Jako všechna přikázání druhé desky desatera, je i sedmé "nepokradeš" uplatněním hlavního přikázání o lásce k bližnímu.
      Jako děti jsme si v křestní katechezi před prvním sv. přijímáním vštěpovali, že proti sedmému přikázání hřeší, kdo krade nebo loupí, kdo někoho ošidí, kdo něco najde a nechá si to, kdo něco cizího poškodí. Jak to platí pro dospělé?

      V řeči dnešních lidí jako by to platilo jinak:
      "Z cizího krev neteče."
      "Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu."
      "Šikovný se živí kradením, chytrý obchodováním a hlupák prací."

      A tak jsme to pro samou chytrost a šikovnost dopracovali tak daleko, že musíme pořád hlídat kufr, když někam jedeme. Že se bojíme nechat stát auto na ulici. Že vymýšlíme stále bezpečnostnější zámky u dveří a pevnější mříže na okna.
      Bůh vede člověka k jiné chytrosti: Neber, co ti nepatří. Nenič, cos sám nevytvořil. Chraň majetek bližního stejně pečlivé, jako chráníš svůj.
      Sedmé přikázání hájí právní jistotu člověka proti svévoli silnějšího a to je věc nemalá. Ježíšův Nový zákon je prohloubil: nezůstává u pouhého nekradení - míří k darování v lásce, jak to chápe svatý Pavel: "Pracuj, abys měl z čeho udělit nuznému." (Ef 4,28)
      Lid Starého zákona absolutní vlastnické právo neznal: všechny věci patří Bohu, člověku jsou jen propůjčeny. Pán Ježíš mluví ve stejném smyslu v podobenství o hřivnách - talentech. Ve svých řečech znovu a znovu varuje před otročením majetku: "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez... " (Mt 6,19) - "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům... Bohu i mamonu." (Mt 6,25) - "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní bude vám přidáno." (Mt 6,26.34)
      Dnes vede nesprávný vztah k majetku buď k přeceňování a hromadění, nebo k podceňování a rušení soukromého majetku.
      Postoj bible je v rovnováze uprostřed: "Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji" - čteme v knize Přísloví (30,8-9).
      Jestli se z člověka stane poctivec nebo zloděj, to se rozhoduje už v raném dětství. Když se doma děcku trpí drobné krádeže, - když je větší klučina pochválen za to, že donesl domů něco, co šikovně "otočil" v samoobsluze nebo v dílně, - když stále slyší, že i "ti nahoře" se obohacují na úkor lidu, - co jiného z něho může vyrůst, než zloděj. A jánošíkovské legendy, že je vlastně hrdina, kdo bohatým bere a chudým rozdává, přivedly do kriminálu už mnohé mladistvé "Jánošíky", kteří také došli k názoru, že mají právo si vzít, co jim - chudým - ti majetní po dobrém sami nedávají.
      Základem poctivosti křesťana i občana je správný postoj k majetku. Není to tak, že něco mít, vlastnit, je už zločin, který se má trestat tím, že se to majiteli sebere. Zločinný, zlý, je majetek nespravedlivý, nakradený, našizený na druhých. Človék potřebuje vlastnit, něco mít. Teprve, když má víc, než potřebuje k udržení holé existence, teprve potom si může s potěšením zařizovat byt, pořídit slušný oblek, jít do společnosti, zkrátka žít kulturně - jako člověk.
      Ježíšovo "běda boháčům" se někdy vykládá tak, že Pán Ježíš zavrhl všechny lidi, co mají majetek. Tak to není. Pán se s majetnými lidmi stýkal, přátelil. Bohatý muž mu směl připravit hrob. Jeho přáteli byli nejen chudí, ale i bohatí, kteří si tím bohatstvím - štědrým pomáháním - činili přátele v nebi. Ježíšovo běda patřilo boháčům utlačovatelům, vykořisťovatelům, jejichž srdce zatvrdlo a oko osleplo pro nouzi bližního. Ovšem je nepochybné, že sympatie našeho Pána patřily především těm chudým, malým, zneužívaným a vykořisťovaným.
      Náš Pán nežádá od každého člověka, aby rozdal vše, co má a zůstal chudý jako svatý František z Assisi. To je cesta dobrovolníků. Ale náš Pán žádá od každého bez výjimky chudobu duchovní - vědomí, že jsme jen správci, ne vlastníky toho, co máme. Že budem skládat účty z toho, jak jsme majetku užívali. Že štěstí není v hromadění, braní, ale v srdci otevřeném pro nouzi bližního. Že štěstí není v utrácení a rozhazování, ale v dobrém hospodaření.
      Myslím si, bratří, že tohle kázání o správném zacházení s majetkem bližního i s majetkem vlastním je velmi potřebné. Ale nebude vám k ničemu, jestli je zde jen tak vyslechnete a nic dál. Jestli se podle něho nezačnete řídit, podle něho smýšlet.
      Modleme se o to, třeba tak, jak to učíval jeden moudrý kněz: "Milý Bože, učiň svět lepším - a začni s tím u mne. Abych pochopil, že není chytré pachtit se za nečestným obohacováním, za okrádáním bližního nebo státu. Že to pro zloděje a podvodníka dopadne vždy stejně: co získá na majetku, ztratí na klidné mysli a sebeúctě. Že ty chceš, abychom žili spokojeně a bezpečně. Že větší radost je dávat, než brát."