r. 675, pak se poměrně brzy (v 7. a 8. století) prosadil v galské a italské oblasti. Ovšem už na začátku 9. stol. došlo kvůli dodatku ke sporům mezi východními a západními mnichy. Roku 867 z něj cařihradský patriarcha Fotius učinil hlavní bod "teologického" útoku proti západní církvi.
Teologický problém ale nepočíval v samotné formulaci "z Otce i Syna", jak ho prosazovala západní církev, nebo "z Otce skrze Syna", jak ji přijaly církve východní. Kořen neshod byl už v samotném způsobu myšlení západu a východu a rozdílný důraz v učení o Trojici. Na Západě se klade zásadní důraz na soupodstatnost, stejnou podstatu Otce, Syna a Ducha. Jde tedy o převážně esenciální pojetí imanentní Trojice. Na Východě se uvažuje spíše ve sféře intratrinitarní ekonomiky (vztahů v Trojici) a zdůrazňuje se dynamika božského života, která se projevuje v dějinách spásy: Otec, pramen všeho bytí, posílá Syna a ten dává Ducha.
Z hlediska dnešní teologie nejde o to rozhodnout, který z pohledů je pravdivější. Oba dva přinášejí do poznání Trojice cenné příspěvky. Proto dnes mluvíme o Trojici imanentní a ekonomické, kdy právě ekonomická Trojice, čili její projevy v dějinách spásy, je podkladem pro poznání Trojice imanentní.
Sporný bod "filioque" je tedy spíše právní: Může místní synod měnit vyznání víry přijaté na ekumenickém koncilu? Florentský koncil (1439) ospravedlňuje "dodatek" tím, že "vysvětlení, vložené slovy 'i Syna', bylo legitimě a odůvodněně přidáno do vyznání víry kvůli důvodům tehdy naléhavým, aby tak byla snáze osvětlena pravda (víry)" (DS 1302).

K omluvám papeže: Neomylnost papeže je přísně omezena a nevztahuje se na politická rozhodnutí (srv. KKC 890-891). Že se papež jako představitel katolické církve omlouvá, beru jako pozitivní fakt. Žádná z církví nemá pouze světlou minulost. A jsou dva přístupy k minulosti (to platí nejen o církvi, ale všeobecně v mezilidských vztazích): Buď budeme strkat hlavu do písku a tvrdit, že se vlastně nic nestalo, nebo upřímně přiznáme, že jsme udělali chybu, prosíme o odpuštění a snažíme se o nápravu. A je také dvojí reakce. Buď člověk omluvu přijme a snaží se zapomenout na způsobené bezpráví, nebo to bude brát jako záminku k tomu, aby chybu neustále připomínal. Který ze způsobů vede k uspořádání vztahů, si každý sám odpoví.
(Poznámka: Papeži se někdy příliš vytýká, že se omlouvá. Jenže v rodině, kde si členové navzájem jen předhazují své chyby, klid není a nikdy nebude. Nebo spíš až do té doby, kdy někdo ustoupí ze své pozice a dokáže přiznat chybu a omluvit se. Pokud ten druhý dostatečně rozumný, přijme tuto nabídku smíření a učiní totéž, je vyhráno, pokud ji bude bude brát jen jako potvrzení "své" pravdy, pak šanci promarnil a klidu se nedočkají.)