Třetí přikázání
Neděle ať je ti dnem odpočinku
(5 Mojž 5,13-15)
Tetička přišla na návštěvu a ptá se malého školáka: Co máš ve škole nejraději? - A odpověd' zní: "Přestávku!" - My se tomu smějeme, ale v podstatě jsme stejného mínění - také se těšíme na konec týdne, na přestávku v každodenním musu.
Bůh, který nám dal šest dnů k práci, dal nám i den odpočinku. Třetí přikázání Božího desatera zní: "Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat - ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina." (Ex 20,8-9).
Šest dní máme pracovat, sedmý den odpočívat a světit, říká bible. A zpovědní zrcadlo při třetím přikázání říká, že hřeší, kdo v neděli bez nutnosti pracuje, kdo v neděli nejde na mši svatou, kdo se v kostele chová neuctivě.
Toto prastaré ustanovení odpovídá kupodivu přesně i silám dnešního člověka. Byly už pokusy ateistů zavést pracovní týden desetidenní - tzv. dekády - ale nešlo to. Člověk je už tak stvořen, že jeho energie potřebuje obnovit v sedmidenním cyklu.
Sedmý den odpočívej
Máme tedy slavit den sváteční odpočíváním. Na první pohled to vypadá, že nic není lehčího, než tohle plnit, oddechnout si v neděli, jak pěkně říká bible (Ex 29,12). Ale co je lidí, kteří to nedokážou. Neděle je dnes součástí víkendu. Jsou dva dny volna - a páteční podvečer k tomu -, ale kolik si toho naplánují přičinliví lidé, co vše musí stihnout doma, na zahradě, na záhumence, na fušce, na výletě, na návštěvě, v zábavě. Četl jsem tuhle vtip: "Ten víkend by jednoho uštval" - stěžuje si pán cestou do práce. - "To jsem rád, že už je pondělí."
Práce se může stát drogou, vyvolat chorobnou závislost. A výsledek? Stres, nervozita. V nejmajetnějších rodinách je nejvíc sebevražd.
Svádí se to často na neklidný čas, na uspěchanou dobu, ve které žijeme. Ale tak to není. Slunce vychází stále stejně, čas plyne v klidné stálosti jako před miliony let. Čas není neklidný, neklidný je člověk. Co jsou to za nervy, abys stihl všechno, co sis na víkend naplánoval. A tak se nám Boží dar oddechového dne mění v dostihy.
"Co to na nás přišlo, že jsme všichni tak neklidní?" - ptal se kdosi. Zase omyl: všichni neklidní nejsme. Jsou mezi námi lidé klidní, a je jich dost. Jenže je není tak vidět. Nejsou tak nápadní, jak ti, co se stále honí.
Jsou mezi námi lidé, z kterých voní klid. Nejsou pasivní, dělají dost, ale v souladu s danou situací, bez hluku, bez nervozity. Umějí zabrat v práci, umějí si vychutnat chvilky klidu, pohody, zábavy. Pochopili správně, že třetím přikázáním Bůh láskyplně říká:
"Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji, abys dodržoval den odpočinku. Nemusíš se uštvat ani neustálou prací, ani ustavičnou honbou za zábavou, ani strachem, že někde něco zmeškáš. To vše ti bere radost ze života, který jsem ti dal, abys jej žil pokojně a šťastně." (E. Lange)
Co je v neděli dovoleno dělat, co je zakázáno? Sobota je pro človéka. Záleží tu na vnitřním postoji k tomu, co děláš, ne na činnosti samé. Když pracuješ mimoslužebně ze zištnosti, je to špatné. Když děláš třeba totéž, ale z lásky k bližnímu, je to dobré.
Poslední dobou se objevuje nová forma ohrožení svátečního klidu, tzv. klouzavé neděle. Je to nový pokus - kolikátý už? -.o práci v dekádách, v desetidenním cyklu: Jaká to bude služba zákazníkům, když budou obchody otevřené v neděli! Ale mlčí se přitom o nepohodlí prodavačů, narušení rodinné pospolitosti, když ani v neděli nemůže být rodina pohromadě! Práce není jediným smyslem života!
Šest dní budeš pracovat
Nebuď otrokem práce, ale pracuj svědomitě! Třetí přikázání žádá nejen zachovávání svátečního klidu, ale žádá také, abychom šest dní pracovali.
Práce má být člověku radostnou účastí na Božím díle tvoření, dotvářením světa. Proto nikdy neměly vznikat takové způsoby práce, které z člověka dělají živý stroj - např. na běžícím pásu. Je na nás, křesťanech, abychom ze všech sil pomáhali v dnešním úsilí o humanizaci, polidštění práce.
Závěr: Jak prožít nedéli
Prožít hezkou neděli, to je umění. Třetí přikázání nás učí, jak je zvládnout. Od toho, jak se nám daří v neděli, závisí stav našich nervů, růst lásky a domácí pohody.
- Uč se proto v neděli dokonale uvolnit: Nepřeplň si ji vším možným, co musíš tuto neděli udělat. Celý týden musíš - i to, co se ti nechce. V neděli nemusíš. Dělej, co tě těší - krom toho, co ti káže služební povinnost (veřejné služby), nebo láska (maminka uvaří).
- Nezáleží na počasí. Když bude hezky, hurá do přírody. Když bude škaredě, čeká zajímavá knížka, klid pro koníčka, popřemýšlení o sobě.
- Vybude chvíle na členy rodiny k popovídání, trošce legrace, ke hře.
- Tvé zklidnění vytvoří prostor pro radostnou, neuspěchanou nedělní bohoslužbu, pro svěcení dne Páně. Ale o tom až příští neděli.
Když si takhle při nedělní procházce vysníš, jak hezký má být nastávající týden v souladu s Boží láskou, bude ti pak snadnější ten týden opravdu pěkně prožít.
A tak vám, milí bratří, přeju pěknou dnešní neděli a pěkné všechny neděle vašeho života.
Myšlenka na zapamatování:
Neděle at'je ti dnem odpočinku!
Nemusíš se uštvat stálou prací!
Drž se Boha a budeš žít zdravé.
Čteme z bible: 5 Mojž 5,13-15 + Mk 2,23-28
| » Úvodní stránka « | » Slovíčko na úvod « |
| » Promluvy - obsah « | » Následující zamyšlení « |
Třetí přikázání
Neděle ať je ti dnem Páně
(Ex 20,8.11)
Maminka budí v neděli ráno své dva syny: "Honem vstávejte, abyste nepřišli pozdě do kostela!" - a pak slyší do kuchyně, jak se ten mladší při oblékání gatí lituje: "Člověče, být katolíkem, to je pořádná dřina. Každou neděli vstávat, nikdy se pořádně nedospat. Já nevím, jestli budu chodit do kostela, až budu velký."
Myslím, že podobné pokušení se ozve občas v každém z nás: Spát v neděli, dokud se sám neprobudím. Potom pohodlně posedět u sváteční snídaně. Pak si vyjet do přírody bez špatného svědomí, že jsem zameškal kostel.
Mnoho lidí se tomuto pokušení poddává. V kostele je v neděli neuvidíš, jak je rok dlouhý, až leda sem přijdou nohama napřed - při svém funusu. Mají krásné výmluvy - třeba tu, že lidé, co do kostela chodí, nejsou o nic lepší. Že jejich bohoslužbou je jejich práce. Že se mohou stejně pomodlit v přírodě jako v kostele.
A také se ti lidé ptají: Je to dnes, po koncilu, vůbec ještě povinnost, jít v nedéli do kostela?
Jenže kdo se ptá po povinnosti, zda musí jít na nedělní mši, u toho není v pořádku sám základ víry. Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechává přitom horu Kalvarii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš.
Co na té nedělní bohoslužbě v kostele je, že po celý týden dává smysl naší veškeré práci venku?
Staří Izraelité nazývali chrámovou bohoslužbu "radování před Hospodinem" (Dt 12,12.18). Sabat byl pro ně dnem radosti: člověk smí přerušit práci a radovat se ve společenství s lidmi a s Bohem.
V době Ježíšově se tento původní radostný charakter soboty ztrácel za mnoha předpisy zákoníků. Proto se Pán Ježíš postavil proti tomuto formalismu a hlásal původní smysl: sobota je tu pro člověka.
První křesťané dali svátečnímu dni krásný název: dies Dominica - den Páně. Byl to zpočátku státně pracovní den, ale to jim nevadilo; po práci se shromaždovali ke slavení a radovali se z toho, že toho dne Pán vstal z hrobu a přemohl smrt, že toho dne sestoupil Duch svatý na apoštoly. Bratrská láska je vedla, aby se scházeli do společenství. Láska k Pánu Ježíši je vedla k naslouchání jeho slovu, ke slavení eucharistie.
Kdyby se jich byl někdo ptal, jestli jsou povinni jít v neděli do kostela, byli by udiveně odpověděli: Kdo tu myslí na povinnost? My bychom bez nedělní bohoslužby ani nemohli žít! Nedělní eucharistie, to je přece nesmírný dar, dar vykupitelské lásky Ježíšovy! Kde jinde bychom získali sílu k dobrému životu pro celý týden, k budování spravedlivějšího světa, než je ten dnešní. Kde jinde bychom prožili radostné vědomí, že nejsme osamělí, že jsme rodina božích dětí.
Účast na nedělní bohoslužbě byla pro první křesťanskou generaci věc velice důležitá. Bylo to jejich poznávací znamení - legitimace.
Jak je tomu u nás, dnešních křesťanů?
Z té prvotní důležitosti zbyl některým jen pocit musu - předpisu. A co se musí, do toho se nechce a hledají se výmluvy. Ale jsou stále tací, kteří na nedělní bohoslužbu nehledí jako na závažný předpis, ale jako na nezbytnou potřebu svého života, na chvíli radostné pospolitosti.
Rádi se přidružují ke kroužku učedníků, shromážděných kolem Pána a Mistra, aby jim ani slovo neušlo. Vědí, že v liturgii Kristus ještě stále ohlašuje své radostné poselství. Rádi se s apoštoly sdružují kolem eucharistického stolu k Večeři, kterou s námi slaví Kristus.
A když pro nemoc nebo pro pracovní povinnost do kostela nemůžou, to se pak aspoň v duchu k farní bohoslužbé připojují, svou oběť kladou v duchu na obětní misku s ostatními, doma si večer zazpívají mešní píseň a pomeditují nad evangeliem.
I dnes, i mezi námi, jsou křesťané, kteří jdou do kostela ne z musu, ale rádi, kteří své děti učí radostnému slavení neděle, protože vědí, že i dnes platí moudrost našich předků: Jaká je tvá neděle, taková bude i tvá poslední chvíle.
Myšlenka na zapamatování:
Neděle ať je ti dnem Páně!
Jaká neděle, taková poslední chvíle.
Čteme z bible: 2 Mojž 20,8-11 + Sk 2,42-47
| » Úvodní stránka « | » Slovíčko na úvod « |
| » Promluvy - obsah « | » Následující zamyšlení « |
