Některé ohlasy na sympozium o M. Janu Husovi v domácích médiích
Obsah:- KATOLICKÝ TÝDENÍK
- LIDOVÉ NOVINY
- MLADÁ FRONTA DNES
- Katolická církev směřuje k uznání úsilí Jana Husa
- Sympozium o Husovi již bortí četná klišé
- Sváček: Papež se nedotkl podstaty sporu
- Omluva mrtvému muži
- Papež: Hluboce lituji kruté smrti Jana Husa
- Učitelé zvažují, jak učit o Husovi
- Husovská omluva z Říma: přece, ale pozdě
- Vatikán nám podal ruku, říká biskup husitské církve
- MÍSTO JASNÉ OMLUVY ZA HUSA ZNÍ JEN DIPLOMATICKÉ MLŽENÍ
- I katolická církev pomáhá hledat nové cesty, soudí biskup
- Katolíci už nejsou nepřátelé, říká patriarcha Špak
- PRÁVO
- Vlk čeká politování církve nad upálením Jana Husa
- Jan Hus 2000 - neteologická disputace
- Papež vyjádřil lítost nad upálením Jana Husa
- Hus ve Vatikánu - a věrnost sobě
- ČR zahájí s Vatikánem jednání o státní smlouvě. Havel kvůli horečce zkrátil návštěvu
- Procesí k Panence
- O Vánocích po Vánocích
- Jiskry z popela
- V dějinách křesťanství nikdy nepanovala jednota, míní patriarcha Církve československé husitské Josef Špak
- PROTESTANT - NEZÁVISLÝ EVANGELICKÝ MĚSÍČNÍK
- SLOVO
- STANICE VLTAVA (ČESKÝ ROZHLAS 3)
- ZEMSKÉ NOVINY
Katolický týdeník
1/2000, 2. 1. 2000Osobnost Husa předmětem dialogu
Pod záštitou Hlavního výboru jubilea 2000 a České biskupské konference proběhlo ve dnech 15.-17. prosince v Římě na Lateránské univerzitě za účasti českých i zahraničních vědců, intelektuálů a duchovních různých tradic třídenní Mezinárodní sympozium o Mistru Janu Husovi.
Jan Hus byl roku 1415 odsouzen k smrti a exkomunikován poté, kdy odmítl uznat třicet vět ze svých spisů, týkajících se potřeby reformovat církev, za heretické, resp. trval na chybné interpretaci jejich smyslu koncilem. V této souvislosti se také nevyjádřil jednoznačně proti razantním reformním návrhům svého staršího současníka Angličana Johna Wicleffa, v době koncilu již posmrtně prohlášeného za kacíře.
Po téměř šesti stech letech byla otázka jeho odsouzení znovu otevřena, a to na velmi odborné úrovni. Během sympozia pronesl Jan Pavel II. řeč - částečně česky, částečně italsky, v níž vyjádřil radost, že může pozdravit účastníky sympozia a poděkovat jim za pečlivou a kvalitní vědeckou práci, a naději, že sympozium poslouží k hlubšímu poznání a pochopení díla Mistra Jana Husa. Připomněl, že už roku 1990 při první návštěvě Prahy vyzval k potřebě přehodnocení místa Husa v českých dějinách z hlediska církve, a bádání podpořil také s výhledem k jubilejnímu křesťanskému roku, který chtěl učinit skutečně dobou vzájemného smiřování - v církvi i mimo ni. A postava Jana Husa má význam celospolečenský. "Na prahu Velkého jubilea roku 2000 chci vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa, která se stala zdrojem mnohých konfliktů a rozdělení v myslích i srdcích českého národa," řekl papež, přičemž označil Husa za jednoho z nejvýznamnějších mistrů pražské Univerzity Karlovy a reformátora církve. Ocenil jeho morální sílu tváří v tvář pronásledování a smrti, která jej vynesla na přední místo mezi osobnostmi českého národa. Prohlásil také, že je na místě přehodnocovat dějinné události, vede-li to k úplnějšímu a pravdivějšímu poznání. Sympozium mělo být a bylo důkazem, že objektivní přístup k věroučným záležitostem je možný. A tak i osobnost takového významu jako Hus, která v minulosti rozdělovala křesťany, se může dnes stát předmětem dialogu a prohlubovat vzájemné společenství
Otevření sympozia se po boku Svatého otce zúčastnili za vatikánskou kurii Roger kardinál Etchegaray a známý teolog, biskup Walter Kasper. Za českou stranu pronesl úvodní řeč Miloslav kardinál Vlk a hlavní relátor setkání dr. František Holeček OM.
Vystoupení vědců i duchovních na sympoziu se tematicky dotýkala jak Husovy nauky včetně jeho tehdy kontroverzního pojetí církve, tak průběhu procesu až po zkoumání duchovního kontextu jeho doby a situace v církvi, i Husova "druhého života", jeho památky v církvích a v národě, a také budoucnosti jednoty křesťanů.
Během více než půlhodinového přijetí účastníků mezinárodního "husovského" sympozia se papež pozdravil nejen s českými katolickými biskupy, ale byli mu představeni i patriarcha Církve československé husitské Josef Špak, předseda Ekumenické rady církví a synodní senior českobratrských evangelíků Pavel Smetana,pravoslavný biskup Simeon, místopředseda Senátu Petr Pithart, historici, teologové, filozofové a řada dalších osobností.
Plzeňský biskup František Radkovský ocenil, že se na papežské Lateránské univerzitě setkali společně s vědci bez vyznání příslušníci obou hlavních českých duchovních proudů, ve snaze dobrat se o středověkém kazateli a reformátorovi pravdy bez konfesních předsudků. Postup mezicírkevní husovské komise, jejíž šestiletá práce vyvrcholila římským sympoziem, by podle něj měl být příkladem k diskusi o dalších problematických událostech českých dějin, které jsou dosud příčinami tradičních rozdělení. Na podobném základě již pracuje komise zabývající se tématikou protireformace. O tom, že obě strany - katolická i evangelická - "vylezly konečně ze zákopů", jak to formuloval břevnovský převor Prokop Siostrzonek, svědčil referát evangelického historika Jiřího Kejře, který dovodil, že Hus nebyl obětí justičního omylu. Jan Hus byl sice podle něj přesvědčen, že se řídí Božími zákony, ale provinil se proti platnému právu a především - jakožto profesor univerzity, nepochopil, že nejde před kostnický koncil na učenou disputaci, ale k soudu.
Jednotlivé příspěvky byly předneseny a diskutovány v atmosféře nezvyklé vzájemné tolerance. "Přenést poznatky a závěry ze sympozia do celé české společnosti však nebude nijak snadné," konstatoval biskup Radkovský.
Patriarcha Církve československé husitské Josef Špak po audienci ocenil, že byl přijat papežem ne jako služebník, ale jako partner. Odborníci z řad nevěřících zase zhodnotili práci přípravné ekumenické komise, díky níž vznikla a vzniká řada významných historických studií o Husovi a dobovém pozadí jeho případu a byla provedena revize veškerého pramenného materiálu k tématu.
Prezident Václav Havel, který se při své třídenní návštěvě ve Vatikánu vyjádřil také k sympoziu, řekl: "Rýsuje se možnost velkého smíření, opravdu věcné reflexe, otevírá se tady naděje, že Mistr Jan Hus, tento veskrze čestný člověk, kterému šlo o pravdu, nebude už nadále někým, kdo nás rozděluje, ale spíš někým, kdo nás spojuje. Bude to okamžik historického významu pro naši zemi a pro celou Evropu," dodal prezident.
1/2000, 2. 1. 2000Dojmy z cesty s prezidentem republiky do Vatikánu
Tradice vánočních stromů, darovaných ze zahraničí a postavených na svatopetrském náměstí ve Vatikánu, není dlouhá. Přesto je výjimečnou událostí předání tohoto stromu hlavou státu Svatému otci. Už to, že naše země dává strom právě na přelomu tisíciletí, přispívá k mimořádné slavnostnosti a důležitosti celé události. Tisíce poutníků, kteří se zúčastní otevření svaté brány jubilejního roku 2 000 právě o letošních Vánocích, uvidí nazdobený strom z České republiky.
Prezidentské letadlo odstartovalo v pátek 17. prosince za krásného počasí směrem na Itálii. Kromě doprovodu a novinářů zde byli i zástupci České biskupské konference - většina našich otců biskupů se totiž již od úterý účastnila v Římě husovského sympozia. Přistáli jsme však za vytrvalého deště a zdálo se, že sobotní předávání stromu pokazí trochu počasí. Ještě v pátek jsme všichni zamířili na Lateránskou papežskou univerzitu, kde vrcholilo sympozium o Mistru Janu Husovi. V jeho závěru přijel i pan prezident s chotí, aby byl přítomen předání pamětních medailí Karlovy univerzity kardinálu Etchegarayovi a mons. Sepemu. Atmosféra, která na sympoziu vládla, byla nejen vysoce pracovní a odborná, ale především neuvěřitelně srdečná a lidská, jako by padly všechny světonázorové rozdíly jednotlivých účastníků. Tolerance a porozumění, které projevovali, by jistě mohlo být dobrým příkladem politikům.
První náročný den byl uzavřen koncertem v bazilice Svatého Kříže, titulárním kostele našeho kardinála Vlka.
Na druhý den jsme se účastnili mše přímo v bazilice Svatého Petra, kterou sloužil olomoucký arcibiskup Jan Graubner, kazatelem byl vybrán biskup Lobkowicz, z jehož diecéze pochází právě vánoční strom. Mše se účastnila manželka prezidenta republiky s doprovodem. Ta krátce před koncem mše svaté spěchala na audienci ke Svatému otci, kde již byl prezident republiky. Po mši všichni účastníci spěchali do Saly Clementiny, kde se měla uskutečnit generální audience našich poutníků. Nádherný sál doslova praskal ve švech, protože místo předpokládaných tří set účastníků jich tam bylo na osm set. Po projevech pana prezidenta i Svatého otce zazpíval několik vánočních písní soubor Valašský vojvoda a ani poutníci nezůstali pozadu. Dlužno připomenout, že ani tato náplň audiencí není běžnou záležitostí. A pak již krásné dojmy ze setkání s papežem Janem Pavlem musela vystřídat chvilka oddechu. Účastníci husovského sympozia s dalšími hosty obědvali v hotelu Sv. Marty a i zde vládla atmosféra nevídaná. Patriarcha husitské církve vtipně prohlásil, že je neuvěřitelné, že se husité dnes dostali až do Vatikánu a že tu dokonce dostali najíst, vysoce pochvalně se o konferenci vyjádřil i prof. Zahradník z akademie věd, či rektor Karlovy univerzity prof. Malý. Po malém odpočinku se poutníci, ale i další návštěvníci Vatikánu začali shromažďovat na náměstí Svatého Petra u nazdobeného vánočního stromu. Slavnostní fanfáry mysliveckých trubačů z Řádu sv. Huberta, zpěv Daniela Hůlky a paní Dřízgové se souborem Valašský vojvoda, projev prezidenta republiky V. Havla, kardinála M. Vlka či český projev kardinála Czoky, to vše patří k nezapomenutelným zážitkům. Slavnostně otevřená nově opravená svatopetrská bazilika tvořila nádherný protějšek k vánočnímu stromu, který předal a spolu s dětmi z Valašska rozsvítil prezident republiky.
Nedělní ráno zastihlo poutníky opět v bazilice Svatého Kříže, kde mši svatou spolu s ostatními biskupy a kněžími celebroval kardinál M. Vlk. Dopolední program pana prezidenta musel být však upraven, a tak jej absolvovala první dáma - Dagmar Havlová, zatímco pan prezident odpočíval po namáhavé sobotě. Přestože musel být uspíšen odlet z Říma, neváhal pan prezident podle původního programu navštívit papežskou kolej Nepomucenum, kde studují čeští bohoslovci. Ti mu byli jednotlivě představeni, s několika z nich poobědval a pak již následoval odlet do vlasti. Bez zajímavosti není i takový "detail", že zpáteční let byl vytížen - s prezidentem a jeho doprovodem cestovali totiž nejen naši biskupové, ale i bohoslovci, kteří tak mohli být o něco déle doma, na vánočních prázdninách.
Komentátoři jistě podrobně rozeberou setkání V. Havla s prezidentem Italské republiky, jednání ministra Dostála s představiteli Vatikánu a další politické aspekty návštěvy. Možná však zapomenou na to, že účast našeho prezidenta a jeho manželky na předávání vánočního stromu je především účasným symbolem. Je znamením naděje na porozumění mezi lidmi různých názorů, na respekt a úctu vůči osobnosti druhých lidí, na přijetí toho, čím věřící chtějí přispět nejen své zemi, ale všem lidem dobré vůle.
2/2000, 9. 1. 2000Ekumenický týden
V lednu se již tradičně scházejí křesťanské sbory různých vyznání k společným bohoslužbám a modlitbám. Žijeme v době náboženské svobody - to znamená, že žádná církev není pronásledována, že žádná církev není určena k likvidaci a žádná církev není ve společnosti státem privilegována. V českých zemích je to nová situace a ještě např. K. H. Borovskému se o náboženské svobodě v naší zemi jen snilo. Teď ji tu máme - jak s ní naložíme? Atmosféra se mně zdá opravdu dobrá a příhodná. Ve svobodě musí jednotlivé církve v praxi prokázat svou nezastupitelnost, své kvality - vystavené rovné konkurenci. V minulosti zdůrazňovaly jednotlivé církve spíše to, co je odlišuje. V době ohrožení své existence chtěly zůstat věrny svým zásadám, své věrouce, své pravdě. Myslím, že je čas více dbát na to, co nás spojuje. Zůstat věrni své tradici, své víře, a přitom mít úctu i k tradici a víře jiné, to je náš nesnadný úkol Ekumenické pokusy, které směřovaly k jednotě tím, že by jednotlivé církve opouštěly své tradice a vytvořily církev novou, moderní, či postmoderní, že by se z jednotlivých věrouk vytvořil společný guláš, tyto snahy se prokázaly jako liché. Myslím, že se jednota křesťanů musí odrazit v konkrétním praktickém životě - v obci, na malém městě, či v městském obvodu. Vždyť křesťané jsou spoluodpovědní za dobu, ve které žijí. V oblasti sociální, kulturní i politické můžou společně prosazovat důležitá rozhodnutí. Přátelská gesta hrají jistě pozitivní roli: když se jednou či dvakrát za rok koná společná bohoslužba a místní kněz se obejme s místními faráři či farářkami, nebo uzná-li Svatý otec, že Mistr Jan Hus nebyl zločinec, ale reformátor církve - to jsou malá vstřícná gesta, která mohou ještě růst. Ale já vidím potřebnou jednotu křesťanů a ostatních lidí dobré vůle v místě bydliště, tam, kde zraje ovoce jejich víry, tam, kde působí jako světlo a sůl této doby. Jde o to, aby vítězil Kristův duch lásky, oběti a porozumění nad podrazáctvím, vyčůraností, nad pacholskou sprostotou a křiváctvím všeho druhu - aby vítězil i ve volbách, v životě obce, v úpravě parku či výstavbě hřiště; ekuména tedy neznamená nejprve se shodnout o transsubstanciaci živlů v eucharistii a pak teprve vnímat existenci ostatních, ale již teď začít táhnout za jeden provaz.
Svatopluk Karásek
Zpět na přehled témat
Hus nesmí být předmětem sváru
Při vstupu do nového roku vydali kardinál Miloslav Vlk a synodní senior Českobratrské církve evangelické Pavel Smetana společné prohlášení k římskému sympoziu o Mistru Janu Husovi, z něhož vybíráme některé pasáže.
Toto sympozium přeneslo na mezinárodní rovinu a – což je ještě významnější – co centra římskokatolické církve dosavadní několikaletou práci teologů a historiků ekumenické komise, ustavené na počátku devadesátých let pražským arcibiskupem, jejímž cílem bylo nově porozumět jedné z klíčových postav českých duchovních dějin, Mistru Janu Husovi, a odpovědět na otázku, kterou vznesl v Praze v dubnu 1990 papež Jan Pavel II., zda je možné, aby Husova postava dnes křesťany různých vyznání spíše spojovala, než rozdělovala. (…) Pro římskokatolickou církev pak potřeba nového hodnocení Husovy osobnosti a života vyvstává v této době s velkou naléhavostí v souvislosti s vážnou výzvou papeže Jana Pavla II., aby v Jubilejním roce Kristova narození celá církev pokorně vyznala všechny omyly, nevěrnosti, nedůslednosti a zpozdilosti minulosti (srv. Tertio millenio adveniente 33), aby tak smířena a očištěna pokáním překročila práh nového tisíciletí. (…)
Hus se může stát mostem nové důvěry
Katolický kněz, teolog a kazatel, univerzitní profesor Mistr Jan Hus se v době krize zasazoval o nápravu rozdělené západní církve a papežství. V tomto zápasu vytěžil z pokladu evangelia cenné důrazy, které svým významem daleko přesáhly jeho osobní příběh, ukončený na koncilu v Kostnici odsouzením a následnou smrtí. V naší době (…) mohou právě zamyšlení nad osobnostmi jako je Hus, stojícími
takříkajíc na pomezí mezi dvěma tradicemi – jak to vyjádřil již název prvního sympozia v Bayreuthu (1993) „Mezi národy, staletími a konfesemi“ – nabýt nového, velkého významu a aktuálnosti. Žádná církev, žádná konfese si nemůže Husa bezezbytku „přivlastnit“. Hus se však může stát mostem nové
důvěry od srdce k srdci. (…) Ve svém pohledu na církev jistě překročil sebepochopení církve své doby, v některém ohledu předjímal myšlenky reformace následujícího století, v jiném pak některé důrazy, které později katolická církev vyzdvihla na Druhém vatikánském koncilu. (…)
Pravda zavazující i osvobozující
I když Husova postava může být nadále předmětem různých interpretací, nemusí a nesmí být předmětem sváru a rozdělení. Na sympoziu se potvrdilo, že se tyto různosti mohou stát podnětem k mnohem hlubšímu, vzájemně obohacujícímu pochopení historické skutečnosti. Ukázalo se, jak je možno přistupovat k dějinným traumatům s klidnou věcností, pokorou vůči pravdě, která všechny zavazuje a také osvobozuje. V tomto smyslu by se sympozium mohlo stát příkladem pro ostatní českou společnost
(…) V závěru sympozia oslovil účastníky prezident republiky Václav Havel: „(…) Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její nadčasově zakotvená
odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně.“ (…) Naším příštím konkrétním krokem by měla být společná práce odborníků různých křesťanských církví na vypracování ekumenické učebnice církevních dějin v České republice. Přáli bychom si, aby společná radost a naděje a tento duch vzájemné úcty, porozumění a otevřenosti pro
sjednocující sílu pravdy naplnily všechny naše církve, sbory a farnosti, abychom mohli co možná nejdříve odložit všechny předsudky a výčitky a radovat se ze zhojení starých ran a pádu zdí, které nás tak dlouho oddělovaly. Proto jsme cítili jako svou povinnost se s vámi všemi rozdělit právě nyní na prahu Jubilejního roku o svou radost z velikého znamení naděje, které je určeno celému našemu národu.
Přetvoření husovské komise
Biskupové doporučili přetvoření dosavadní husovské komise v grémium, které se bude zabývat šířeji pojatým studiem reformace a protireformace. Jedním z úkolů komise bude první společné zpracování českých církevních dějin katolickými a evangelickými odborníky. Informoval o tom mluvčí ČBK P. Daniel Herman. Husovská komise – podle nedávného pozitivního hodnocení prosincového vatikánského sympozia katolickými biskupy – sice splnila svůj úkol, týkající se přímo osoby a díla Jana Husa, existuje však řada stále otevřených otázek. Husovi a historickému i duchovnímu fenoménu české reformace byl podle kardinála Miloslava vlka díky římskému setkání navrácen prvotní náboženský rozměr. Přítomnost a projev prezidenta Václava Havla na papežské Lateránské univerzitě V Římě při závěru mezinárodního sympozia o Janu Husovi byly současně podle kardinála znamením, že nešlo jen o církevní záležitost, aloe i o věc společnosti a národa.
8/2000, 20. 2. 2000Hus jako symbol ekumeny
Postava českého středověkého církevního reformátora Jana Husa přesahuje podle generálního sekretáře Konference evropských církví (KEK) Keitha Clementse lokální význam - Hus je přes národní specifika osobou pro křesťanství symbolickou a ekumenickou. "Touha katolické církve najít k němu nový přístup signalizuje, že se děje něco důležitého, a KEK bude vývoj pečlivě sledovat," řekl K. Clements po několikadenní návštěvě Prahy, kde se zúčastnil společného zasedání Rady evropských biskupských konferencí CCEE a KEK. Dále uvedl, že katolíci jsou sice v českých zemích většinovou církví, ale spolu s dalšími církvemi tvoří v sekularizované společnosti stejně menšinu. "Úkolem není jen předání víry nové generaci, ale také podíl na vývoji společnosti a vnášení míru mezi lidi," prohlásil K. Clements. Za klíčové v evropských ekumenických vztazích představitel KEK považuje překonání vznikajícího rozdělení mezi pravoslavným Východem a latinským a protestantským Západem. "Církve by po pádu železné opony neměly dovolit nové rozdělení Evropy či náboženské konflikty. Víra by měla spojovat nejen v jednotlivých komunitách, ale i tyto komunity navzájem," řekl.
Lidové noviny
15. 12. 1999Vatikán uzná Husa reformátorem církve
Po staletí odsuzovaný odkaz upáleného "husitského" kněze Jana Husa bude projednáván v nejvyšších kruzích katolické církve.
PRAHA - Čeští biskupové v čele s kardinálem Miloslavem Vlkem včera odletěli do Říma. Ve Vatikánu začíná mezinárodní sympozium o Husovi, které upálenému knězi vystaví průlomové vysvědčení. Katolická církev zřejmě uzná místo Jana Husa mezi reformátory církve. Vatikánské sympozium je vyvrcholením dlouholeté snahy o vyřešení odkazu Jana Husa, které při své návštěvě Československa v roce 1990 podnítil papež Jan Pavel II. Požádal tehdy české teology, aby se znovu zabývali Husovým odkazem, pokusili
se domluvit a odstranili jizvu, která po staletí rozdělovala českou společnost. Problematikou se od té doby zabývala ekumenická husovská komise pod vedením kněze Františka Holečka. Nyní přinese její dlouholetá práce konkrétní výsledky. Co očekávají čeští představitelé od jednání? "Politování ze strany církve," říká kardinál Vlk. "Odstranění kamínku v botě, který dosud tlačí ve vztazích mezi Čechy a římskou církví," tvrdí patriarcha Církve československé husitské Josef Špak. V jeho případě jde o první návštěvu "husitského" patriarchy ve Vatikánu. Podle mluvčího České biskupské konference Daniela Hermana je s osobností mistra Jana Husa
spojena řada ideologických interpretací, ať už náboženských či politických. "Tyto přemalby je třeba sejmout, aby vystoupil historický obraz." Husovská problematika se tak podle Hermana může stát v roce 2000 součástí papežových projevů k uzavření druhého tisíciletí křesťanských dějin. Čeká se například i to, že se papež omluví za sedm křížových výprav vedených proti husitským Čechám. "Po římském sympoziu lze navíc očekávat shrnující a konečné vyjádření papeže k Husově postavě," dodává sekretář "husovské" komise, teolog František Holeček.
K blahoslavení nedojde
V souvislosti s osudem Jana Husa se občas objeví i myšlenka na jeho blahoslavení či svatořečení. Katolická církev však podobné úvahy odmítá. "To je idealistický názor. V případě Jana Husa si nic takového nedovedu představit," tvrdí Holeček.
A kardinál Vlk dodává: "Nemohli bychom si Husa svatořečením přisvojit a reformačním církvím ho tak vlastně ukrást." Za českou stranu do Říma odcestovali odborníci ze tří teologických fakult Univerzity Karlovy katolické, evangelické a husitské, z Cyrilometodějské teologické fakulty olomoucké univerzity a z teologické fakulty Jihočeské univerzity. Na půdě papežské Lateránské univerzity se
sejdou se zahraničními historiky, filozofy, bohoslovci a dalšími vědci. Pátečního slavnostního vyvrcholení konference se zúčastní i prezident Václav Havel, který v závěru přednese svůj projev. Na sobotu je pak připraveno jeho setkání s papežem Janem Pavlem II.
Libor Budinský
Zpět na přehled témat
Církevní hodnostáři řeší, zda byl Hus kacíř, či reformátor
Spravedlivého ohodnocení pro Jana Husa se snaží dobrat intelektuálové na světovém sympoziu v Římě.
ŘÍM - "Církev nemá strach z pravdy," ujistil včera v Římě účastníky mezinárodního sympozia o Janu Husovi český katolický primas kardinál Miloslav Vlk. "Pravda osvobozuje a diskuse o Husovi je ekumenickou šancí a výzvou," dodal Vlk, i když jde podle něj o kontroverzní téma. Na papežské Lateránské univerzitě v Římě včera začalo třídenní mezinárodní sympozium o českém středověkém kazateli a církevním reformátorovi Janu Husovi, upáleném v roce 1415 za učení a názory považované vládnoucími církevními kruhy za kacířské. V závěru sympozia zítra vpodvečer promluví k přítomným i český prezident Václav Havel, který přijede na návštěvu Itálie a Vatikán.
Katolická církev na prahu roku 2000 který je chápán jako křesťanský rok smíření zřejmě dospěje k přelomovému uznání Jana Husa za reformátora církve. Lze přepokládat, že papež vyjádří nad jeho osudem politování: v roce 1994 totiž Jan Pavel II. slíbil, že do roku 2000 se Češi dočkají spravedlivého ohodnocení této historické osobnosti.
"Hus nás již začíná spojovat," řekl včera kardinál Miloslav Vlk v reakci na údiv, který v Římě vyvolala šíře spektra zúčastněných. Na setkání přijely desítky osobností s nábožensky i společensky značně rozdílnými východisky. "Sympozium má obrovský význam pro české země, protože hojí hlubokou ránu v našich duchovních tradicích. Bude to důležitý krok pro katolickou církev vzhledem k jejímu vstupu do třetího milénia. Je to ale podstatné i obecně pro dobré vztahy mezi církvemi. Budovat mosty dialogu je budoucností ekumenismu," řekl kardinál Vlk.
18. 12. 1999Papež vzkázal Čechům: Lituji kruté smrti mistra Jana Husa
VATIKÁN ( Od zvláštního zpravodaje LN ve Vatikánu) Papež Jan Pavel II. včera učinil vstřícné gesto směrem k českým reformovaným křesťanům. Prohlásil totiž, že lituje smrti jejich hlasatele, českého kněze Jana Husa. Stalo se tak během papežova setkání s účastníky husovského sympozia, které včera vyvrcholilo v Římě. Papežova do Čech mířící omluva podle všeho odstartovala vlnu obdobných prohlášení, která katolická církev chystá v rámci jubilejního Svatého roku, Vatikánem prezentovaného coby času "smíření a odpuštění". Hlava katolické církve označila Jana Husa za "dobře známého českého kazatele, jednoho z nejosvícenějších mistrů univerzity a osobnost obzvláštního významu pro český národ". Papež se však nezmínil o Husově osobní rehabilitaci a již vůbec ne o případném blahořečení, respektive svatořečení českého kazatele. Tyto úvahy ostatně předem několikrát vyloučili příslušníci českého vysokého katolického kléru, kardinála Vlka nevyjímaje. Do Vatikánu přicestoval včera také prezident Václav Havel, který před odletem vyjádřil ochotu ke "smíření" mezi Čechami a Vatikánem. Havel připustil, že elita první československé republiky nebyla při hodnocení osobnosti Jana Husa zcela objektivní. Na přímou otázku LN však odpověděl, že se nepřijel do Vatikánu omlouvat. Výroky Jana Pavla II. o "zaníceném kazateli z Betlémské kaple" hodnotí sice Havel pozitivně, nicméně poněkud skepticky. "Uvidíme, co bude zítra," prohlásil včera český prezident s narážkou na své dnešní plánované setkání s papežem. "Mezi novináři se čile spekuluje, zda papežova slova znamenají omluvu církve, nebo pouze vyjadřují papežovu lítost nad smrtí člověka, jenž "projevil odvahu tváří v tvář smrti". Očekává se, že papež se k příběhu českého reformátora (stejně jako k hodnocení křižáckých výprav do husitských Čech) ještě v průběhu Svatého roku vrátí. Reformátorem církve by se tedy ještě teoreticky Hus stát mohl. Do pantheonu svatých se však v dohledných staletích téměř jistě nedostane.
Pavel Novotný
Zpět na přehled témat
Hus ve Vatikánu
Papež včera oficiálně vyjádřil zármutek nad smrtí českého kněze Jana Husa. Stalo se tak po 584 letech. Je to pozdě? Papežova lítost ani Husovi, ani bezpočtu obětí husitských válek nevdechne život. Stejně tak nevrátí středověké Království české do normálních středověkých kolejí. Katolická církev tepe jiným rytmem než dnešní překotná doba. Těch necelých šest století je ale řádná porce času i na její měřítka. Výsledkem je, že poloviční omluva z Vatikánu přichází ve chvíli, kdy zaručeně nic neovlivní ani nezkazí. Před nějakými sto lety mohla alespoň na čas poplést bojovné české antiklerikály. Před sedmdesáti lety trochu otupit prvorepublikové Pryč od Říma! Před padesáti lety učitelům dějepisu krapet znesnadnit jejich výklad českých dějin z pera Zdeňka Nejedlého. Před necelými deseti lety znásobit módní nadšení z premiéry "Svatého otce" v české kotlině. Dnes papežova slova pohnou nanejvýše tak vztahy mezi tuzemskými katolíky a protestanty. U ostatních se mohou dočkat jen rozpačitých sympatií. Takový je osud historických omluv a poloomluv: čím pozdější datum vyřčení, tím menší vášně a spory, o to zdvořilejší potlesk lhostejných.
Daniel Kaiser
Zpět na přehled témat
Telefonické glosy
Sebereflexe katolické církve
Revidování postoje katolické církve k Husovi velký význam pro valnou část české veřejnosti nemá. Ztratila porozumění pro to, o co tenkrát šlo.
Významná ovšem je schopnost sebereflexe katolické církve, přichází sice trochu pozdě, ale přece. Paralelou je nedávné sblížení s luterány v
učení o sebeospravedlnění. Jako katolík tyto věci velmi vítám. Katolická církev reviduje svůj postoj k reformaci a posuzuje ji jako do jisté
míry oprávněnou reakci na neutěšený stav pozdně středověkého křesťanstva.
Petr Příhoda, lékař
Lepší českokatolické vztahy
Husova hranice sice dnes pálí jen malou část české společnosti, přesto je papežovo vyjádření lítosti nad Husovou smrtí významnou událostí.
Z různých důvodů jsou Češi vůči katolické církvi podezřívaví a toto gesto by mohlo českokatolickým vztahům prospět.Řekne-li hlava katolické
církve, že pravda vyžaduje i ochotu vzdát se zaběhaných představ a stereotypů a výslovně tento nárok pravdy vztáhne i na svou církev, potom
katolická církev vstupuje do roku 2000 v jiné podobě, než v jaké se předváděla celé tisíciletí.
Miloš Rejchrt, evangelický farář
Zpět na přehled témat
Církve potvrdí vzájemnou otevřenost novou učebnicí
PRAHA - Společná práce odborníků různých křesťanských církví na vypracování první ekumenické učebnice církevních dějin v ČR by měla být podle nejvyšších církevních představitelů prvním konkrétním výrazem zvětšující se vzájemné otevřenosti, potvrzené prosincovým husovským sympoziem v Římě. "Na základě této zkušenosti by se křesťané rozdílných tradic měli přihlásit k závazku, že budou usilovat o to, aby se nejen Husova postava a jeho dílo, ale i další sporné otázky napříště nestávaly příčinou osočování, konfesijní polemiky a kulturního boje," napsali ve společném dopise věřícím a spoluobčanům český katolický primas kardinál Miloslav Vlk a předseda Ekumenické rady církví, evangelický synodní senior Pavel Smetana. Oba církevní představitelé v dopise vyjádřili přání, aby společná radost a naděje a tento duch vzájemné úcty, porozumění a otevřenosti naplnily církve, sbory a farnosti tak, aby křesťané mohli co nejdříve odložit vzájemné předsudky a výčitky a "mohli se radovat ze zhojení starých ran a pádu zdí, které je tak dlouho oddělovaly". Pro katolickou církev potřeba nového hodnocení Husovy osobnosti a života vyvstává s naléhavostí po výzvě papeže, aby v jubilejním křesťanském roce celá církev pokorně vyznala všechny omyly, nevěrnosti, nedůslednosti a zpozdilosti minulosti a aby překročila práh nového tisíciletí smířena a očištěna pokáním. Vlk a Smetana se shodují na tom, že Hus vytěžil z evangelia cenné důrazy přesahující svým významem jeho osobní příběh, ukončený na koncilu v Kostnici odsouzením a následnou smrtí. Inspirací pro ekumenické společenství křesťanských církví se podle nich může stát Husova výzva ke smíření, důraz na jednotu církve, požadavek vysoké mravní úrovně všech křesťanů, zvláště kněží, důraz na autoritu biblického svědectví, zásadní odmítnutí násilí ve věci víry a jako apel ke svědomí a nezastupitelné odpovědnosti každého člověka hledání Boží pravdy, která jak napsali je poslední normou života církve i společnosti.
Mladá fronta Dnes
16. 12. 1999Katolická církev směřuje k uznání úsilí Jana Husa
Řím (Od našeho spolupracovníka) - Představitelé katolické církve naznačují, že pohled na postavu českého kazatele Jana Husa se od základu mění. Při včerejším zahájení mezinárodního sympozia o Janu Husovi v Římě uvedl Roger Etchegeray, předseda výboru pro oslavy Svatého roku 2000, že Hus byl "reformátorem církve a také reformátorem českého vědomí". "Podobná slova ze strany Říma by ještě před deseti lety nebyla možná," míní předseda české Ekumenické rady církví Pavel Smetana. Diplomaté a odborníci se shodují, že pozornost, které se těší sympozium konané na půdě Lateránské univerzity, z něj činí událost prvořadého významu. "Je to velký posun," uvedl k jednání tiskový mluvčí České biskupské konference Daniel Herman, "je známo, že katolická církev ho dlouhou dobu považovala pouze za kacíře." Je přesvědčen, že katolická církev vysloví v souvislosti s postavou Jana Husa svou omluvu. "Česká biskupská konference o to jasně požádala. Zřejmě se tak stane 8. března 2000 na Popeleční středu," řekl Herman. Kardinál Etchegeray se domnívá, že odvážné pohledy na vlastní minulost církev posilují. "Papežství se v osobě Jana Pavla II. vyslovuje proti vlastním minulým osudovým stránkám," řekl. S tím souhlasili i další hosté sympozia. "Církev nemá strach z pravdy," podotkl český katolický primas kardinál Miloslav Vlk. Otevřený a ekumenický přístup k osobnosti a dílu Jana Husa je podle něj rovněž z nemalé části zásluhou české katolické církve. Připomněl nedávné vztyčení smírčího kříže v Jičíně a také slavnost na Bílé Hoře. "Byly zde společně pochovány tělesné pozůstatky bojovníků kdysi nepřátelských stran při bitvě. A na závěr jsem společně s evangelickým luteránským biskupem Vladislavem Volným sloužil ekumenickou bohoslužbu." Německý kardinál Walter Kasper promítl Husovu vizi do teologických debat a závěrů druhého vatikánského koncilu šedesátých let tohoto století. "Hus předběhl svou dobu o pět set let," prohlásil kardinál Kasper. Na setkání často zazněl názor, že podobné přehodnocování minulosti je pro církev nezbytností. "Jenom tak mohou křesťané účinně přispívat k vytvoření sjednocené Evropy," soudí Daniel Herman. Sympozium podle něj může také pomoci velkým dílem ke sblížení mezi katolíky a ostatními vyznáními. "Jubileum je velkým mezníkem a příležitostí k bilanci i k objasnění temných epizod dějin katolické církve, uvedl Herman. "Myslím tím například projevy antisemitismu, náboženské války, křížové výpravy do Svaté země, ale i do Čech. Za tyto jevy se také katolická církev omlouvá a bude se k nim ještě jasněji stavět. To je zásadně důležité pro její věrohodnost," dodal. Sympozium skončí v pátek 17. prosince projevem prezidenta Václava Havla.
JOSEF KAŠPAR
Zpět na přehled témat
Sympozium o Husovi již bortí četná klišé
Řím - Sympozium o Janu Husovi, které dnes končí v Římě za účasti českých i zahraničních vědců, intelektuálů a duchovních, již přineslo zhroucení řady dosavadních přežitých představ a stereotypů. "Nejdeme cestou schémat," uvedl katolický kněz a historik František Holeček. Soudí, že u kořenů napětí v české církvi v době, kdy žil Hus, nestály jen sociální důvody a reálná krize církve, ale i ideje - době se vymykající náhledy na skutečnost a nová dynamika jejího pojímání. Kardinál Miloslav Vlk uvedl, že katolická církev neuvažuje ani o Husově svatořečení, ani o jeho rehabilitaci. Patrně však vyjádří lítost nad jeho osudem a uzná jeho místo mezi reformátory církve. Jan Hus byl podle historika Viléma Herolda v Kostnici roku 1415 dodatečně souzen za již zesnulého a církvi tehdy nebezpečnějšího "kacíře", anglického myslitele Johna Wycliffa. Jiní badatelé to naopak zpochybňují, přestože uznávají existující návaznosti na Wycliffovo učení i to, že Husovi koncil podsouval mnohé články učení, které český kazatel nezastával. "Hus zůstal pro koncil, třebaže se v mnohém ospravedlňoval, šiřitelem omylů anglického 'arcikacíře'," míní Herold.
zah, ČTK
Zpět na přehled témat
Sváček: Papež se nedotkl podstaty sporu
P r a h a - Hus by nejprve musel odvolat své učení, aby papež Jan Pavel II. šel ve svém projevu lítosti nad smrtí tohoto českého církevního reformátora dál. Vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy Michal Sváček je o tom alespoň přesvědčen. "To samozřejmě není množné, protože Hus nejenže není mezi námi, ale ani by to neudělal. Proto také papež ocenil jeho obrovskou statečnost, morální postoj, protože setrval na své pravdě," řekl Sváček.
Žádné velké překvapení se nekonalo?
Ne. Papež se nedotkl podstaty sporu, tedy jeho učení, vystihl však morální integritu jeho osobnosti, položil důraz na etiku jeho činu, že byl ochoten jít pro svou pravdu až na úplný konec. Vyjádřil lítost nad smrtí člověka. Je to obrovské poselství společnosti, která je polarizovaná. Je to ale také součást vyrovnávání se s dnešní podobou Evropy, že bychom se měli naučit mluvit, tolerovat, pochopit toho druhého.
Do jaké míry je toto prohlášení důležité pro českou sekularizovanou společnost?
Vždyť je to kus naší národní minulosti, s níž se stále vypořádáváme. Tehdy celá křesťanská Evropa stála proti nám, pořádala proti českému království křížové výpravy. Stali jsme se těmi kacíři jako Hus, poprvé jsme se dostali na okraj tehdejší Evropy. I toto zasluhuje svobodné nezaujaté studium.
Dialogy o Husovi a usmiřování katolíků a protestantů začaly teprve před deseti lety...
Není to tak přesné. Ekumenický vatikánský koncil byl už v šedesátých letech. U nás se jen o této věci nemluvilo, žili jsme v hrozném systému, který o tom mlčel. Když se ale ptáte na čas: Bože můj, co je deset let proti tomu, co se událo od roku 1415!
Jak se vy díváte na osobnost Jana Husa?
Jako na velikánskou osobnost intelektuální, univerzitního intelektuála, věřícího, kazatele, člověka spojeného s Betlémskou kaplí, teologa, kněze. Doufám, že se jednou dobereme opravdu celistvého pohledu na něj, pokud to bude možné, přes celou bariéru věků.
Bude mít papežovo prohlášení bezprostřední vliv na výuku historie?
Na pražské univerzitě rozhodně ne. Studenty informujeme a připravujeme v tomto duchu už dlouho. Důležité je, aby se to dostalo do nižších, laických kruhů, aby to akceptovala celá škola, střední i základní. Jde nejen o poznání ducha osobnosti, ale i tolerance k němu, aby byl přítomen ve všech učebnicích. To také závisí na učitelích.
JOHANNA GROHOVÁ
Zpět na přehled témat
Omluva mrtvému muži
Komentář
Jan Pavel II. hluboce lituje smrti Jana Husa. Po pěti stech osmdesáti pěti letech se dostalo omluvy člověku, který byl upálen jako heretik. Má to nějaký význam? "Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše", učila se deklamovat katolická děcka. V rukou propagandistů české státnosti se stal z kněze národovec a metla na německé cizáky. Jemnější prsty bolševických propagandistů ho stačily uhníst do podoby pravého marxisty-leninovce, ochránce chudých. Jaký byl Hus vskutku, než ho vymazaly plameny? Jistě byl víc kněz než politik, jistě víc horlitel než racionální myslitel, možná se trochu bahnil ve svém řečnickém umění a cítil se miláčkem davu. V jádru však byl katolíkem a kritizoval zjevné špatnosti. Mistři brilantnějšího myšlení a prořízlejšího jazyka nemohli a nemohou obhájit lakomství, válkychtivost a neřesti tehdejších hierarchů. Lze ho soudit za to, že jeho řeč a myšlení vyvolaly v život ještě větší zlo - husitskou pohromu? Vraťme se však še duše", učila se deklamovat katolická děcka. V rukou propagandistů české státnosti se stal z kněze národovec a metla na německé cizáky. Jemnější prsty bolš z povinnosti obnovit proces s kacířem a nakonec Husa plně rehabilitovat, či snad dokonce blahoslavit. Omluva je ovšem patrně důležitější pro katolickou církev než pro republiku či pomyslnou památku kazatele. Zde je Hus už deset let předmětem kritického zkoumání, z ideologických obrazů zůstal snad už jen Šalounův pomník a třeštění několika komunistů. Hus není už milován jako národní symbol a je to dobře. Papežova omluva ukazuje tedy spíše cestu statisícům a milionům katolíků, pro něž je stále litera vážnější než duch, dogma důležitější než milosrdenství, zvyk závaznější než živá víra. Jakkoli se tedy může zdát směšným proces s mrtvým mužem, katolíci by jej měli ve svém zájmu projít znovu a Husovi přes všechny jeho chyby vrátit svěcení, jak žádá odkaz jiného nevinně popraveného kazatele - Ježíše Krista.
Tento komentář vyjadřuje stanovisko listu
MARTIN KOMÁREK
Zpět na přehled témat
Papež: Hluboce lituji kruté smrti Jana Husa
Jde o usmíření, ne o rehabilitaci, shodují se experti
Vatikán, Praha - Hlava katolické církve poprvé v historii vyjádřila hlubokou lítost nad krutou smrtí českého církevního reformátora mistra Jana Husa, upáleného jako kacíře v roce 1415. "Na prahu velkého jubilea roku 2000 chci vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa, která se stala zdrojem mnohých konfliktů a rozdělení v myslích a srdcích českého národa," řekl včera papež Jan Pavel II. u příležitosti mezinárodního sympozia o Husovi ve Vatikánu. Papež Husa nazval jedním z nejosvícenějších mistrů pražské univerzity a osobou nezapomenutelnou především pro morální odvahu projevenou tváří v tvář protivenství a smrti. "Papež nazval dnešek historickým dnem," uvedl kardinál Miloslav Vlk. "Od nynějška přestává být postava Jana Husa tím, co nás rozděluje. Nebude již záminkou pro ideologické chápání dějin," prohlásil prezident Václav Havel, který na sympoziu přednesl projev. "Jan Hus předjímal nejen další vývoj evropského náboženského myšlení, ale i hodnoty, které jsou uloženy v základech současného ideálu lidských práv, demokracie a občanské společnosti." Mluvčí České biskupské konference Daniel Herman soudí, že včerejší výroky Jana Pavla II. jsou možným maximem. "Papež zasadil Husa mezi významné církevní reformátory. Znamená to, že katolická církev je schopna určité reflexe dějin," uvedl Herman. Experti na dějiny se shodují, že jde o významné a přelomové prohlášení, i když je nelze interpretovat jako rehabilitaci. Papež se totiž nikterak nedotkl samé podstaty sporu, Husova učení. Podle mínění českých historiků ani nemohl jít Jan Pavel II. dále. "To by pak katolická církev popřela sama sebe. Ta úporná snaha o rehabilitaci, nebo dokonce blahoslavení je nesmyslný postoj," řekl historik Dušan Třeštík. Projev, v němž Svatý otec poprvé pozitivně mluvil o Husovi jako o kazateli a reformátorovi, zazněl v úvodu česky. V dalších pasážích včetně vyjádření hluboké lítosti nad jeho smrtí mluvil papež již pouze italsky, bez překladu. Kromě lítosti ohledně Husova upálení oceňují experti viditelnou snahu o všeobecné sbližování církví. "Záslužná je ta snaha o překlenutí sporu mezi katolíky a evangelíky zejména v českých zemích, je to jedna z věcí, která přežívá, a přitom patří do staré veteše," prohlásil Dušan Třeštík. Kardinál Miloslav Vlk zamítl představu, že by katolická církev mohla jít ještě za rámec pouhého vyjádření lítosti ohledně Husovy smrti. O jeho svatořečení ani po úplné rehabilitaci nemůže být podle něj řeč. Sympozium o Husovi je součástí širšího úsilí Vatikánu o proměnu zejména ve vztahu k ostatním vírám. Vatikán stále častěji vyhlašuje, že hlavní potřebou je přizpůsobení církve velkým politickým a sociálním změnám desetiletí. "Bilance ekumenismu je celkově pozitivní," míní kardinál Carlo Maria Martini. S tím, že zkoumání dávné minulosti není samoúčelné, souhlasil Václav Havel. Už samotná odvaha formulovat názor na postavu Jana Husa je podle něho nesmírně důležitá. "Konference se zabývala tématem, které se dotýká věcí, které jsou živé a důležité jak pro katolickou církev a její vztah s ostatními církvemi, tak pro český národ a společnost," řekl prezident Havel. Také expert na dějiny církve Michael Walsh z Londýnské univerzity se domnívá, že papež chce svým gestem vybudovat most mezi církevními komunitami. Walsh upozornil, že papež si proti sobě popudil některé Čechy, když v roce 1995 kanonizoval katolického kněze protireformační doby Jana Sarkandera. Belgický historik Claud Soetens připomněl už minulá příznivá stanoviska Vatikánu vůči Lutherovi: "Jsme svědky celkově pozitivnějšího hodnocení všech církevních reformátorů, jistého úsilí o sblížení a pochopení těch, kdo byli disidenty v katolické církvi." V římskokatolické církvi však dosud podle vědců existují konzervativní síly, které se sblížení s církvemi jiného vyznání brání. "Já osobně lituji Husovy smrti už od mládí," prohlásil katolický vědec Michael Müller, který vede Husovo muzeum v jihoněmeckém městě Kostnici, kde byl Hus upálen. Kostnice se po otevření hranic v roce 1989 stala poutním místem českých turistů. Patriarcha Církve československé husitské Josef Špak doufá, že papež bude pokračovat v těchto gestech, a že na obzoru jsou další reformy. "Pokorné delegaci reformních kněží bylo před osmdesáti lety ve Vatikánu řečeno, že jejich představy není možno uskutečnit, a rozhodli se proto realizovat je v nové církvi. Já jsem nyní jako její první představitel mohl přijet do Vatikánu ne jako služebník, ale jako partner, který si podal ruku se svým bratrem Janem Pavlem II.," řekl husitský patriarcha Josef Špak.
JIŘÍ SLÁDEK, JOHANNA GROHOVÁ
Zpět na přehled témat
Učitelé zvažují, jak učit o Husovi
Praha - Před pár dny - po téměř šesti stech letech - vyjádřil papež Jan Pavel II. lítost nad krutou smrtí církevního reformátora Jana Husa. Bude mít papežovo prohlášení bezprostřední vliv
na výuku dějepisu ve školách či historie na univerzitách? Přehodnotí například učitelé postoj ke katolické církvi, která v jejich výkladu doposud většinou vycházela jako absolutní zlo? "Není
to pro nás žádná velká novina - my už studenty léta v tomto duchu připravujeme," říká vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy Michal Svatoš. (Jeho jméno jsme v sobotním vydání uvedli chybně,
za což se omlouváme - pozn. red.) "Je ovšem důležité, aby se význam papežova kroku dostal do nižších, laických kruhů: aby jej akceptovaly střední i základní školy. A to nejen pokud jde o poznání
Husovy osobnosti, ale právě také o toleranci k němu." Na základních školách se o Janu Husovi učí zhruba v pololetí sedmé třídy - tedy ve věku třinácti, čtrnácti let dítěte. "Myslím si, že některé
děti jsou na pochopení významu nedávného prohlášení ještě nevyzrálé. Možná, že tuto věc spíše proberou doma s rodiči nebo na středních školách," míní ředitelka olomoucké Základní školy v Zeyerově
ulici Alena Miková. Zatím ještě s učiteli dějepisu nerozebírala, jak dát o této zprávě vědět dětem do hodin: "Určitě se o tom ale poradíme." To na Svobodné základní škole v Londýnské na Praze 2
mají už jasno: žáci sedmých tříd budou pracovat na projektech na téma Hus a husitství. "Při normálním výkladu většina žáků látku jaksi neslyší, nevidí. Při projektu je větší možnost se na jednotlivé
věci podívat mnohem zajímavěji," vysvětluje ředitel Jaroslav Kotal. Na jeho škole bude záležet na každém z učitelů, jak se k látce postaví: "Ale je to pro nás všechny obrovská, převratná věc, na
kterou reagovat budeme a musíme. Totiž - dříve byly učebnice jednostranně zaměřené proti koncilu v Kostnici a tak dále. A je potřeba ukázat i ten druhý bod že po tolika stech letech je možno celou
událost, celý přístup tehdejší církve, přehodnotit," vysvětluje Kotal. Ten výklad o postoji katolické církve v Husově případě považuje za podobný, jaký se dával před rokem 89 k politickým procesům
v padesátých letech. "I tyto věci se musely přehodnotit, protože dříve byly z třídního hlediska v pořádku. A v první fázi je to záležitost učitelů, protože učebnice tak rychle reagovat nemohou."
Na dalších školách chtějí učitelé papežovým výrokem žákům a studentům především vysvětlit, kam za uplynulé roky pokročila katolická církev. Zatím zřejmě nejasno mají v církevních školách. "Tato
informace by se k dětem měla dostat, ale s nikým jsme to zatím neřešili," uvedl například ředitel Základní církevní školy sester voršilek v Olomouci Aleš Veselý. Další oslovení ředitelé se vyjádřili v podobném duchu.
"... Husův pobyt v Kostnici byl od počátku doprovázen nenávistnou hysterií, která vyústila v Husovo zatčení a proces. Koncil, aniž se zabýval Husovými argumenty, mu poskytl jedinou možnost - odvolat vlastní názory. Hus přesvědčen o své pravdě tak neučinil..."
Josef Harna a Rudolf Fišer, Dějiny českých zemí I. - učebnice pro střední školy, nakladatelství Fortuna 1995
(asa, gro, sh)
Zpět na přehled témat
Husovská omluva z Říma: přece, ale pozdě
Všichni se občas mýlíme, ba občas svými omyly ubližujeme ale některým by huba upadla, kdyby z ní mělo zaznít byť pár slov lítosti nad vlastním selháním a újmou druhého. Člověk vydává svědectví o své vnitřní síle anebo vnější autoritě tím, že se omluví raději dvakrát "navíc" než "o jednou méně". Papežská vláda Jana Pavla II. má různé a různě hodnocené stránky. K jednoznačně pozitivním patří vnímání nutnosti smírně uzavírat staré spory mezi křesťanskými církvemi, křesťanstvím a jinými náboženstvími či církví a vědou a přispívat ke smíru tím, že se uzná vlastní, římskokatolická vina. Omluva Jana Pavla II. za smrt mistra Jana Husa je součástí dalekosáhlé koncepce pročišťování minulosti. V jejím rámci se papež postupně vrací k tak ostudným tématům, jako je křesťanský antisemitismus či inkvizice, k případům Martina Luthera či Galilea Galileiho, a nemůže-li změnit minulost, snaží se vytvořit prostor pro nové vztahy se stranami v minulosti nějak poškozenými. A co na to poškozené strany? V případě Jana Husa jsme jí svým způsobem my všichni Češi i Moravané bez rozdílu konfese. Vzhledem k novodobým dějinám našeho národa lze říci, že k omluvě došlo tragicky pozdě. Současný papež (nyní chápejme to označení jako šifru pro všechny muže a ženy zúčastněné na tichých procesech ústících do veřejné omluvy) za to může i nemůže. Může, neboť kdyby k omluvě došlo již na počátku 90. let, kdy se tvář českého katolicismu teprve formovala, byla by přinejmenším o poznání jiná jak sebedefinice katolíků v národě, tak míra nelibosti národa vůči katolíkům. S rehabilitovaným Husem v zádech by se jak klerikální, tak antiklerikální resentimenty oživovaly hůř. Nemůže, protože ta pravá chvíle pro církevní ocenění Husa minula před více než sto lety. Obrozený národ si vzal Husa do erbu a vlastenečtí katolíci se tím ocitli v neřešitelném dilematu. Mnoho kilometrů čtverečních papíru bylo během 19. století popsáno. Katolický spolek tiskový založil dokonce celou edici polemických brožur, míněnou jako bojovou přípravu na husovské polomilénium, rok 1915. Reformní katolíci od Karla Havlíčka po J. Š. Baara se snažili ukazovat na Husovu mravní velikost, některým jeho názorům navzdory. Restaurační katolíci se snažili ukazovat národu, že si zvolil chybný symbol. Liberální většina národa naznačovala katolíkům, že odmítají-li Husa, odmítají i své češství. A všechno to hádání bylo zbytečné, směšné a trapné. Přitom by bylo bývalo stačilo pár slov z tehdy ještě mnohem vážněji braného Vatikánu. Pár slov v pravý čas, řecky "kairos". V ten okamžik, kdy mají slova největší specifickou váhu a který, je-li propasen, se už nevrátí - leda v matné, stínovité podobě jako právě na konci roku 1999. Dnešní papežský výrok zároveň jako by dával za pravdu oněm reformním katolíkům, jejich postoji "Husova osobnost ano - (všechny) Husovy názory ne". Hus byl ve Vatikánu "oceněn", nikoliv rehabilitován. Pěkné označení "reformátor" v sobě dál tiše skrývá starou nálepku "kacíř", tedy člověk hájící názory z církevního hlediska chybné - a proto nemůže být ani zcela rehabilitován, natož svatořečen. Pro věřícího katolíka nejsou ony sporné body v Husově učení nijak malicherné. V konečných důsledcích se dotýkají "jediného podstatného", to jest - zda kdo bude či nebude spasen. Ale na druhou stranu: k lidem aspoň v některém ohledu světeckého formátu se církev dokázala chovat velkoryse. Když chtěla. Svatý Justin, jeden ze zakladatelů křesťanské teologie, nevěřil v Trojici. Svatý Tomáš Akvinský, největší autorita scholastiky, odmítal, že by byla Panna Maria vyňata z dědičného hříchu, tedy názor později vyhlášený za dogma. A taková Matka Tereza, o jejíž svatosti nikdo nepochybuje, se postavila za návrh krajně pochybného dogmatu o Panně Marii coby Spoluvykupitelce, návrh Vatikánem jasně a rázně odmítnutý. Je alibistické tvrdit, že není myslitelný Jan Hus i coby katolický světec. Mnozí čeští katolíci, zvyknuvše si v dění církevním na "kdo se moc ptá, moc se doví", jsou co do za-svého-braní Jana Husa v předstihu. Co si leckdo myslí, vyjádřil lapidárně básník I. M. Jirous v distichu "Ach, svatý Jene z Husi/ Jak se mi křesťanstvo hnusí!"
MARTIN C. PUTNA, autor je docentem FF UK
Zpět na přehled témat
Vatikán nám podal ruku, říká biskup husitské církve
Plzeň - Za podanou ruku a vstřícné gesto velkého významu považuje plzeňský biskup Církve československé husitské Michael Moc skutečnost, že papež Jan Pavel II. vyjádřil hlubokou lítost nad krutou smrtí církevního reformátora mistra Jana Husa, který byl v roce 1415 upálen jako kacíř. "Papežův krok má pro církve obrovský význam, ačkoliv ateistický svět nemusí dostatečně vnímat velký posun v procesu smíření a odpuštění, který se mezi církvemi odehrává," říká biskup Michael Moc. Ten se domnívá, že nyní musí následovat vstřícný krok ze strany Církve československé husitské. "I my bychom měli dát výrazně najevo, že nám na smíření záleží. To, co učinil Jan Pavel II., je nejlepším vykročením do roku 2000 a nyní je na nás, abychom katolickou církev požádali za odpuštění za vzájemné nesváry v minulosti," zdůrazňuje duchovní. Biskup sice připouští, že papežův čin se odehrál ve chvíli, kdy na zmíněné gesto není společnost, kde převažují nevěřící lidé, příliš citlivá. "Mnohým se proto může zdát, že se jedná o plácnutí do vody, ale křesťanům se to rozhodně stát nemůže," sdělil Michael Moc. Ačkoliv někteří učitelé si nejsou jisti, jak mají při výkladu historie papežův krok interpretovat, biskup husitské církve tvrdí, že se nejedná o složitý problém. "Učitelé by se především měli definitivně zbavit toho, co se v zemi učilo za vlády komunistů, že Jan Hus byl reformátor a zároveň revolucionář. Jan Hus byl především křesťan a věřící člověk, který se v tomto duchu angažoval ve společnosti. V tu chvíli nebudou mít pedagogové žádný problém. Pokud však neopustí představu mistra Husa coby zakladatele revolučního hnutí, ke kterému se pak přidal Jan Žižka a jeho lidé s palcáty a cepy, budou mít potíže nadále. To všechno se na Jana Husa neprávem v minulosti nalepilo a on tím byl zneužit," upozorňuje biskup Církve československé husitské.
JAROSLAV NEDVĚD
Zpět na přehled témat
MÍSTO JASNÉ OMLUVY ZA HUSA ZNÍ JEN DIPLOMATICKÉ MLŽENÍ
názory čtenářů
Vyjádření představitelů katolické církve k osobě mistra Jana Husa zklamala. Místo jednoznačné omluvy a pokání za justiční vraždu slyšíme diplomatické věty, které se dají vykládat různě. Přesně to vystihl Martin C. Putna. Označení reformátor nic neznamená. Církev pokrytecky mlčí o tom, jestli Husa považuje za reformátora dobrého nebo špatného. Jan Hus si vysloužil svůj osud ne za filozofické spory v detailech ve výkladu bible, pohledu na sv. Trojici nebo Pannu Marii, jak se nám to snaží katolická církev podsouvat, ale zejména za kritiku poměrů v církvi - kupčení s odpustky, zneužívání mocenského postavení, život v okázalém blahobytu místo života v prostotě atd. Husova kritika ohrožovala mocenské postavení církve, a proto byl prohlášen za kacíře a upálen. Nemůže být pádnějšího důkazu, že Hus ve své kritice církve měl pravdu. Po papežově vyslovení lítosti nad Husovým osudem se objevují hlasy, že by se o Husovi mělo učit ve školách jinak než dosud. To snad nemůže být myšleno vážně. Může se zdůraznit, že církev není dnes taková, jaká byla ve středověku. To není, protože také dnes nemá takovou moc. Ale měla by upustit od stylu diplomatického mlžení, jež je vlastní politikům, kteří o tu moc usilují.
Milan Hromádka, Písek
Zpět na přehled témat
I katolická církev pomáhá hledat nové cesty, soudí biskup
Praha, Řím - Světící biskup arcibiskupství pražského Václav Malý je přesvědčen, že papežova lítost nad Husovou smrtí je jedním z dalších zlomových okamžiků katolické církve i českých dějin. Schopnost připustit si některé chyby ukazuje podle něho na životaschopnost současné církve.
Jaké jsou tedy hlavní hodnoty, které nabízí katolická církev společnosti pro příští tisíciletí?
Církev nám dává již svou existencí určitý pocit dějinné kontinuity. Je to nejstarší dosud živá instituce existující v naší společnosti. Připomíná nám odkaz našich předků. Někdy se mi zdá, že žijeme v jakési nedějinnosti, bezčasovosti. A že myslíme, hle, teprve tato doba přináší pro člověka to základní. Mnohé však bylo objeveno v minulosti a my na to jen navazujeme. Zároveň může církev ukázat, že lze citlivě reagovat i na měnící se kulturní prostředí. A hledat nové výrazivo, přístupy ke kulturním a duchovním výzvám nové doby. To je jejím posláním a zároveň i čitelným znamením pro druhé.
Jan Pavel II. se už vyslovil k některým bolestným kapitolám historie. Projevil lítost v souvislosti s inkvizicí, chováním Vatikánu v éře holocaustu či naposledy ve vztahu k Janu Husovi. Chystá se omluvit za křížové výpravy. Co by ještě mohlo následovat?
Jan Hus byl posledním tématem. Bylo by důležité ještě znovu zmínit násilnou rekatolizaci v jednotlivých zemích, tedy i u nás. Bylo by dobré, kdyby se tak stalo v kontextu Velkého jubilea 2000. I když je pravda, že papež se za to omluvil už při svých návštěvách České republiky. Také je třeba zmínit, že katoličtí misionáři v minulosti ne vždy postupovali s citlivostí k jiným kulturám.
Lítost, kterou vyslovil v souvislosti s Husovou smrtí Jan Pavel II., možná nakonec nepřinesla katolíkům příliš uznání. Jako by to byla samozřejmost, která beztak dávno měla přijít, zní některé hlasy.
Veřejnost se možná staví k celé věci trochu lhostejně, křivdu ale necítím. Kdo chce pochopit, ten pochopí. Přesto je to záležitost zlomová pro naše duchovní dějiny. Nejvyšší představitel katolické církve měl odvahu poukázat na chyby a dotknout se bolavé kapitoly dějin, kterou neobešel jenom pouhými frázemi.
Domníváte se, že papežova politika usmíření je široce sdílena všemi katolíky?
Chtěl bych zdůraznit, že Jan Pavel II. se u nás těší v katolických kruzích nesmírné autoritě. Tudíž, když něco prohlásí, věřící to přijímají. Nejsem si jen jist, zda jeho jednoznačná, vstřícná slova a postoje přinášejí opravdovou, bytostnou a tolik potřebnou změnu myšlení. To je pole neorané. Ne všichni katolíci možná domýšlejí papežova gesta zaměřená na smíření.
Italští evangelíci odmítají spoluúčast na katolickém Svatém roce. Kritizují katolickou církev za snahu "vše katolizovat". Možná vedle toho nejsou vztahy českých katolíků a evangelíků tak zlé?
Vztahy mezi katolíky a protestanty jsou u nás dobré. Obě strany se každoročně často setkávají. Bylo podepsáno několik důležitých dokumentů. Existuje například shoda o křtu, o duchovní službě ve vězeňství a v armádě, kde církve spolupracují, včetně Církve československé husitské, v ekumenickém duchu. Nejenže si už nevyčítáme nic z minulosti, ale jsou zde konkrétní společné kroky.
Myslíte si, že o toleranci je možné mluvit i ve vztahu k islámu?
Mně osobně vůbec nevadí mešita v našem kulturním a náboženském prostředí. Naopak, je to výraz tolerance, vstřícnosti a je dobře, že tomu tak je. Stojíme před velkou výzvou současnosti - vést s muslimy nejen politický, ale i náboženský dialog.
Ale v některých islámských zemích nesmějí naopak křesťané praktikovat svou víru.
To mi velmi vadí. Spojoval bych každou příští žádost muslimů o postavení jejich modlitebního a duchovního centra v našich zeměpisných šířkách s tím, aby ke stejnému kroku přistoupily i muslimské země. Napříště bych naléhal na určitou reciprocitu.
JIŘÍ SLÁDEK
Zpět na přehled témat
Katolíci už nejsou nepřátelé, říká patriarcha Špak
Praha - Reformní Církev československá husitská prožívá v posledních týdnech významné okamžiky své existence. 8. ledna oslavila osmdesáté výročí svého vzniku a před Vánocemi se dočkala omluvy papeže Jana Pavla II. za upálení mistra Jana Husa. Tedy za smrt člověka, jehož jméno si před osmdesáti lety 140 katolických kněží vybralo do názvu své nové církve, distancující se od Vatikánu. Po téměř pěti stech letech Jan Hus už katolíky a protestanty tolik nerozděluje. I proto může patriarcha Církve československé husitské Josef Špak bez zaváhání prohlásit, že vztahy jeho církve s katolickou nebyly nikdy lepší. "Když se dnes díváte na televizi 1. ledna, tak nás vidíte všechny v jedné řadě. Už proti sobě nestojíme jako nepřátelé nebo konkurenti. Ten rybník, ve kterém máme lovit lidi, je tak obrovský a těch ryb je tolik, že není třeba, abychom přetahovali z jednoho houfu do druhého," říká Špak.
Jak jste se cítil ve Vatikánu, když papež pronesl slova o své hluboké lítosti a vyzdvihl statečnost mistra Jana Husa?
Velice dobře. Už jsem tam nejel jako nějaký služebník, ale naprosto pokojně se srdcem otevřeným přijmout všechno, co se tam nabízí ohledně smíření. Při všech jednáních panovala bratrská atmosféra. Ať už to bylo na Lateránské univerzitě nebo při prohlídce vatikánských pokladů. Ukázali nám i tajné vatikánské archivy, viděli jsme akta týkající se kostnického procesu, což každému není umožněno.
Doufal jste v něco takového před deseti, dvaceti lety?
Dalo se tušit, že změny nastanou, ale že to půjde tak rychle, to je skutečně zásluha osobnosti polského papeže, jeho autority. On vychází z díla, které před ním začal Jan XXIII. Také jsem se poklonil u jeho hrobu v katakombách chrámu sv. Petra.
Cítíte, že zdaleka ne všichni katolíci sdílejí papežův názor na Husa?
Samozřejmě i v římskokatolické církvi existuje řada tradicionalistů, kteří vidí změny neradi. Mají pocit, že se její pozice a autorita snižuje. Jsou dokonce i takoví římští katolíci, kteří neuznávají ty papeže, kteří nastoupili po Janu XXIII. Nenávidí je, protože podle nich zrazují tu správnou linii. I česká římskokatolická církev však pracuje na přípravě svého vlastního sněmu, na kterém se chce ohlédnout za druhým vatikánským koncilem a hodnotit, nakolik se vatikánské změny promítly do života. Církev je tělo, organismus, ne organizace. A v každém organismu probíhají pochody velice pomalu. Zejména když provedeme nějaký radikální řez, nějakou revoluci.
Jak chápali členové vaší církve nedávné události ve Vatikánu? Vy sám jste se vyjádřil v tom smyslu, že musí následovat i další gesta?
Budou muset následovat další kroky, další jednání. Celý ten obrovský balík problémů se rozpadne na dílčí otázky. Tím se nezbytně dostaneme k nejbolavější otázce - platného vysluhování svátosti Večeře Páně. My se třeba s katolíky i s pravoslavnými sejdeme při bohoslužbě slova. Při společném zvěstování, při modlitbách. Modlíme se společně Otčenáš, ale když máme přistoupit ke stolu, tak už to nejde.
Co podle vás může církev obecně přinést v příštím tisíciletí celé společnosti, tedy i ateistům?
My jsme tady proto, abychom přivedli k Bohu mnohé, kteří by jinak zůstali ztraceni bez naděje, bez budoucnosti, bez smyslu života. Dneska spousta lidí končí na drogách nebo v blázinci jenom proto, že se ztratili. Vezměte si třeba otázku nezaměstnaných: oni nežijí v nouzi fyzicky, protože mají podporu. Ale trpí duševně. Říkají si: Nikdo mě nepotřebuje, k čemu já tady na světě jsem? To je to, co je ničí. My můžeme těmto lidem ukázat, že má cenu žít. A věřte tomu, že mnoho z negativních rysů dnešní současnosti je dáno právě ztrátou perspektivy. Dnes si lidé říkají: "Co si neužiji teď, tak už si neužiji nikdy!" A to někdy vede k takové křeči, která končí třeba i zločinem.
V jakém stavu se podle vás nachází současná česká společnost? Vy jste nedávno prohlásil, že některé hvězdy, za nimiž česká společnost šla, se proměnily v bludičky a ta rudá nás zavedla do bažin.
Problém je ten, že naši lidé stále mnohdy nevědí, že určité věci se prostě nesmějí. Naše obyvatelstvo je okouzleno a opojeno nově získanou svobodou. A ve většině si ji vykládají falešně. Jako záminku k nevázanosti - každý dělá, co chce. Kdežto my říkáme: "Ne, pravá svoboda končí tam, kde začíná svoboda mého bližního!" Když se dívám na vyspělé demokracie na Západě, vidím jakousi rovnováhu. Lidé říkají: "Tohle se nesmí!" I když třeba nejsou v církvi a nevěří. Ale společnost je tím nasycena a ví, že se nemá malovat po zdi nebo krást kočárek, který stojí před samoobsluhou.
Vaše církev má za sebou 80 let života, to lze přirovnat k životu jednoho člověka. V kterém vývojovém stádiu se nyní nacházíte?
Teď se vzpamatováváme ze čtyřiceti, padesáti let, které jsme prožili v dvojí totalitě. Nebrzděný vývoj církve podle našich představ probíhal jen do roku 1939. Pak přišla německá okupace, museli jsme změnit název se zánikem republiky na církev česko-moravskou. Pak nastala velice krátká perioda čtyř let po válce, kdy jsme se domnívali, že navážeme na předválečnou dobu. Ovšem přišla léta padesátá, kdy komunistická strana začala společnost dusit. Přestali jsme vyučovat náboženství, přestali jsme pracovat s mládeží, tu si komunisté vyhradili pro sebe.
Jak jste s tímto vzpamatováváním se daleko?
Vzpamatovávání spočívá v tom, že obnovujeme duchovní péči o děti předškolní i školní. Nemáme vlastní školu jako třeba římskokatolická církev takže jsme spíš odkázáni na sborovou péči. Dříve se tomu říkalo nedělní školy. Se vším začínáme od píky.
Kdo jsou členové vaší církve?
Chybí nám dvě generace, zejména generace lidí ve středním věku. Máme převážně starší populaci. Ale přichází i noví, v naší náboženské obci staroměstské jsme loni pokřtili dvacet osob, z toho někteří už byli dospělí. Měli jsme tady dvanáct církevních sňatků. Pracujeme s mladými rodinami a snažíme se je vést, aby žily opravdu křesťanskými ideály, Nepůsobíme přímo tím, že bychom si nárokovali podíl na moc ve státě. Ne. My se domníváme, že nejlepší je působit přímo na lidi.
JOSEF ŠPAK, patriarcha Československé církve husitské, která je po římskokatolické a Českobratrské evangelické třetí nejpočetnější církví v zemi. Narodil se 10. 7. 1929 v Litomyšli. Na Husově československé bohoslovecké fakultě dokončil v roce 1952 studium oboru teologie. Od roku 1952 pracoval jako farář v jižních Čechách, do Prahy se přestěhoval v roce 1989. Mezi jeho zájmy patří hudba a zpěv. Je ženatý a má tři děti.
Církev československá husitská vznikla 8. ledna 1920, kdy se 140 katolických kněží rozhodlo vytvořit církev nezávislou na Vatikánu. Uskutečnili tak požadavky na změny, které byly tehdejším vedením římskokatolické církve zamítnuty: liturgii v mateřském jazyce, účast laiků na správě církve či dobrovolnost celibátu.
JOHANNA GROHOVÁ
Zpět na přehled témat
Právo
16. 12. 1999Vlk čeká politování církve nad upálením Jana Husa
PRAHA (ČTK) - Při zahájení třídenního mezinárodního sympozia o Janu Husovi ve Vatikánu řekl kardinál Roger Etchegeray, že Jan Hus byl "hlasatelem a mužem evangelia, reformátorem církve a formátorem českého vědomí", historickým článkem mezi Viklefem, Lutherem a Kalvínem.
Podle českého primase, kardinála Miloslava Vlka "lze očekávat politování ze strany církve, ne však rehabilitaci či kanonizaci Jana Husa, a to z důvodů věcných - kvůli některým bodům jeho učení - i psychologických. Nemohli bychom si Husa svatořečením přisvojit a reformačním církvím ho tak vlastně ‚ukrást'," řekl před zahájením sympozia.
Znalci vatikánské diplomacie potvrzují, že sama pozornost věnovaná sympoziu, jeho uspořádání na papežské Lateránské univerzitě a osobní přítomnost kardinála Etchegeraye naznačují, že jde o přelomové okamžiky.
Husovskou otázku cílí podle Vlka Vatikán k roku 2000, jenž má být rokem smíření. "Papež má v této věci otevřené srdce," dodal Vlk, o němž se ví, že patří ke kardinálům Janu Pavlovi II. blízkým. Nevyloučil, že se hlava katolické církve vyjádří k Husovi i v souvislosti s politováním nad četnými středověkými křížovými výpravami, chystaným na jarní postní dobu.
"Hus nás již začíná spojovat," řekl ČTK kardinál v reakci na údiv, který v Římě vyvolala šíře spektra zúčastněných - několika desítek osobností s nábožensky i společensky značně rozdílnými východisky. Poslední den sympozia má promluvit i český prezident Václav Havel.
"Sympozium má obrovský význam pro české země, protože hojí hlubokou ránu v našich duchovních tradicích. Má význam pro katolickou církev a bude i důležitým krokem vzhledem k jejímu otevření společnosti a do třetího tisíciletí, ale je důležité také pro dobré vztahy mezi církvemi. Budovat mosty dialogu je budoucností ekumenismu," dodal kardinál Vlk.
Hus byl během staletí různě vykládán - jako nacionalista, kacíř, mučedník, jeho osobu je možné učinit nástrojem ideologie, připomněl Vlk. Římské sympozium označil za součást odpovědi na výzvu papeže ke vzájemnému opětnému sbratření křesťanů.
Papež slíbil v Praze v roce 1994 spravedlivé ohodnocení Husa do roku 2000. Současné okamžiky znamenají podle Vlka velký pokrok vzhledem ke skutečnostem prožívaným ve vztazích mezi církvemi ještě před několika lety.
Evangelíci hodnotí posun katolíků ve vztahu k Husovi pozitivně. "Něco podobného by ještě před deseti lety ze strany Říma nebylo možné," řekl včera předseda české Ekumenické rady církví Pavel Smetana.
Jan Hus 2000 - neteologická disputace
Martin Hekrdla
K poslednímu roku druhého milénia, který v letopočtu vynuluje všechny tři devítky, přichystala katolická církev i jakési "vynulování" svého problému, spjatého s životem, dílem a mučednickým skonem "kacíře" z 15. století, mistra Jana Husa.
"Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli," napsal v jednom z posledních dopisů do Čech ten lidumilný křesťan, kterému tehdejší doktoři teologie pravdu nepřáli ani náhodou a násilím ho proto dotlačili až k smrti. A český národ k revoluci. Ten, kdo tvrdí, že v Českém království rozbujela "kacířstva a nás nakazila", stojí v dobové protestní petici české šlechty, "v hrdlo lže - a lhář jest i otec jeho".
Je třeba zdůraznit, že problém s Husem má katolická církev. A jedině ona, protože "my jsme s tím problém nikdy neměli", řekl mi kdysi Pavel Smetana, evangelický synodní senior a předseda Ekumenické rady církví.
Uplynulo skoro půl tisíciletí od chvíle, kdy byl Jan Hus upálen a jeho popel v Kostnici rozmetán do řeky. Ale ještě za Masarykovy republiky panovala - ti dříve narození jsou toho svědky - ve školách dokonalá schizofrenie: v jediný den slyšelo žáctvo ex cathedra, že Hus byl "kacíř" (hodina náboženství) i "národní hrdina" (hodina dějepisu), a kdo si spletl katechetu s kantorem, dostal po zásluze pětku.
Teprve necelých deset let uplynulo od okamžiku, kdy papež Jan Pavel II. při návštěvě Prahy pro jistotu v souvislosti s Husem utrousil zmínku o "jizvách", aby nemusel mluvit o otevřené ráně. A krátkých šest let pracuje takzvaná husovská komise, která spěje k roku 2000 a k oficiálnímu zahlazení Husova martyria.
Husovská komise, která je více než jen společenstvím, řekl bych, církevně pluralitním (ekumenickým), neboť představuje všechny křesťanské denominace, doplněné laickými historiky-specialisty, není samozřejmě institucí příslušnou k tomu, aby na dosud zamračeném katolickém nebi Husovu kauzu oficiálně projasnila.
Tento proces je neformálně institucionalizován i právě probíhající konferencí o Husovi na Lateránské univerzitě ve Vatikáně. Hlavně se však musí jasně vyjádřit nejvyšší katolická instituce, papež. Snad tak učiní již do neděle, například při audienci, na níž přijme prezidenta Václava Havla, ministra kultury Pavla Dostála a kardinála Miloslava Vlka. Možná už při té příležitosti či snad někdy později papež - tak zní oficiální formulace - uzná místo Jana Husa mezi reformátory církve a zřejmě se sebekriticky vysloví ke způsobu jeho odsouzení v roce 1415.
Možná, snad, zřejmě. Na první pohled divná nejistota v otázce věroučného sporu, jehož původní význam v moderním světě vyvanul. Vždyť poslední náboženský konflikt v Evropě, který stál za řeč, byla třicetiletá válka a zrovna tuto neděli chtějí křesťané celého světa demonstrovat svoji jednotu.
Pozornost je dnes upřena k praktickým věcem, například u nás k tezím zákona o registraci církví, které vláda v pondělí schválila a z nichž plynou ryze praktické problémy. Třeba ten, jak zajistí liberální stát svobodu svědomí všem, jak odliší sekty od "normálních" církví, jak definuje jejich společenskou prospěšnost. A jak při jejich kooperaci se státem - například ve věznicích či kasárnách - zabrání případnému zneužití závislosti vězňů či vojáků na nadřízených autoritách.
Nežijeme ve středověku a i katolická církev dnes opouští upjatost a začíná konkurovat takzvaným bavičům. Kardinál Vlk nedávno neváhal žertovat nad svým příjmením a nechal se vyfotit s dívkou převlečenou za Červenou Karkulku. A před novináři - tváří v tvář "ovečkám" - nahlas zpytoval svědomí, je-li vlkem, či pastýřem.
Ale lidské - a zvláště církevní - společenství stojí i padá nejen s modernizační pružností, ale i s tradicí. Proto Jan Hus nemá být ani dnes z teologických důvodů rehabilitován a jeho uznání za reformátora církve bude vlastně potvrzením jeho kacířství, tentokrát ovšem s veškerou úctou. Vřele souhlasím s rozumnou úvahou, která nedovoluje Husa rehabilitovat, a tím vlastně ukrást (Vlk) nekatolíkům.
Vřele však nesouhlasím s šéfem husovské komise, knězem a historikem Františkem Holečkem, který si stěžoval na Jana Husa v roli "projekčního plátna" i neteologických a nekřesťanských programů a cílů. Jestliže katolíci nechtějí krást Husa věřícím nekatolíkům, proč ho celého ponechávají v náboženském středověku a - kradou nevěřícím? Braň pravdu! To přece není jen výkřik z teologické disputace.
Papež vyjádřil lítost nad upálením Jana Husa
Jaroslav Zbožínek, Vatikán
Papež Jan Pavel II. vyjádřil v pátek ve Vatikánu hlubokou lítost nad upálením českého kazatele a církevního reformátora Jana Husa, jejž katolická církev prohlásila za kacíře a v roce 1415 v Kostnici dala upálit.
"Na prahu velkého jubilea roku 2000 chci vyjádřil hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa, která se stala zdrojem mnohých konfiktů a rozdělení v myslích i srdcích českého národa," řekl papež v Klementinském sále Apoštolského paláce ve Vatikánu při audienci účastníků mezinárodního sympozia o Janu Husovi, které se od středy do pátku konalo na papežské Lateránské univerzitě.
Papež také přiznal možnost přehodnocení historických událostí v zájmu dosažení pravdivějšího poznání, a Husa označil za "jednoho z nejosvícenějších mistrů pražské univerzity a osobnosti obzvláštního významu pro český národ", osobu nezapomenutelnou z mnoha důvodů, především ale pro morální odvahu projevenou tváří v tvář protivenství a smrti.
Vatikán přiznává sice Husovi místo mezi reformátory církve, ale vyhýbá se hodnocení jeho učení a nepřipadá pro něj v úvahu ani Husova rehabilitace. Projev, v němž hlava katolické církve poprvé v podobném měřítku pozitivně hovořila o Husovi jako o kazateli, reformátorovi a o osobě velké morální odvahy, byl v úvodu pronesen česky. V dalších pasážích, včetně vyjádření hluboké lítosti nad Husovou krutou smrtí, již pouze italsky.
Havel: Hus nás už nebude rozdělovat
Obtížně se pohybující stárnoucí papež, jemuž bude v příštím roce 80 let, své historické prohlášení učinil v poledne, přesně ve chvíli, kdy na vojenské letiště poblíž Říma přistávalo letadlo s prezidentem Václavem Havlem. Ten týž den zahájil třídenní pracovní návštěvu Itálie. Havel papežovo prohlášení podle svých slov velmi uvítal.
"Jan Hus už nebude někým, kdo nás rozděluje, ale spíše tím, kdo nás spojuje," vyjádřil přesvědčení v projevu na závěr sympozia.
Na tiskové konferenci v Římě pak řekl, že je to velmi významný krok, ale "ještě uvidíme, co bude dál během zítřka", podotkl s odkazem na plánovanou dnešní audienci u papeže.
Ještě před odletem do Říma Havel v Praze prohlásil, že předválečná Masarykova republika vznikala "tak trochu ve znamení poněkud jednostranného příklonu na jednu stranu". V Římě pak upřesnil, že Masaryk celé obrození a cestu k národní svébytnosti chápal jako logické pokračování reformace. "Jeho myšlení a filozofie, které nemálo ovlivnily atmosféru první republiky, byly možná z důvodů historicky srozumitelných trochu jednostranné," uvedl a dodal, že katolická hierarchie kooperovala s rakousko-uherskou monarchií. "To ale není něčím, za co bychom se měli někomu omlouvat," zdůraznil Havel s tím, že Masarykova republika katolické církvi nikterak neublížila.
V pátek se Havel setkal v Římě se svým italským protějškem Carlem Ciampim. Hovořil s ním o sjednocování Evropy, rozšiřování Evropské unie a o situaci v Kosovu. "Mám dojem, že jsme se ve všem shodli," řekl Havel novinářům.
Podle českých katolíků řekl papež maximum
"Papež nazval dnešek historickým dnem," řekl ČTK český katolický primas kardinál Miloslav Vlk. Podle mluvčího České biskupské konference Daniela Hermana jsou pozitivní výroky Jana Pavla II. možným maximem. Usmíření zde bylo už dříve a sympozium završené prohlášením papeže je "symbolickým zlatým hřebem za celým procesem". "Já osobně si těžko umím představit silnější slova, kterými by papež mohl pozitivně zhodnotit osobnost mistra Jana Husa," řekl Herman.
Bez komentáře ponechaly papežovo gesto naopak Komise biskupských konferencí Evropské unie (COMECE) i belgická katolická církev.
Předseda Konference biskupů Slovenska a banskobystrický biskup Rudolf Baláž nevidí důvod, proč by měl papežův výrok komentovat. "Papež mluví za všechny biskupy," řekl Baláž.
Tuzemští odborníci na středověk krok Vatikánu přivítali, neočekávají však, že by katolická církev chtěla proces s kacířem obnovit a vrátit mu kněžské svěcení. "Od papeže je to hezké gesto a další krok k usmíření mezi církvemi, ale více se od toho nedá čekat," řekl přední český historik Josef Polišenský. "Pro českou historii to nemá zásadnější význam, protože Vatikán se nebude chtít pustit do obnovy Husova procesu a jeho rehabilitace," podotkl.
"Je to ochota katolické církve uznat, že v minulosti se při odsuzování lidí dopouštěla také špatných věcí," uvedl ředitel tiskového oddělení katolické církve v Británii Kieran Conry. Expert na dějiny církve Michael Walsh z Londýnské univerzity soudí, že papežův výrok je významný, i když ho nelze interpretovat jako rehabilitaci Husa. Podle něj jde o gesto snahy vybudovat most mezi církevními komunitami. Papež si proti sobě popudil některé Čechy, když v roce 1995 kanonizoval katolického kněze protireformační doby Jana Sarkandera, upozornil britský expert.
Hus ve Vatikánu - a věrnost sobě
Martin Hekrdla
Tento malý český týden, který pro desetitisíce lidí u nás nenaplnil slova Písma, že "dělník je hoden mzdy své", končí velkým vatikánským víkendem. Formální hlava Česka, Václav Havel, byla - a dosud je - u toho a při tom, když církevním státem Vatikánem hlaholí papežská slova uznání Janu Husovi a politování nad upálením této neformální hlavy české reformace a předbojovníka reformace evropské.
Z Prahy s sebou Havel také přivezl - vedle ministra kultury Pavla Dostála - i referát pro poslední den mezinárodního sympozia o Husovi. A také informace pro papežovo ucho o přípravách mezistátní smlouvy. Poslouží dnes večer rovněž - vedle Daniela Hůlky, jenž byl najat na svatováclavský chorál - coby vzácná kulisa slavnostního zapálení vánočního velestromu, daru České republiky. Úhrnem je to všechno celkem důstojné, ba dojemné, hodné křesťanského "roku usmíření" 2000.
Ani uprostřed všeobecného plesání a odpouštění nelze však pustit k vodě kritického ducha. Několik otázek nás totiž bude i po této neděli šimrat v zátylku.
Nejde o dávnou mystiku čísla tři, kterou bezděčně respektuje i křesťanská Svatá Trojice. Jakkoliv je zajímavé, že se jedná o Havlovu třetí (a třídenní) návštěvu Vatikánu v roli hlavy státu. Občané Česka jsou navíc od pátku přijímáni papežem, který v minulosti jako hlava katolíků navštívil Prahu rovněž třikrát, na trojí různé audienci: kromě přijetí občana prezidenta je Jan Pavel II. pozdraví coby poutníky, jako je pozdravil coby účastníky husovského sympozia, ovšemže třídenního. A Václav Havel - jen tak mimochodem - se za svého nynějšího pobytu v Římě setká s hlavou Itálie, v pořadí již třetí od chvíle, co český disident obsadil Hrad.
Ne, tuhle mystiku, je-li to vůbec mystika, nechme trojjedinému bohu náhody a obraťme pozornost k praktickým záležitostem. Alespoň ve formě připravované mezistátní smlouvy ČR-Vatikán nepříjemné otázky nejsou, neboť se přestalo mluvit o konkordátu. Vede se, zaplaťbámbu, řeč o smlouvě nížší kategorie, která je v otázce rovnoprávnosti citlivější k těm smolným církvím, jimž dějiny nenadělily zvláštní stát. Zde problém zatím není, problém je, jako obvykle, s Janem Husem.
Katolická církev dopředu ohlásila a papež svými slovy naplnil, že Hus nebude rehabilitován, ale "pouze" uznán za významného reformátora církve a nad jeho osudem (vatikánský překlad justiční vraždy) se vysloví politování. To je zcela správné, protože Husa prostě nelze nekatolíkům - pravil kardinál Vlk - ukrást.
Přesto však se ministr Dostál ve čtvrtek v televizi (TV Galaxie) nešťastně přeřekl, když prohlásil, že Jan Hus bude rehabilitován. Jakmile se však anglikánský duchovní David Holeton v Římě rozhovořil o tom, že Hus by prý rehabilitaci sám vítal, o přeřeknutí už vůbec nešlo, stejně jako v titulku italského deníku La Stampa: Wojtyla rehabilituje heretika Husa.
Navzdory jasným oficiálním závěrům, z tohoto okrajového (?) šumu přece jen lehce vzniká pochybnost, zda si některé zavedené církve nechtějí Husa přitisknout na hruď tak láskyplně a pevně, až udusí nadčasovost toho velkého a živého konfliktu mezi svědomím jakéhokoliv "kacíře" a mocenskou aparaturou každé "pravé víry".
Kromě opožděných projevů poněkud rdousivé lásky hrozí Husovo udušení - na první pohled s podivem - v takzvané objektivní pravdě. V jejím rámci kardinál Vlk odmítl Husa coby "nástroj ideologie", šéf husovské komise František Holeček zase s Husem spjatá "klišé a stereotypy". Václav Havel se znechutil nad Husem jako "záminkou pro ideologické a účelové výklady dějin" a plzeňský biskup Radkovský permanentně lituje, že výklad "bolestných kapitol našich dějin" (katolický překlad pojmu "husitství") dosud lidi různých tradic rozděloval. A to přece nemá být!
To musí být! Už dlouho se ví, že údajně objektivní, neboť prý celá pravda o dávné minulosti je vždycky a všude sama ideologií. Má umrtvit to, co z určitých stránek mnohoznačné tradice žije v různých podobách, protože v různých společenských skupinách, které mají odlišné, byť ne vždy zcela protikladné zájmy. Také proto je věrnost Husovi, věrnost určitým způsobem uchopené tradici vůbec - praví profesor Šamalík ve svých úvahách o historii české politiky - především věrností sobě.
I "účelové výklady" Jana Husa a husitství jsou odleskem starých kronik. Žijí ve vypravováních, jak se desítky tisíc jeho stoupenců scházívalo na horách. Jak byli pokojní ve svém poselství lásky. Ustanovili pouze držeti pospolu a neodříci se pravdy, ani kdyby je to mělo stát život.
Tohle nezahrabou.
ČR zahájí s Vatikánem jednání o státní smlouvě. Havel kvůli horečce zkrátil návštěvu
Jaroslav Zbožínek, Řím
Prezident republiky Václav Havel se v sobotu ve Vatikánu sešel k soukromé audienci s papežem Janem Pavlem II.
Česká republika se rozhodla zahájit rozhovory s Vatikánem o základní smlouvě mezi oběma státy. Po setkání s papežem Janem Pavlem II. a dalšími představiteli římsko-katolické církve to v sobotu na tiskové konferenci v Římě oznámil prezident Václav Havel s tím, že k podpisu dokumentu dnes již existují dobré podmínky.
"Je to velmi důležitá věc," zdůraznil prezident. Náměstek ministra zahraničí Martin Palouš upřesnil, že tento základní smluvní instrument, který ČR dosud s Vatikánem nemá, by měl být uzavřen během příštího roku. "Existuje zde určitý dluh," řekl Palouš a dodal, že zatím byly podepsány jen dílčí dohody, jako například o poskytování duchovní služby ve vězeňství z roku 1994 či v ozbrojených silách z roku 1998.
Podle informací, které Právu poskytla prezidentská kancelář, by dvoustranné vztahy neměly být na úrovni konkordátu jako v případě Polska, ale na nižším stupni. ČR je se Slovinskem jedinou zemí střední a východní Evropy, která nemá základní smlouvu s Vatikánem, nebo která o ní ještě nejedná.
Papež v sobotu přijal k soukromé audienci prezidenta Václava Havla. Patnáct minut setrvali mezi čtyřma očima a poté se k nim připojila prezidentova manželka Dagmar.
"Jan Pavel II. je jedním z lidí, u nichž necítím sebemenší zábrany k sebeupřímnější zpovědi," prohlásil poté Havel. Ocenil papežovo politování nad smrtí Jana Husa. Řekl, že tím byla odčiněna velká křivda a že z českého národa je sňato velké břemeno.
Kardinál Miloslav Vlk citoval papežův komentář k tomuto kroku: "Jan Hus dorazil do Vatikánu," politování nad Mistrovou smrtí je podle jeho slov "historickým dnem". Vlk odmítl názor, že by proces přehodnocování historie - zejména pak "za zdmi Vatikánu" - byl příliš pomalý. Podle Vlka nejde o pozdní Husovu rehabilitaci, ale o znamení, které chce církev "jasně a zřetelně dát společnosti a vyzvat ji, aby ji následovala". Dále řekl, že v otázce Husa a Koniáše koluje mnoho nepravd, které "způsobily komunismus a vůbec dějiny". Podle Vlka je zapotřebí tyto otázky vysvětlit, aby se třeba neříkalo, že Koniáš spálil spoustu knih nebo že koncil zabil Husa, ale aby se řeklo, jak to bylo skutečně.
Havel na tiskové konferenci řekl, že i deset let po pádu komunistické totality existují nástrahy a nebezpečí, které jsou "rafinovanější a méně zjevné". "Jsme svědky bezhlavé devastace této planety, kultu zisku, sobectví, diktatury reklam a konzumu, jsme zaplavováni násilím z televizí," zdůraznil prezident s tím, že jde o nástrahy nejen proti svobodě osobnosti, ale proti existenci samotného lidského rodu.
Olomoucký arcibiskup Jan Graubner se při sobotní ranní mši nepřímo dotkl Dagmar Havlové, když nečekaně vyzval k přijímání pouze ty, kteří uzavřeli církevní sňatek. Havlovou, která seděla v první řadě, to vyvedlo z míry.
Prezident na radu lékaře cestu zkrátil
Na doporučení osobního lékaře Ilji Kotíka Havel návštěvu Itálie a Vatikánu o několik hodin předčasně ukončil. Kotík při zpáteční cestě na palubě letadla novinářům řekl, že prezident se v neděli ráno cítil být "trošičku unavený" a že mu preventivně naordinoval paralen a vitamíny.
Ministr kultury Pavel Dostál však bezprostředně po příletu do Prahy Právu řekl, že Havel má horečku a že prezident cestou v letadle ležel. Již při sobotní večerní prohlídce Sixtinské kaple se prezident necítil dobře.
Kotík v letadle na otázku, zda má prezident zvýšenou teplotu, odpověděl záporně. "Zvýšenou teplotu nemá, to by už měl projevy virózy, a to nemá zatím ještě jednoznačně. Třeba se něco může projevit, ale v současné době to zatím vypadá jenom na takovou větší únavu a radši jsem mu doporučil, aby něco vynechal z nepovinného programu," prohlásil Kotík.
Havel měl v neděli dopoledne položit květiny k soše Jana Palacha v Římě, navštívit kostel Sv. Bartoloměje a baziliku Sv. Klementa. Tyto body programu vynechal a podle ČTK zavítal v poledne jen na římskou Nepomuckou kolej.
Kotík novinářům dále řekl, že sobotní večerní ceremonie rozsvícení vánočního stromu na náměstí Sv. Petra, které se Havel zúčastnil, se protáhla a že bylo dost chladné počasí. "Byli jsme tam poměrně dlouho, všichni jsme tam docela prostydli," prohlásil a dodal, že "někteří tady taky mají virózy".
Po návratu do Prahy Havel odjel z ruzyňského letiště do své střešovické vily. "Jel normálně domů, vyspí se a uvidíme zítra," řekl Kotík ČTK.
Podle úřadujícího předsedy Unie Svobody Karla Kühnla je papežovo uznání reformátorského působení Mistra Jana Husa a jeho mučednické smrti dobrým posunem. "Většina z náš Čechů by si jistě představovala posun dalekosáhlejší, a já v něj doufám," řekl Kühnl na sobotní tiskové konferenci.
Poslanec ODS Jan Zahradil, člen vládní komise pro církevní otázky, včera řekl, že částečná omluva je přece jenom snahou napravit některé věci, které se v minulosti stát neměly. V televizi vyslovil i obavu, aby politování nebylo jen snahou vylepšit si pozici při jednání o smlouvě s ČR. (gin, rob)
Procesí k Panence
Martin Hekrdla
Jak se od nás po proudu vzdaluje ten přeslavný vatikánský víkend s českým vánočním superstromem a jak všichni už pomalu dojihli z papežské velkorysosti (lítost nad krutou smrtí Jana Husa, reformátora církve), narůstá čím dál víc pochybností o tom "historickém dnu" (kardinál Vlk).
V euforii smířlivosti, přichystané na Svatý rok 2000, se totiž celebrity i necelebrity neuvážně rozhovořily, ba začaly se projevovat. A vysvitlo, že se ani do budoucna nelze kojit obzvláštními nadějemi.
Vlastně ještě před koncem víkendu, ještě ve zdech církevního státu dostaly naděje na rozumné 21. století co proto.
Při tom výprasku šlo i o věčné katolické žonglování se slůvkem (ne)rehabilitace tváří v tvář Husovi, o to, v jakém vlastně smyslu "Jan Hus dorazil do Vatikánu" (výrok Jana Pavla II.). Není lichá otázka, zda český kacíř nemá být ve skutečnosti pohlcen bludištěm lateránských katakomb. A vyvlastněn docela stejně, jako si církev pro sebe dávno vyvlastnila prastaré pohanské svátky slunovratu, přezvané na Vánoce.
Kdo a proč tu nad Husem dělá z nouze ctnost? Nouzí jsou zde tradiční teologické argumenty a fakt existence protestantských církví, které vlídné katolické slovo nad popelem pražského mistra celé půltisíciletí vylučovaly. Nouzí je tu sama povaha katolické církve a ctností pak, že navzdory tomu ono vlídné slovo vyřkla. A víc: nárokuje si na tomto vratkém základě, řekl bych, vedoucí úlohu ve společnosti. Vždyť, pravil český primas Vlk, církev dnešním postojem k Husovi dává společnosti znamení, aby ji následovala.
Podivné procesí k Panence se tu formuje. V čem a kam má společnost katolickou církev následovat? K očistné zpovědi? To by bylo ještě to nejmenší. Václav Havel ji asi už absolvoval, když strávil s papežem - zatímco paní Dagmar přešlapovala venku - patnáct minut mezi čtyřma očima. A podle vlastních slov necítil "sebemenší zábrany k sebeupřímnější zpovědi".
Za tuhle upřímnou zbožnost se však druhé, té hezčí polovině prezidentského páru žádné protekce ani u olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera nedostalo, neboť vedoucí úloha je vedoucí úloha, dogmata jsou ze žuly a pořádek musí být i na Hradě. A tak při sobotní ranní mši podmínil arcibiskup účast přítomných na svatém přijímání jejich církevním sňatkem. A paní prezidentová - obrazně řečeno - darmo vyplazovala jazyk pro hostii. Zapomněla totiž, co se sluší, a do stavu manželského nevstoupila ve fortelném katolickém kostele! Pravověrné, leč trapné až urážlivé.
Ale to dogmatické procesí má zřejmě jít dál, od placatému antilevičáctví až k přepisování dějin, ba k téměř normalizační bezdějinnosti.
"Po dvou stech letech (od husitské revoluce) splatil nám katolický svět hrozným způsobem svou porážku z 15. století, zničil nás takřka úplně," napsal pradávno i velký katolický historik Josef Pekař, který husitskou reformaci zrovna nemiloval a všemožně omlouval protireformační temno, jehož symbolem zůstává známý jezuitský pyroman Koniáš. Ale kardinál k tomu tuhle neděli, zhruba po osmdesáti letech, podotkl, že v otázce Husa a Koniáše koluje mnoho nepravd, které způsobily komunismus a vůbec dějiny. Tak, dějiny vůbec! Nemá se říkat, míní Vlk, "že Koniáš spálil spoustu knih a že koncil zabil Husa".
Obchází mne mráz, čtu-li si v novinách, jak tohle procesí už obchází českou školu. Jak jeden přičinlivý pan ředitel základní školy v reakci na vatikánský "posun" už mudruje, že "dříve byly učebnice jednostranně zaměřeny proti koncilu a tak dále", a jak je třeba celý přístup tehdejší církve přehodnotit. (MfD 21. prosince). A jak přehodnotit Koniáše? Nacvičíme si Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše!?
Skoro se - ve víru litanií toho "smiřovacího" procesí - stydím říct, že koncil Jana Husa opravdu zabil. A že spodní odhad páterem Antonínem Koniášem zlikvidovaných knih je třicet tisíc svazků, horní pak šedesát tisíc. Že však - řečeno s Ernestem Denisem - "na počtu nesejde a ani na ceně knih takto zničených", nýbrž na soustavném drcení myšlenkových zrn národa, aby ani jedno zlatý klas nevydalo.
Ještěže z českých dějin vyrostl Toleranční patent, který při pohledu na to katolické procesí všichni nutně potřebujeme. Jinak bych tlačil do školních osnov myšlenku, ať si vezmou svého pátera Koniáše a Husa ať se nedotýkají ani pochvalou. A žactvo bych nechal stokrát krasopisně opsat aforismus vévody Rochefoucaulda:
"Jsou urážky, které znamenají hold, a pochvaly, jež jsou utrháním na cti."
O Vánocích po Vánocích
Jiří Hanák
Z deseti miliónů obyvatel České republiky se méně než polovina hlásí ke katolicismu, přičemž jen asi dvacet procent lze považovat za katolíky skutečně praktikující. Největší duchovní komunitu tvoří ateisté či matrikoví katolíci, ve víře vlažní až k neurčitosti. A přece tato většina byla o vánočním čase podrobena nebývale masivní katolické indoktrinaci.
Nedá se to říci jinak: veřejnoprávní elektronická média "se rozestoupila a dštila" nikoliv snad Spravedlivého, nýbrž církev katolickou ve všech možných obrazech, akcích a podobách. V kaskádách na nás dopadala záplava hodnostářů, kardinálského šarlatu, slavností a proslovů. Více než jednou jsme viděli a slyšeli o cestě beskydského smrku do Říma, množství českých vlajek na náměstí sv. Petra v Římě, dvakrát během několika desítek hodin nám televize nabídla životopisný film o papeži Janu Pavlu II.
Řekl by svatý Ambrož: množství takové podezřelé jest mi! Jsou vánoční svátky (původně svátky slunovratu, dnes v Česku spíše svátek rodiny) monopolem jedné církve? Podle českých elektronických médií zřejmě ano. Anebo, to pravděpodobněji, katolická církev považuje Českou republiku za misijní oblast, kam nevěřícím domorodcům je třeba znovu přinést evangelium. Proti tomu nic, to je legitimní právo církve, avšak co s tím mají společného veřejnoprávní média?
Zašmodrchaná byla už prezentace případu Jana Husa. Církev katolická samozřejmě Husa nerehabilitovala a ani to netvrdí. Papež pouze vyjádřil lítost nad jeho mučednickou smrtí. Červ pochybností: alternativou kostnické hranice byl klášter na severu Švédska, kde měl být Hus po odvolání zazděn v kobce s malým otvorem pro podávání jídla. Byl by to důvod k papežově lítosti? Nechme však "kdyby".
Vůbec nejde o to, zda Hus zemřel jako dobrý katolík a reformátor. Jde o to, že v jeho případě se srazilo přirozené člověčí hledání pravdy s příkazem povinnosti slepé víry. Hus byl ochoten svoji pravdu odvolat, bude-li poučen z Písma. Toho se mu nedostalo, protože ani nemohlo, s konečnou platností byl poučen hranicí. Jaký to námět pro Václava Havla: intelektuál, ručící za poznanou a nevyvrácenou pravdu vlastním životem!
Místo toho však český prezident přišel s troškou do onoho katolického mlýna. První republika byla prý poněkud jednostranně orientovaná. Měl tím zřejmě na mysli onu "Masarykovu linku" Hus-reformace-Palacký-Havlíček-republika. Jistě se o tom dá diskutovat, avšak pronést to jen tak bez dalšího, připadá nám poněkud zvláštní. Překvapení však nebyl konec. V lánských hovorech se český prezident přimlouval za účast náboženských hodnostářů na politickém životě. To už je na pováženou. Vzhledem k tomu, že evangelíků, židů, buddhistů či muslimů je v republice počet zanedbatelný, mohl mít na mysli pouze katolické kněze. Najdeme-li si v encyklopedii heslo "klerikalismus", dovíme se, že je to "vliv církve na veřejnou moc a politický život". Václav Havel v tomto smyslu zacouval hodně do minulosti, až na dohled rakousko-uherské symbiózy kříže a trůnu. Opravdu zvláštní třešnička na vánočním katolickém dortu, který nám tak pilně servírovala veřejnoprávní média.
Velikonoce jsou na dohled. Bude masáž pokračovat?
Jiskry z popela
Martin Hekrdla
Pohyblivé písky na politické scéně, "zásadní" stranickopolitická jednání na pozadí nejistoty v sociální oblasti, v níž se nezaměstnanému rozplývá budoucnost a zaměstnanému často i výplata. Tak vyhlíží v nejhrubších rysech aktuální ovzduší, v němž však Česko, poslušno svých tradic, uprostřed žhavé současnosti obrací pozornost do dávného minula.
K tak živému zájmu o kauzu Jana Husa, k němuž dala podnět prosincová vatikánská lítost nad "nešťastnou smrtí" tohoto velkého "reformátora církve", bychom v jiných zemích s jinými "kacíři" těžko hledali analogii.
Jsou opravdu Češi, jak je nám už dlouho spíláno (a jak si spíláme často navzájem). zajatci historie? Jsme skutečně - i tak to bylo řečeno - nemocní dějinami?
Bylo by jistě možné ponechat naši husitskou "reformaci před reformacemi" v rukou jejích přímých spirituálních dědiců, v Církvi československé husitské. Vždyť to není žádná sekta, jde o třetí největší církev ve státě. Leč nyní - právě dnes - vzpomíná sice kulatého, ale teprve osmdesátého výročí svého vzniku. A jen necelou polovinu tohoto času v délce jediného lidského života nese v názvu svůj husitský přívlastek.
Nikoliv, husitství nelze uzavřít do moderní kališnické svatyně, v níž vlaje povědomá zástava s nápisem Pravda vítězí. Ale nelze tu středověkou českou revoluci, která podle jedněch předehnala Evropu a podle druhých Evropu doháněla, ani volnomyšlenkářsky zredukovat. Například z ní dnes odvodit pouze náplň činnosti jakéhosi pomyslného Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů katolicismu.
Jistě, kardinálu Vlkovi se vysmekl jazyk, když se pohoršil nad tvrzením, že kostnický koncil upálil Husa. To je ovšem nához na smeč, na emotivní protilíčení, že preláti nikdy nikoho opravdu neupalovali a dokonce ani přímo nedávali upalovat. "Pouze" předali "kacíře" světské spravedlnosti s výslovnou prosbou, aby s viníkem bylo naloženo "milosrdně a bez prolévání krve". Tahle prastará pokrytecká novořeč ale znamenala hranici, nejvyšší, protože boží příkaz k upálení.
A víc, šlo o barbarství, které bylo barbarstvím už tehdy: Mistr Jan Hus byl nejprve usmažen, pak jeho ještě konzistentní tělo roztlučeno i s kostmi a jeho srdce nabodeno na kopí. Drť, v níž už nezbývalo nic lidského, byla pak znovu vhozena do ohně a spálena na popel. Teprve ten byl rozfoukán do řeky Rýna. Běžná praxe.
Ale jenom takto se dnes rozplameňovat minulostí a soudit její oběti a viníky je nejen nedostatečné, ale i scestné. To už je lepší ten kališnický kostel, jenž ve své "okrajové" spiritualitě, v husitském kalichu, z něhož se mohou napít všichni, nese aktuální demokratické poselství i do informačních dálnic počítačových sítí.
Nic nenaděláme, husitství bylo náboženským hnutím, nejen náboženským "převlekem" požadavků národnostních (vstup "obecného lidu" českého jazyka na historickou scénu) nebo aspirací sociálních (rovnost zprvu manifestovaná i majetkem ve společných kádích).
Národní a sociální zdvih husitismu nelze odmyslet od víry, že se v krizové situaci dostaví Kristus jaksi osobně a ujme se vlády nad světem. Což později jeden indiánský náčelník doplnil svéráznou modlitbou: "Pane Bože, snažně Tě prosíme, neposílej nám už svého Syna. Dostav se raději sám!"
Tímhle tedy dnešní naše zaujetí, ba zajetí, onemocnění, ne-li posedlost dějinami hodnotně vysvětlit nelze. Více přihořívá, když si uvědomíme, že masarykovská (reformační, "husitská") linie výkladu českých dějin je stále aktuální. V onom trvajícím sváru s linií pekařovskou, protireformační a katolickou, jíž se pobělohorské "temno" namnoze jeví jako "svazácký" Reflektor mladých (jezuitů). V nedávné éře doopravdy svazácké se ovšem tyhle linie poněkud zamlžily, jestliže se režimní nomenklatura tak ráda schovávala do vozové hradby a za husitskou pavézu.
Je jistě stále plodná husitská představa církve, popostrčené na cestu k apoštolské chudobě. Ale aby nás tohle napadlo, dějiny nutně nepotřebujeme. Ty jsou nám obecně třeba v údobí, na jehož počátku - před deseti lety - byl vyhlášen konec dějin coby vyjádření definitivního vítězství liberálního ekonomismu a globálního trhu.
Historie je nám třeba v době, kdy je obviňována z kacířské úchylky historicismu, kdy je všechno - i společnost - analyzováno s pomocí nadčasových logických kategorií jako nehybná struktura. To proto - soudí argentinský kazatel Silo - že kapitál prostě dějiny nemiluje. Nemůže si totiž koupit většinu jejich akcií...
Je nutné mít žhavý popel minulosti. K rozfoukání jisker, jaké moderní spisovatel našel v časech krále Václava: "Daremní zástupové rodí daremné kazatele. A pravda jest. A přebývá mezi nimi a tak jako oni přežije potopu."
V dějinách křesťanství nikdy nepanovala jednota, míní patriarcha Církve československé husitské Josef Špak
Martin Hekrdla
Papež nedávno vyjádřil hlubokou lítost nad "nešťastnou smrtí" mistra Jana Husa. Vaše církev, která dnes slaví kulaté osmdesátiny, se na Husa odvolává, máte husitství v názvu. Jste - jako představitel "husitů" - s krokem Vatikánu spokojen?
My jsme sledovali práci takzvané husovské komise už od roku 1994, kdy vznikla z podnětu římskokatolické České biskupské konference. A naši zástupci, naši kněží a učitelé Husitské teologické fakulty, se zúčastnili té práce jako odborníci, jako teologové.
Že jste byli u toho a při tom, je známo. Ale co říkáte dílčím výsledkům, které se už obrazily v kajícných slovech Jana Pavla II.?
Můžeme říci, že je to první krok. Římskokatolická církev učinila jasné gesto, že jí jde o hojení historické paměti. Že jí jde o to, aby se církve sblížily. Aby byly odstraněny neuralgické body, které až dosud bránily užší spolupráci církví. Víme a nezakrýváme, že církve jsou rozděleny, že institucionálně tvoří různé jednoty. Toto rozdělení je do jisté míry znamením nevěrohodnosti křesťanské zvěsti.
Co to znamená "hojení historické paměti"? Jak hojit minulost? To může mít i tu podobu, že se například problematika Jana Husa do minulosti zastrčí. A že dostane katolický přeliv.
Toho my se neobáváme. Papež dal jasně najevo, co má na mysli, když v prosinci ve Vatikánu označil Husa za "reformátora církve". To je skutečně nové, skutečný krok dopředu. Církev československá husitská takový krok samozřejmě vítá. My nepotřebujeme Husa rehabilitovat. Pro nás vždycky byl, je a zůstane reformátorem církve. Neboť podstata sporu, který vyvrcholil na kostnickém koncilu, spočívá v otázce, co je přednější: zda usnesení koncilu, či výroky papežovy, nebo tradice daná Písmem a osobností Ježíše Krista, který je podle Nového zákona hlavou církve.
Ano, Jan Hus se odvolal přímo ke Kristu. Ale vy jste použil slovo "rehabilitovat", čemuž dost dobře nerozumím. Rehabilitovat Husa na základě kanonického práva ani teologie dost dobře nejde, a proto katolíci - například mluvčí biskupů Daniel Herman - nanejvýš hovoří o "morální rehabilitaci".
No jistě. S tím souvisejí další pojmy: beatifikace a kanonizace, tedy blahoslavení a svatořečení. To všechno jsou záležitosti, které nemá cenu vůbec otevírat, to je z hlediska římskokatolické církve neprůchodné. A je to jejich problém, ne náš.
Právě tomu nerozumím. Kdyby byl Jan Hus rehabilitován, blahoslaven, ne-li svatořečen, stal by se znovu in memoriam fakticky katolíkem, jímž svým životem, dílem, procesem a smrtí přestal být. Pak by to přece byl především váš problém, protože by si vašeho "reformátora církve" vlastně přisvojil někdo jiný. Vzali by husitům Husa.
Ne, to je vyloučeno! Chybí základní předpoklady pro beatifikaci i kanonizaci. Musí být zachovány tělesné ostatky. Nejsou zachovány. Oni dobře věděli, proč Husův popel vmetli do Rýna. Aby nezůstalo vůbec nic, žádná relikvie.
Ale pak reformační církve zase dobře věděly, proč zůstaly svébytné. Co když věrohodnost křesťanské zvěsti, o níž jste mluvil, není narušována institucionálním rozdělením křesťanů, ale právě naopak: může být narušena novou jednotou, která se spokojí se slovy lítosti a uznání nad "zahojenou", spíš ale účelově zafáčovanou historií?
Je otázka, jak si představujeme jednotu. Jistě víte, že papež Jan Pavel II. vydal encykliku citující sedmnáctou kapitolu Janova evangelia. V ní se Ježíš při loučení s učedníky modlí k Otci, aby "všichni byli jedno". Samozřejmě že ta jednota nespočívá v uniformitě, v tom, že by křesťané představovali jednolitý nerozlišený celek. Nikdy v dějinách křesťanství taková jednota nepanovala. Nejprve byla církev tvořena jednotlivými místními sbory. Když v době rané církve putoval poutník od sboru ke sboru, od obce k obci, tak vždycky přišel do jiného prostředí: k židokřesťanům anebo k těm, kteří předtím vyznávali velké množství řeckých či římských bohů, k lidem, kteří byli ovlivněni různými filozofickými školami a jejich myšlení bylo vždy jiné. Poutník ale našel v každém tom sboru určité prvky, díky kterým si mohl říci: "Ano, tady jsem doma mezi svými bratry a sestrami."
Takže tento malebný příměr platí i dnes?
Ano. Vždycky církev byla jednotná v rozmanitosti a rozmanitá v jednotě, vždycky měla jednotící prvek. Ten je tvořen i tím, oč šlo Husovi: osobním vztahem důvěry a lásky k Ježíši Kristu jako božímu zjevení.
Vaše církev nese přívlastek "husitská" docela krátce, teprve od roku 1971. To je velmi nepříjemný rok v českých dějinách, režim tehdy hlučně oslavoval 50. výročí vzniku KSČ, konal se sjezd této totálně vládnoucí strany a naplno se rozjela normalizace. Proč zrovna tehdy jste akcentovali husitskou reformaci?
Rok 1971 byl pro naši církev rokem řádného sněmu. Na prvním zasedání tohoto sedmého sněmu došlo k volbě, vlastně ke znovuzvolení patriarchy. Sněm však hlavně uzavíral dlouhou diskusi o základech víry Církve československé. Uzavíral přechod od liberální epochy a církev se jasně vyslovila pro biblickou teologii, pro biblickou linii, blíž k Písmu. Výsledkem diskuse na sněmu byl dokument Základy víry Církve československé. V té době už jsme měli jasno, že základní nosnou ideou naší církve je takzvaná první reformace, která u nás začala sto let před Martinem Lutherem. Tuto ideu prosazovala již generace římskokatolických kněží-reformistů v 19. století.
Takže v přívlastku "husitská" nešlo v roce 1971 o...
...úlitbu režimu?
Ano, ten režim přece zvedal husitskou pavézu od 50. let a vyvlastňoval si ji pro své účely neustále.
Ne, nešlo o úlitbu režimu. Takto chápat tehdejší změnu názvu by bylo opravdu jednostranné a zkreslené hledisko.
Řekl jste, že na tehdejším sněmu byla uzavírána "liberální epocha". Jak tomu rozumět? Vaše církev vznikla v roce 1920, těsně po zrodu Masarykovy republiky. TGM byl člověk religiózní, uctíval Husa a Komenského, jeho heslem byl revoluční - husitský - Tábor. Jak zařadit vznikání Církve československé do kontextu první republiky a tehdejšího hnutí "Pryč od Říma!"?
To byla právě součást reformního proudu v římskokatolické církvi. Existovala celá řada kněží, kteří byli nespokojeni, že římskokatolická církev byla velice úzce spjata s politikou habsburské dynastie, tedy se starým Rakousko-Uherskem. Vždyť církevní hierarchie tady do jisté míry podporovala germanizační snahy, mnozí biskupové a arcibiskupové nebyli české národnosti, byli to Němci nebo Maďaři.
Nemáte dojem, že jsme dnes svědky určité staromilské recidivy v naší římské církvi?
Nemyslím samozřejmě, že nás chce zgermanizovat nebo provést restituci Rakousko-Uherska, ale jistá antiliberálnost a antimodernost je snad patrná. Uvědomte si, že až padesát let po vzniku Církve československé husitské se odehrál II. vatikánský koncil, jenž teprve některé reformy, o které šlo reformním kněžím, prosadil. Například zavedení mateřského jazyka do bohoslužeb, připuštění laiků - tedy nekněžských členů církve - ke správě církve, do farní rady, připuštění přijímání večeře Páně pod obojí způsobou...
Dobře, ale mnoho z těch reforem je - z hlediska dnešní doby a širší veřejnosti - poněkud formálních. Podstatné dnes je například to, že interpretace II. vatikánského koncilu, jehož význam vůbec nechci popírat, přece může být a je různá. Zrovna za Jana Pavla II. došlo ke konzervativní reinterpretaci II. vatikánského koncilu.
Ano, to máte pravdu. My nezakrýváme, že s tím má římskokatolická církev sama problémy. Existuje v ní křídlo tradicionalistů, které reprezentuje francouzský kardinál Lefebvre. Víme dobře, že jsou také v katolické církvi kruhy, které neuznávají zvolené papeže. Uvnitř římskokatolické církve probíhá určitý rozhovor, určité proudění, které je vidět i v českém prostředí.
Jenže v 80. a 90. letech se v katolické církvi zvedla hlavně vlna z konzervativního proudění. A zrovna v takové situaci vy tam nacházíte příbuznost, jednotící prvky...
Ano, my se radujeme ze všech těch známek toho, že se římskokatolická církev otevírá k rozhovoru, k dialogu. A že je naděje, že po jednom kroku budou následovat kroky další. Ale uvědomujeme si, že musíme mít trpělivost. Církev je tělo. Ne jako tělo, jde o skutečný organismus, církev je tělo Kristovo. Uvědomte si, že v každém těle probíhá látková výměna velice pomalu. Buňky odumírají a narůstají nové. Když v jakémkoliv organismu provedete náhlou, překotnou, zkrátka revoluční změnu, tak mu ublížíte a neposloužíte ničemu. Nic nelze uspěchat. Z biblických dějin Izraele víme, že než došlo k epochální proměně, uplynulo - vždy je tam to magické číslo - čtyřicet let. To jsou dvě generace. Lidé, kteří vyšli z egyptského otroctví do země zaslíbené, nedošli do Palestiny, zemřeli cestou.
Čili budoucnost - například ekumenickou spolupráci všech církví - vidíte na dlouhý loket, ale dobře. Někteří pozorovatelé římskokatolické církve bývají ostražitější. Tak mě napadá: ve Vatikánu zaznělo s veškerou úctou světoznámé jméno mistra Jana Husa, ale mnohem méně známé jméno jeho přítele, mistra Jeronýma Pražského, který byl v Kostnici rovněž upálen, nepadlo ani jednou. Co veřejnost moc nepálí, není třeba hasit?
Jméno Jeronýma Pražského rovněž padlo. Ale on byl především laik a už v tom je rozdíl...
Ale účast laiků na duchovním životě je přece součást vašeho programu.
O Jeronýmovi se samozřejmě také mluvilo v souvislosti s Husovým procesem, ale je pravda, že byl v pozadí. Pro nás jde o stejný "husovský" problém, lépe řečeno: není to pro nás problém. Jeroným Pražský je v našich očích, stejně jako Hus, reformační postavou, která usilovala o nápravu církve v mravech.
Nejen přívlastek "husitská", ale i "československá" v názvu vaší církve je poněkud archaický, historický. Husitská reformace možná ještě v nějaké formě pokračuje, do něčeho se snad přetavila, ale Československo už určitě neexistuje.
My ten přívlastek nechápeme geograficky, nýbrž právě historicky. Jde o tradice, které spojují český národ se slovenským národem, a mezi nimi je reformační tradice velmi významná. Uvědomte si, že Slováci dlouhá staletí žili z odkazu husitství, které představuje stará Jednota bratrská. Oni užívali její Kralickou bibli ve své bohoslužbě i ve zpěvníku, takže jde nepochybně o silné pouto spojující oba národy. Troufám si říci, že tohle pouto zachránilo Slováky před maďarizací. Pomohlo uchovat jejich řeč. Stejně jako určitá část našeho katolického duchovenstva kdysi pěstovala češtinu a českou bohoslužbu, zvláště na venkově známí kněží-buditelé, tak něco podobného se odehrávalo na Slovensku. A samozřejmě my hned od počátku, od roku 1920, jsme měli sbory - šestnáct obcí - na Slovensku. Tohle zastavil teprve luďácký režim.
Luďácký katolický režim...
(Smích) Je to nešťastně propleteno... Zkrátka, luďáci donutili kněze naší církve, aby opustili Slovensko, a lidé se potom připojili k některé z reformačních církví, buď k luteránské, nebo kalvínské... Dnes se znovu snažíme staré pouto mezi oběma národy obnovit. A udržet. Já vím, že to není bez problémů, to si uvědomujeme. Nevíme, jaké budou reakce ze slovenské strany.
Co dnes podle vás dává nebo by dávat měla českému národu, české společnosti - i její nevěřící většině - husitská reformace?
Domnívám se, že především element rovnosti, demokratizační prvek. Ten je nejdůležitější v husitství. A je vyjádřen v přijímání pod obojí. Není stavovských rozdílů, všichni jsme boží děti, všichni máme odpovědnost za budování božího království, za to, aby se boží vláda, vůle a řády prosazovaly ve veškerém životě. Tento akt zrušil hierarchické uspořádání církve, protože to odporuje jejímu obrazu v Novém zákoně.
Přesto - jen tak mimochodem - i historičtí husité zoufale sháněli k vlastní duchovní službě řádně posvěcené kněze, až po "husitského arcibiskupa".
Mějte na paměti, že to byli lidé, kteří vyrostli ze středověkého scholastického myšlení. Ještě dneska mnozí po něm šilhají a domnívají se, že to je ta pravá opora autority. Jenže husitství ve skutečnosti zproblematizovalo všecky světské autority. Od husitského zdvihu je možné k autoritám zaujímat kritický postoj, a to je nesporně kladný prvek.
Co takzvané východní církve? Vaše církev se odkazuje nejen na Husa, ale i na Cyrila a Metoděje, slovanské věrozvěsty. Zmínili jsme Jeronýma Pražského, který vykonal - asi v roce 1412 - cestu až do středověké Litvy, aby se seznámil s východní liturgií. Neobviní vás někdo - u nás je možné vše - že nás duchovně cpete na Východ?
Domnívám se, že v tomhle ohledu jsme svobodní. Nevážeme se ani na západní tradici římskokatolickou, ani na východní tradici pravoslavnou. Vůči oběma si zachováváme postoj svobodný a partnerský, nezaujatý a otevřený k rozhovorům. Vztah západního a východního křesťanství bude zřejmě tím dalším krokem, který po vatikánském kroku k naší reformaci bude muset následovat. Došlo sice k formálnímu smíření patriarchů s papežem, ale v teologii a řádech je vzájemný vztah nadále nesmiřitelný. Nejsou schopni se posadit k jednomu stolu, i když jde o večeři Páně.
Václav Havel nedávno hovořil o tom, že kněží mají hrát jakousi úlohu v politice, byť nemohou nést tutéž odpovědnost jako politikové. Tím je otevřeno velké téma klerikalismu, téma vlivu církví či církevních hodnostářů na politiku. Co o tom soudí husitský patriarcha?
Naše církev se ve svých řádech nestaví k politice negativně. Chápeme, že jsme odpovědni i za politický život. Máme dokonce v našem řádu oddíl nazvaný Duchovní péče o život politický. To znamená, že církev cítí a vyslovila svou odpovědnost za to, co se děje v oblasti politiky. Jsme rádi a považujeme za znamení dobré práce, když členové naší církve vstupují do praktické politiky a když se tam projevují jako lidé čestní, neúplatní a prosazující zásady evangelia.
Koho konkrétně máte ve vysoké politice?
Například předsedkyně Senátu, paní Libuše Benešová (ODS), je praktikující členkou Církve československé husitské. Místopředseda Senátu Ivan Havlíček (ČSSD) je členem rady starších naší církve. A to jsou jenom ti, které je nejvíc vidět. Z našich řad se rekrutují i starostové, starostky, funkcionáři na komunální úrovni. Nejsme však rádi, když vstupují do politiky kněží, i když se to - se svolením biskupa - děje. Máme i kněze, kteří jsou starosty. Jde o výjimky, ale máme prostě radši v politice laiky, nekněze. Kněží mají speciální úlohu, aby členy církve připravovali ke službě i v politice. Jsme radši, když jde o prosté členy církve, členy rad starších, kteří jsou vychováváni tak, že do té politiky vstoupí a projevují se tam pozitivně.
Jak pozitivně?
To znamená, že se snaží o prosazování obecného blaha na úkor sobeckých zájmů, že podporují takové zákonodárství, které je spravedlivé. Spravedlivé v tom smyslu, že sleduje zájem co nejširších vrstev obyvatelstva, a nikoliv zájem úzkých lobbistických skupin. Takové tlaky vždy v politice jsou. A jenom člověk, který je opravdu vnitřně pevný, dokáže těm tlakům odolat. Občas z legrace říkám: "Kdybychom založili vlastní stranu, tak nás nebude nikdo volit."
Ale stranu vaší členky Libuše Benešové bude volit leckdo. Myslíte, že například ODS usiluje o onu rovnost, kterou symbolizuje přijímání pod obojí, ten husitský kalich určený všem?
V liberalismu jde přece o volný, o svobodný přístup k šancím.
Spíš o jistě důležitou, leč přece jen sociálně nevnímavou rovnost před zákonem, před rovným metrem na nerovné sociální podmínky lidí.
Jde o svobodnou možnost člověka uplatnit šanci, uplatnit ty dary, které v sobě má. Jsem přesvědčen, že ani ODS nezastává nějaký čistý liberalismus. A uvědomuje si, že společnost potřebuje také solidaritu. Soucit s těmi, kteří se ještě nebo již o sebe nemohou postarat.
PROTESTANT - NEZÁVISLÝ EVANGELICKÝ MĚSÍČNÍK
1/2000Jan Hus rehabilituje českou římsko-katolickou církev
Peter Morée
Širokými chodbami vatikánskými proudí pestré zástupy kardinálů, biskupů, synodních představitelů, duchovních, pastorů, vědců i politiků. Po několika zákrutech se nakonec dostávají na místo určení, do bohatě vyzdobené audienční komnaty uprostřed palácového komplexu. V dálce zaznívá sborový zpěv jeptišek ze země na periférii Evropy. Společnost se usazuje a sál se zaplňuje lehce vzrušeným hovorem. Zpěv v dálce utichá. Ticho. Napětí prudce stoupá. Náhle se z předních řad, kde sedí biskupové v plném ornátu, ozývá zpěv oné známé písně: Jezu Kriste, štědrý kněže. Ostatní se připojují. Do sálu vchází skupinka lidí, a v jejím středu křehký starý muž v bílém. Audience u papeže Jana Pavla II. začíná. Jejím důvodem je kauza Jana Husa, stará kolem 584 let, a přece ještě nedořešená. Za všechny shromážděné vysoké představitele církve i státu se ujímá slova pražský kardinál Miloslav Vlk. Zpočátku, stručně a výstižně, popisuje celý případ. Reformátor Jan Hus byl roku 1415 upálen pro domnělé kacířství, ale jeho smrt v Čechách způsobila pouze rozdělení a ještě větší zneklidnění. Česká římsko-katolická církev dospěla k názoru, že tenkrát došlo k veliké chybě a je nejvyšší čas ji napravit. Do práce se pustila odborná komise a na nynější konferenci se vedle vědců shromáždili i církevní představitelé a politikové. Jan Pavel II. v obšírné odpovědi zdůrazňuje myšlenku lítosti. Lituje toho, že církev na počátku 15. století odsoudila českého církevního reformátora k smrti upálením. Husova smrt způsobila příliš mnoho neštěstí a utrpení. Bouřlivé dějiny střední Evropy to příliš poznamenalo. Nyní ale nastává jiné období, v kterém hledání pravdy o Husovi, jeho názorech a významu spojuje lidi z různých tradic. Zaznívá potlesk, po napětí následuje uvolnění. Cíle bylo dosaženo: církev, stát i národ v Čechách a na Moravě mohou uzavřít jedno období svých dějin.
Na první pohled je to jednoduchá záležitost: římsko-katolická církev vyslovila - již pokolikáté v posledních letech - svou lítost nad bolestnými událostmi v minulosti. Již dříve se této pocty dostalo Galileimu, americkým Indiánům, obětem protireformace v Evropě, Lutherovi, židovskému národu. Rok 2000 je za dveřmi, a tak se církev pustila do velkého úklidu v přeplněném skladišti své historie. Ještě než nastane velké papežem ohlášené milostivé léto, je třeba vyrovnat morální dluhy z minulosti. Kauza Mistra Jana Husa je vlastně docela jasná. Lidový kazatel byl odsouzen, protože vytrvale kritizoval tehdejší církevní autority; nerozpakoval se ani zásadně zpochybnit ani papežskou autoritu. Nebyl ovšem sám, a nebyl ani nejradikálnějším z těch, kdo hlásali podobné názory. Na tom, že se tenkrát diskutovalo o absolutních mocenských nárocích papeže, není nic divného. Společnost a církev doby Husovy vězela v hluboké krizi, která se projevila mimo jiné větším počtem papežů. Na titul "Servus servorum Dei" si dělali nárok dva či dokonce tři papežové současně. Papežové sami promrhali svou autoritu; jenže zaplatit za to musel (jako Hus) ten, kdo to řekl nahlas. Hus byl odsouzen na koncilu, který se roku 1415 sešel v Kostnici, aby udělal definitivní tečku za církevním rozkolem. Proces, při němž došlo k mnoha základním pochybením, byl všechno jiné než řádný - a to i podle tehdy platných měřítek. Otázka zní, odkud vzal koncil právo poslat Husa na smrt. Z církve, která byla uvnitř hluboce rozdělená? Jakou autoritu měl koncil v otázkách pravdy a dogmatu? Právní platnost kostnického ortelu je zpochybněna dostatečným množstvím argumentů. Už přes století bylo nasnadě, že rozsudek je třeba z formálních důvodů odvolat. Proč se tak dosud nestalo? To souvisí s politickými okolnostmi a také s "druhým životem" Jana Husa. Když nyní papež rozhodl o znovuotevření kauzy a vyslovil dne 17. 12. 1999 svou lítost nad Husovou smrtí, je to událost významná především z (církevně) politického hlediska.
Problémy s Husem začaly pro církev v Čechách a na Moravě, a to i v mezinárodním měřítku, teprve po reformátorově smrti. Hned po jeho popravě se různé strany církevní a politické reprezentace spojily v odporu proti pokusům mezinárodní církve a císařské říše o ovládnutí tohoto území. Souběh různých faktorů a vlivů vedl k tomu, že české země přibližně dvě stě let byly výjimečnou oblastí na mapě Evropy. Pět kacířských výprav, které papež vyhlásil proti kacířským husitům, ztroskotalo na rozhodném odporu Husových českých následovníků. Nakonec byla církev donucena k tomu, aby výjimečné postavení Čech a Moravy oficiálně uznala. Výjimka se týkala zvláště symbolu husitského hnutí, totiž přijímání eucharistie z kalicha. Zatímco všude v Evropě věřící při mši dostávali pouze chléb - a to většinou jen čtyřikrát či pětkrát v roce - husité podávali i víno. Kromě toho slavili večeři Páně mnohem častěji, a připouštěli k ní i své děti.
Tento stav, výjimečný z církevního i politického hlediska, trval do roku 1620. Evropská reformace 16. století od základu proměnila politickou mapu světadílu. Mez katolickou a protestantskou stranou propukly náboženské války. Bitva na Bílé Hoře roku 1620 byla jedním z mnoha projevů ničivého násilí, které se rozpoutalo nejen v českých zemích, ale především v Německu. Pro české země však tato událost měla zvláštní význam, neboť se stala závěrečným mezníkem období relativní svobody a samostatnosti. Pod vedením církevní a světské vrchnosti byl nyní tvrdě prosazen rekatolizační program. Ti, kdo smýšleli jinak, byli popraveni nebo museli odejít ze země. Protireformace v Čechách a na Moravě nakonec zvítězila. Doba, kdy dědici Jana Husa mohli svobodně žít a vyznávat svou víru, byla náhle pryč.
Právě období protireformace se napříště stalo velkou překážkou v komunikaci mezi Čechy a římsko-katolickou církví. Z veřejného života byly důsledně vyhlazovány vzpomínky na Husa a husitské hnutí. Přepisovaly se dějiny, národ měl dostat novou identitu. Čechy, dříve země se zvláštním statutem, se staly poslušnou a poněkud provinciální součástí habsburské monarchie - dokud se v 19. století tiché vody nerozvlnily náporem sílícího národního uvědomění. Povstala nová generace intelektuálů, kteří interpretovali dějiny a identitu českých zemí v novém zorném úhlu: husitské období považovali za vrchol českých dějin. Podle tohoto výkladu potlačení husitských tradic počátkem 17. století bylo současně potlačením české identity. Katolicismus, a zvláště cizí, centralistická vláda ve Vídni prý usilují o postupný rozpad a zahlazení českého svérázu. Český národ je na umření - zněla nová diagnóza.
České dějiny se znovu octly na koberečku - tentokrát s novým výsledkem: církevní reformátor Jan Hus se stal národním symbolem nezávislosti a svobody. V novém ideologickém pohledu se římsko-katolická církev jevila jako protivník, nositel myšlenek cizích českému národu. Nejvýznamnější zakladatel Československé republiky a její pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk se domníval, že příslušnost k národu Husovy se nachází ve velkém napětí s příslušností k římsko-katolické církvi - i když později toto stanovisko poněkud poopravil. Vztahy nového státu a katolické církve byly napjaté až do samého konce prvního období nezávislosti v letech 1938/1939. Dialog o neuralgickém bodu české společnosti nebyl z politických důvodů možný ani po válce. Komunistický režim se nadšeně chopil stereotypního obrazy římsko-katolické církve. Vykreslil ji jako mocichtivou, utlačovatelskou a klerikální organizaci prosazující zájmy bohaté třídy, aby tak dosáhl vlastních politických cílů. Proto také právě tato církev v poválečném období v Československu nejvíce trpěla.
Kauza Jana Husa, která se táhne od roku 1415 až do 20. století, zabránila plné integraci české římsko-katolické církve do společnosti. Na církev se hledělo s velkým podezřením, jakoby stále usilovala především o politický vliv. Tato otázka je citlivá i dnes, v demokratickém Česku. Od převratu roku 1989 církev uplatňuje nároky na restituci majetku, zabaveného komunistickým režimem. Za deset let se nenalezlo řešení. Přední politikové naznačují, že církev by chtěla pomocí restituovaného majetku uplatňovat ve společnosti větší vliv. Stejně jako v první svobodné československé republice ani teď se nedaří dospět k uspokojivému řešení vztahů mezi církví a státem.
Římsko-katolická církev pochopila - pozdě, ale ještě včas - že česká společnost ji přijme za svou teprve tehdy, až se omluví za kauzu Jana Husa. Po několika pokusech v letech sedmdesátých a osmdesátých, omezených především v oblasti teologie, se kauza náhle vyšvihla na vrchol agendy díky politickému zemětřesení roku 1989. Papež Jan Pavel II. se roku 1990 chopil iniciativy a nastartoval proces oficiálního přehodnocení Husova procesu. Vyzval k novému studiu osobnosti Jana Husa a jeho významu coby církevního reformátora:
Bylo třeba revidovat kostnický proces roku 1415. K tomu byli přizváni historikové, teologové a právníci. Práci řídila a formovala komise, ustavená pražským kardinálem, tak, aby bylo dosaženo co nejširšího společenského koncensu k usmíření českého národa a římsko-katolické církve.
Závěr tohoto rehabilitačního procesu se odehrál na Lateránské univerzitě v Římě. Ve dnech 15.-17. prosince zde vědci z Čech, Německa, Itálie a Kanady i odjinud předkládali výsledky svého bádání. Na konferenci bylo nejnápadnější složení účastníků: kromě vědců zde byli také všichni čeští biskupové, i političtí představitelé. Poslední den navštívil tuto podivuhodnou společnost i prezident Havel. Zájmy vědecké, církevní i politické se spojily. V té pamětihodné chvíli se měla napsat poslední tečka za společenským vývojem, který začal před 584 lety. To je konec jednoho času, zvolal František Holeček, hlavní hybatel rehabilitačního procesu, když se lidé vydali pozdravit papeže. Audience byla vlastním vrcholem celého setkání. Papež Jan Pavel II. jako hlava římsko-katolické církve svolil, aby starý svár, touto církví vyvolaný na svět, konečně spočinul v pokoji. Česká společnost i české církve tak byly zbaveny těžkého historického břemena.
Z vědeckého hlediska je u takových projektů na místě jistá zdrželivost. Dílo, které komise vykonala, sugeruje domněnku, že nyní již vyšla najevo definitivní pravda a Janu Husovi. Vypadá to, jakoby dřívější byly odsouzeny k neúspěchu pro konfesionální zaslepenost a politickou předpojatost. Jakoby členové komise, kteří pocházejí ze širšího názorového spektra, konečně pohřbili staré mýty a odhalili pravdu. Taková domněnka je ovšem zavádějící. Tento projekt, jakkoli lákavý a fascinující, není nic víc (ale ani nic méně) nežli novou fází v dějinách výkladu Husova významu. S předchozí fází, pro niž Hus nebyl katolíkem, je konec. Neodpovídala již politickým a společenským okolnostem konce 20. století. Má-li česká společnost dojít dále, musí překonat staré rozpory. Tomuto politickému požadavku musí vyhovět i sám Hus. Z toho, kdo rozděluje, se stal tím, kdo spojuje. Tak se zrodil nový mýtus. Mýtus, který v zápasu dnešní doby bezpochyby nese lepší ovoce nežli mýtus předešlý.
To, že vědci spolupracují na vzniku nového mýtu o Husovi, není nic hrozného. Musí si však dobře uvědomovat, jak relativní je hodnota jejich práce. Hodnota této jejich práce je koneckonců určena jejím společenským a politickým kontextem. Husovské bádání posledního desetiletí probíhalo na základě zřetelné politické objednávky. Vzhledem k tomu, že s touto politickou agendou lze z řady důvodů souhlasit, mohou na ní vědci s klidným svědomím spolupracovat, i když jsou ovšem nadále povinni zachovávat si od ní kritický odstup.
Toto dilema se na vědecké konferenci na Lateránské univerzitě projevilo zvlášť výrazně. Přehlédneme-li nové výsledky bádání, nebyla konference příliš zajímavá. Většina příspěvků se zabývala již dávno známými fakty a rozbory, a ty, co přinesly něco nového, se staly hned vzácným osvěžením v záplavě slov. Shromážděné publikum bylo během tří dnů zaplaveno tak enormním počtem příspěvků, že organizátoři se rozhodli omezit prostor k pracovnímu, vědeckému rozhovoru na absolutní minimum. Jasně se tu projevilo, že hlavním cílem (vědecké) konference nebyla vědecká diskuse, nýbrž onen moment supreme, vrcholný okamžik Husovy rehabilitace.
Když se římsko-katolická církev odhodlala k nové orientaci v Husově kauze, vlastně se tím přísně vzato pouze připojila k již dávno známým výsledkům vědeckého bádání. Proces Husovy rehabilitace mohl být bez pochyby mnohem kratší. Theologické, filozofické i historické bádání k němu již dávno poskytlo dostatečný materiál. Z tohoto hlediska poněkud přehánějí někteří čeští církevní představitelé, když dnešní kroky Vatikánu s velkým nadšením interpretují jako vzor a příklad pro celou společnost. V Husově případu římsko-katolická církev zameškala debatu a čas a sama na to doplatila. V uplynulých letech se nezřídka objevila představa, že v průlomu v rehabilitačním procesu došlo díky Římu. Takové vysvětlení by ovšem redukovalo skutečnost na ono známé Roma locuta, causa finita. Má-li však ve společnosti i ekumeně dojít k opravdové a partnerské spolupráci, musí být i pravda Říma vystavena diskusi, protože je jen jedna z několika.
Největší význam lateránské konference a papežovy návštěvy je v tom, že se tu sjednotily síly předních odborníků z různých částí Evropy a světa, politiků a církevních představitelů z různých tradic, aby s ohledem na budoucnost bylo dosaženo společného cíle: překonání konfliktů v české společnosti. Bádání o Husovi a o české reformaci bude ovšem pokračovat a nesmí se rozpakovat, aby zpochybňovalo i onen nový mýtus: mýtus o Husovi, který všechny strany sjednocuje.
SLOVO
8. 1. 2000Je Hus ještě důležitý pro náš vztah k Vatikánu?
Miroslav Opálka, 47 let, podnikatel, Opava:
Je. Papež Jan Pavel II. sice potvrdil, že Husa je třeba považovat za jednoho z reformátorů církve, ale to není ještě úplná morální satisfakce. Ani pro velkého středověkého myslitele, ani pro celý český národ.
Vlasta Adamcová, 34 let, úřednice, Znojmo:
Jan Hus je pro nás především důležitý z pohledu historie a jako součást té lepší stránky našich dějin. S Vatikánem máme zřejmě jiné problémy a jeho vstřícné polovičaté gesto přišlo stejně pozdě.
Igor Abrahám, 51 let, dlaždič, Brno:
Nevím, co má co dělat Hus s Vatikánem. Jedině snad to, že ho předchůdci Vatikánu upálili. Stejně teď o něm mluvili asi proto, že by chtěli zase nějaký církevní majetek od nás zpátky.
Karel Sviták, 64 let, důchodce, Kolín
Církev se nám ústy papeže omluvila a tím by měla být tato záležitost jednou provždy uzavřena. Ostatně si nemyslím, že by Husova postava byla v moderní době až tak důležitá pro naše vztahy s Vatikánem.
Jana Holinková, 35 let, učitelka, Olomouc:
Lítost vyjádřená papežem Janem Pavlem II. nad upálením mistra Jana Husa je důkazem, že se katolická církve snaží měnit svou tvář. Myslím si, že se jednalo o omluvu, která byla míněna pokorně a upřímně, a proto je přínosem pro náš vztah s Vatikánem.
Luděk Maleček, 55 let, chemik, Ústí nad Labem:
Mně osobně je úplně jedno, jaké máme s Vatikánem vztahy. Hus byl jeden z nejvýznamnějších Čechů, ale byl upálen strašně dávno. Myslím si, že je to problém uměle přiživovaný několika filozofy a církví.
Naděje duchovní jednoty
Nový pohled na Mistra Jana Husa jako na reformačního teologa je podle Daniela Hermana, mluvčího české biskupské konference, důležitý z "pohledu ekumenické spolupráce". Nevím, v čem spočívá pohled ekumenické spolupráce, ale doufám v to nejlepší: Že jde o snahu sjednotit křesťanské církve v duchu aktivní víry v Boha, který žádá po člověku, aby přemohl sobectví, hamižnost, zpupnost a vykročil ze začarovaného kruhu hmotných žádostí do prostoru duchovních hodnot. Totéž hlásal před staletími Mistr Jan, nacházeje to v Písmu. Nedumal, který ze dvou (později ze tří) válčících papežů je ten pravý a neomylný a zaštítěn jenom biblickou pravdou tepal nezřízený život kléru, poživačnost, mnohoobročnictví, svatokupectví, všechny nekalé praktiky budování osobního blahobytu a moci.
Jan Hus byl katolický kněz, později sice zbaven svěcení a prohlášen za kacíře, ale myšlenka znevážit křesťanství ho nikdy ani nenapadla. To činili jiní a ty káral. Jestliže v katolické církvi dochází k sebereflexi, tj. k novému pohledu na vlastní stopu v dějinách, pak je to krok, který může posílit (bez ohledu na Husa, Chelčického a jiné) její prestiž. Svědčí o úsilí stát na čestném místě v duchovní obrodě současnosti.
Pokud ovlivní církev (kterákoliv) žádoucím způsobem, především vlastním příkladem, životní styl věřících, nic nestojí v cestě tomu, aby i jako instituce budila úctu. Zatím tomu tak není. Stačí se podívat do Irska a jinam, kde církve strpí, aby byly zneužívány mocenskými půtkami, starými antagonismy, vypočítavě živenou nenávistí. Je načase strhnout z krvavých hrátek farizejskou kulisu "svatého boje". Ekumenické bratrství je nadějí duchovní jednoty.
V. HOFMANOVÁ, Brno
Zpět na přehled témat
STANICE VLTAVA (ČESKÝ ROZHLAS 3)
Zamyšlení Prof. PhDr. Jany Nechutové, CSc. (únor 2000)
Redaktorka: Olga Jeřábková, Brno
V prosinci minulého roku se na papežské Lateránské univerzitě v Římě konala mezinárodní vědecká konference o Janu Husovi. Jejím hlavním pořadatelem byl Vatikánský Centrální výbor pro Velké jubileum roku 2000. Vnímá-li posluchač v tak těsné blízkosti za sebou slova "Vatikán" a "Jan Hus", nedivila bych se, kdyby čekal, že začnu popisovat konfrontační situace. Ještě před nedávnem by bylo takové pesimistické očekávání oprávněné, a i dnes budí jistý údiv skutečnost, že vědecká konference o českém kacíři vyústí v přijetí historiků papežem a v papežových slovech uznání a úcty k dávnému českému knězi, ještě nedávno kacíři, dnes reformátoru. Nakonec se ozvala i papežova hluboká lítost nad Husovým tragickým koncem. Jistě, něco velmi podobného řekl papež již při své návštěvě v Praze před deseti lety, ale podstatně větší význam taková slova mají, byla-li pronesena v oficiálním prostředí římské kurie a v situaci, kdy se očekává víceméně závazný výrok hlavy katolické církve.
Ráda bych věřila, že jisté překvapení, jaké to vše může vyvolat, bude mít za následek vzrůst důvěry. Ve trojím smyslu: za prvé asi půjde o důvěru mezi českými katolíky a evangelíky. Vím, že to není pro většinu našich spoluobčanů příliš důležité, že půtky mezi konfesemi dávno přestaly moderního, už plně světského, člověka zajímat. A přece - nejsme všichni tak moderní a tak světští. Mám s tím jakousi zkušenost: jsem evangelička a pocházím po otci z tradičního evangelického prostředí, z oblasti, kde se po vydání tolerančního patentu řada rodin přihlásila k reformovanému vyznání a kde je stále živá paměť toho, že je třeba vlastní vyznání hájit a setrvávat v odporu proti utlačovatelům svědomí, jimiž byli katolíci, před nimiž je tedy třeba i dnes mít se na pozoru. Smýšlí tak mnoho mých příbuzných. A podobně, jenže s opačným znaménkem, cítí příbuzní mnohých mých katolických přátel. Dozvědí-li se, že potomci husitů jsou ve Vatikáně přijímáni s úctou a s projevy hostinného přátelství, že papež vyslovil lítost nad Husovou smrtí a že se omluvil za zlo, jež katolická církev v dějinách zavinila - snad mohu chovat naději, že se jejich smýšlení pozmění a vzájemné vztahy napraví.
Ve druhém smyslu by snad mohlo jít o nápravu nedůvěry a pohoršení, jež u lidí mimo církve oprávněně vyvolává rozdělení křesťanů. Bude dobře, dozvědí-li se o tom, co se stalo ve Vatikánu, budou-li informováni i o jiných, méně nápadných, ale jistě opravdových aktech smíření mezi křesťany, přijmou-li informaci, že jednotlivé církve a denominace uvnitř křesťanstva se snaží napravovat to, co si kdy v minulosti navzájem způsobily, že se k sobě přestávají chovat nepřátelsky, že jsou schopny pokání, omluvy a nápravy. Pak snad může rozdělení křesťanstva přestat lidi mimo církve urážet a pohoršovat. Vždyť to, co vnímáme jako rozdělení, můžeme nyní vnímat jako pestrost. Jako dar a jako možnost, kterou dal Bůh lidem: my lidé jsme přece různí, svou víru chápeme, rozumíme jí, cítíme ji i prožíváme různě, a to se může a má uskutečňovat i v tom, že si volíme různá vyznání a žijeme v nikoli totožných křesťanských uskupeních.
Ten třetí prostor, v němž by v souvislosti s husovskou konferencí ve Vatikánu mohlo dojít k oblevě nedůvěry, souvisí s tím, že Hus a husité jsou alergickým bodem ve vztahu ke katolické církvi i pro sekularizované Čechy naší doby, protože se husitská tradice ať právem či neprávem spojuje s národním sebeuvědoměním. A i z toho důvodu to u nás nemá katolická církev příliš dobré. Mnoho našich spoluobčanů ji vnímá nejen jako konzervativní, tmářskou a autoritativní instituci, ale také jako nositelku čehosi cizáckého, českému národu nepřátelského. Jestliže nyní katolická církev usiluje o vyléčení ran minulosti, snad si aspoň zaslouží, abychom se zamysleli nad tím, jestli třeba už není jiná, než jakou si ji utkvěle představujeme.
Co mi však především leží v této ještě stále jitřní hodině na srdci, je prosba k vám, milým posluchačům, abyste se, chce-li se vám, pokusili uvážit, zda za tím vším, za tímto obtížným a náročným sbližováním, za snahou o odpuštění a o jednotu, přece jen netkví něco víc a něco hlubšího než společenské a politické zájmy. Nebo, srozumitelněji vyjádřeno, není-li za tím vším něco vyššího: to, co náš nejednotný, znepřátelený a rozhádaný svět přesahuje.
AMEN, milá Olgo Jeřábková.
Zemské noviny
15. 12. 1999Ve Vatikánu o Janu Husovi
Je přímo symbolické, že katolický kalendář Velkého jubilea roku 2000 začíná mezinárodním sympoziem o Janu Husovi ve Vatikánu, kterého se zúčastní v rámci své oficiální návštěvy Itálie a Vatikánu i prezident Václav Havel. Na Lateránské univerzitě v Římě se od 15. do 17. prosince odborníci na historické a teologické bádání pokusí položit základy k pozitivnímu náhledu na českého reformátora s cílem, aby jeho tragický osud již v příštím tisíciletí nerozděloval křesťanský svět. Cestu k tomu otevřel Jan Pavel II. před deseti lety, když při své pražské návštěvě označil smrt Jana Husa za nešťastnou. Letos při přijetí našich poslanců znovu potvrdil snahu katolické církve učinit v jubilejním roce 2000 další viditelný krok v tomto směru. Disputace o českém středověkém reformátorovi nemá vyústit v jeho svatořečení, spíše se očekává, že papež využije uzavření druhého tisíciletí křesťanských dějin k dalšímu sblížení současných náboženských proudů. Tomu nasvědčuje i prosincové jeruzalémské setkání více než třiceti biskupů pěti křesťanských tradic za účasti i našeho primase, kardinála Vlka. Do stejného kontextu se řadí i společný mírový apel křesťanů, který se obrací k příslušníkům židovské a islámské víry.
RICHARD SEEMANN
Zpět na přehled témat
Katolíci hodlají uznat Husa reformátorem
Řím - Katolická církev směřuje k uznání kazatele Jana Husa, upáleného v roce 1415, za církevního reformátora. Kardinál Roger Etchegeray včera v Římě při zahájení mezinárodního sympozia o Husovi s uznáním řekl, že byl "hlasatelem a mužem evangelia, reformátorem církve a tím, kdo utvářel české vědomí". Kardinál upozornil, že papežství se v osobě Jana Pavla II. vyslovuje i proti vlastním minulým osudovým stránkám a tím se posiluje. "Něco podobného by ještě před deseti lety ze strany Říma nebylo možné," říká předseda české Ekumenické rady církví Pavel Smetana. Také znalci vatikánské diplomacie potvrzují, že pozornost věnovaná sympoziu, jeho uspořádání na půdě papežské Lateránské univerzity a osobní přítomnost kardinála Etchegeraye naznačují, že jde o přelom. Církev nemá strach z pravdy, ujistil účastníky kardinál Miloslav Vlk. Diskuse o Husovi je ekumenickou šancí a výzvou, i když jde podle Vlka o kontroverzní téma. "Sympozium má obrovský význam pro české země, protože hojí hlubokou ránu v našich duchovních tradicích. Má význam pro katolickou církev a bude i důležitým krokem vzhledem k jejímu otevření společnosti. Je ale důležité i pro dobré vztahy mezi církvemi," řekl kardinál Vlk. Sympozia se účastní vedle historiků, filozofů a teologů také čeští katoličtí biskupové a představitelé českých reformačních církví. V jeho závěru promluví zítra vpodvečer prezident Václav Havel, který přijede na návštěvu Itálie a státu Vatikán.
18. 12. 1999Papež Jan Pavel II. hluboce lituje Husovy smrti
Řím/Vatikán/Brusel - Papež Jan Pavel II. vyjádřil včera v Římě "hlubokou lítost nad krutou smrtí" českého kazatele Jana Husa. Během přijetí účastníků mezinárodního sympozia o Husovi papež přiznal i možnost přehodnocení historických událostí v zájmu pravdivějšího poznání. "Na prahu roku 2000 chci vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa, která se stala zdrojem mnohých konfliktů a rozdělení v myslích i srdcích českého národa," řekl papež. Husa označil za osobu nezapomenutelnou hlavně pro morální odvahu, kterou projevil tváří v tvář protivenství a smrti. "Je třeba se radovat," reagoval včera na papežovy výroky profesor historie Katolické univerzity v Nové Lovani Claude Soetens. "Překonávají se jimi staletí nepochopení a rozdělení," řekl. Podle německého vědce Michaela Müllera, který vede Husovo muzeum v jihoněmecké Kostnici, kde byl Hus roku 1415 upálen, je vyjádření lítosti logickým pokračováním procesu přehodnocování vztahu římskokatolické církve k českému reformátorovi. Za krok, který může z dlouhodobého hlediska znamenat mnoho pro českou společnost, považuje papežova slova prezident Havel.
18. 12. 1999Historici přivítali vstřícný krok Vatikánu vůči Husovi
Praha - Tuzemští odborníci na středověké dějiny přivítali vstřícný krok Vatikánu, který po bezmála šestistech letech změnil svůj pohled na českého reformního kněze Jana Husa. "Od papeže je to hezké gesto a další krok k usmíření mezi církvemi," řekl přední český historik Josef Polišenský, "ale pro českou historii to nemá zásadnější význam, protože Vatikán se nebude chtít pustit do obnovy Husova procesu a jeho rehabilitace." Papežův krok vítá i Blanka Zilynská z Ústavu dějin Karlovy univerzity. "Rozhodně to přinese odstranění velkých rozporů mezi jednotlivými tábory těch, kteří Husa buď studují, hodnotí nebo si jej přisvojují". Za velký úspěch označila Zilynská už samotnou existenci ekumenické komise, která se Janem Husem intenzivně zabývala. Díky ní vzniká řada podstatných historicky fundovaných studií, jejichž autoři znovu revidují veškerý pramenný materiál, uvedla. Podle zástupce ředitele Husitského muzea v Táboře Petra Brátky jsou včerejší papežova slova velikým krokem k pochopení odkazů národů Evropy. "O české středověké reformaci se vedou pře nejen uprostřed církve, ale i v necírkevním prostředí," připomněl Brátka.
18. 12. 1999Hus nebude dělit společnost, soudí Havel
Řím (Od naší zvláštní zpravodajky) - Rýsuje se naděje, že Jan Hus už nebude někým, kdo českou společnost rozděluje, ale tím, kdo ji spojuje. Řekl to včera v Římě český prezident Václav Havel. Potvrdil, že právě v souvislosti s papežovým prohlášením k Husovi lze jeho nynější cestu do Itálie a Vatikánu pokládat za historickou. "Hus se stal souhrou dějinných okolností jakousi velkou ranou našich dějin. Stal se záminkou k hlubokému rozštěpení našeho národa. Zdá se mi, že usmíření by mohlo znamenat pro naši společnost velmi mnoho." V projevu na sympoziu o Husovi na papežské Lateránské univerzitě Havel včera zdůraznil "Husovo vroucí, bytostné přimknutí k pravdě, k jejímu věrnému následování". Vyslovil názor, že se reformní a katolická větev národního společenství setkávají nikoliv proto, že by vzájemně přejímaly svou věrouku či liturgii, ale ve shodě o významu pravdy a osobního ručení za ni, čehož je Hus symbolem a ztělesněním. "To je věc, která přesahuje rámec jednotlivých náboženství," konstatoval prezident. Nový pohled na Husa jako na reformačního teologa je podle mluvčího České biskupské konference Daniela Hermana důležitý z pohledu ekumenické spolupráce. Václav Havel se včera setkal se svým italským protějškem Carlem Ciampim. Hovořili o evropském sjednocování a o odpovědnosti, vyplývající se vzájemného spojenectví. Havel též zdůraznil význam italských investicí do českého hospodářství.
VĚRA IVANOVIČOVÁ
Zpět na přehled témat
Prezident Václav Havel předal Janu Pavlu II. vánoční strom
Řím/Vatikán (Od naší zvláštní zpravodajky) - Za účasti prezidenta Václava Havla byl v sobotu na náměstí sv. Petra ve Vatikánu slavnostně rozsvícen vánoční strom, který Česká republika darovala papežovi Janu Pavlu II. Prezident označil předání stromu za vrcholný okamžik své státní návštěvy ve Vatikánu. "Je pro mne velkou ctí, že je to právě naše země, jež může toto místo slavnostně ozdobit ve dnech, kdy se všichni soustřeďujeme na příchod jubilejního roku 2000," uvedl. Papež se osobně slavnosti nezúčastnil. Za strom poděkoval při audienci pro stovky poutníků z České republiky. S Havlem se sešel na soukromé audienci a na pracovním obědě. Prezident uvedl, že Jan Pavel II. se vyslovením lítosti nad smrtí Jana Husa velice zapsal do dějin českého národa a odčinil historickou křivdu. Havlův sobotní program doplnila večerní soukromá prohlídka Sixtinské kaple a setkání s italskými kulturními osobnostmi. V neděli pak prezident vzhledem k únavě vynechal méně důležitou část programu. Jeho osobní lékař Ilja Kotík uvedl, že šlo spíše o preventivní důvody. Prezident podle něj neměl ani teplotu, ani projevy virózy. "Třeba se něco může projevit, ale v současné době to vypadá na větší únavu," uvedl Kotík. Připomněl, že při sobotním večerním slavnostním předávání vánočního stromu panovaly nepříznivé klimatické podmínky a kvůli nízkým teplotám téměř všichni přítomní prochladli. Hodně členů výpravy onemocnělo lehkou virózou.
VĚRA IVANOVIČOVÁ
Zpět na přehled témat
