Odpověď:

Nevím, ale pochybuji, že je možné se setkat s člověkem, který by tomu, co jste napsal, opravdu věřil. Ano, jsou lidé, kteří (spíše ze zásady než z přesvědčení) odmítají jakýkoli smysl existence či duchovní rozměr života. Ale ve skutečnosti i oni "něco dělají", čili počítají alespoň s parciální smysluplností svého počítání, a setkávají se v životě s duchovními hodnota. Asi takovýým nejjednodušším příkladem je láska. Domnívám se, že ji nelze jednoduše převést na biologický mechanizmus, jakoby pud. Nejde totiž jen o lásku sexuální, ale přátelskou, obětující se atd. A "milující" člověk přeci dost často jedná i proti přirozeným mechanizmům, včetně pudu sebezáchovy. Dá se třeba lidské sebeobětování (Ježíš, Sokrates, Kolbe, Palach...) vysvětlit jen z čistě materiálních zájmů, pokud bychom škrtli všechen duchovní rozměr?
Člověk je v podstatě "zvíře, uvědomující si vlastní smrt". Je to samozřejmě řečeno dosti vulgárně. Ale právě sebereflexe a vědomí smrti je to, co člověka od zvířete odlišuje. Můžeme to nazvat "racionální duší". Vědomí vlastní smrti samo o sobě je skutečně jedním z pramenů filozofie a náboženství. Jesliže člověk sám sebe zakouší jako omezenou (vědomí smrti), ale zároveň do budoucna otevřenou bytost (touha po nesmrtelnosti), toto napětí samo vyvolává otázku po smyslu života, což je jedna z fundamentálních otázek filozofie. Zároveň má tato otázka typický náboženský charakter. Tedy náboženství patří k přirozenosti člověka, je něco přirozeného. Člověk je ve své podstatě bytost radikálně otevřená transcendenci. Člověk se sám sebou nespokojí. Náboženství není něco vnějšího, co by člověk "vynalézal", ale je s ním bytostně spjato. Nakonec religionistika to potvrzuje. Jistě se musí brát v úvahu úroveň reflexe vědomím božství či absolutna v různých náboženstvích, ale to je už jiná otázka.
Otázky po smysly a vůbec duchovní záležitosti se opravdu nedají jednoduše převést na materiální rovinu. Nakonec pokusy ateistických materialistů vytěsnit náboženství naukonec vyústily v divinizaci hmoty nebo zavedení "náboženství" třídního boje, pokroku... Popřít duchovní ideál a smysl by vedl jen k životní apatii a nihilizmu ve stylu Cizince (Albert Camus). V této novele autor popsal situaci člověka, který prožívá negaci smyslu a života. Třebaže člověk může v určité situaci prožívat díky zklamání něco podobného, přece jen se domnívám, že lidé, které podávají Vámi uvedené námitky, neprožívají rozpoložení hlavního hrdiny novely (nehledě na to, že by se mohlo jednat o patologický jev).