Po čtvrtém přikázání následují tři, vyjádřené jedním slovem: Nezabiješ! Nezcizoložíš! Nepokradeš!
      Všechna tři přikázání ochraňují základní statky člověka: život, rodinu, domov (majetek). Ke každému přikázání od 4. do 10. bychom mohli přidat klauzuli ze čtvrtého: "abys dobře živ byl a dobře se ti vedlo na zemi."
      Vraťme se k pátému: "Nezabiješ!" - Žádné přikázání nevypadá samozřejmější. Uznávají je spolu se sedmým - nepokradeš - i ti, kteří ostatní příkazy desatera odmítají: Nikdo nesmí násilně sáhnout na mne a na můj majetek!
      Z přípravy na první svatou zpověď známe, že proti pátému přikázání hřeší nejen ten, kdo někoho zabije, ale i kdo druhého bije, kdo se na bližního zlobí, kdo si škodí na zdraví, kdo kazí malé děti a kdo trápí zvířata.
      Bůh bere lidský život v ochranu: Kainové nesmějí zabíjet Ábely. Ani jednotlivě, ani hromadně. Válčení, vražda, sebevražda, je proti Boží vůli. Válčení je proti duchu evangelia: "Kdo po meči sahá, ten mečem zhyne."
      Göbels sice namítal, že ve Starém zákoné bylo mnoho válek - ale to nějak přehlédl, že my žijeme už v době novozákonní. Göbelsové ospravedlňují válku tvrzením, že kvůli náboženství se vedlo mnoho válek. - Ale to vědomě lžou. Každý školák to snad ví, že tzv. náboženské války se vedly ze špinavých, nízkých, mocenských, zištných důvodů a náboženskou motivaci používali vladaři jen k tomu, aby si muži mysleli, že jdou umřít za ušlechtilé cíle.
      Myslíš si možná: To je marné proti válce mluvit. Mocichtiví politici a ctižádostiví generálové stejně vždy znovu války vyvolají. Svět bez válek, to je nereálná fantazie, to je utopie! - Ale copak se nepovažovalo za utopii, když chtěli odstranit upalování čarodějnic, souboje, otroctví? - A vidíte! - Tyhle utopie se už lidstvu splnily. Proč ne i ta o světě bez válek. Blahoslavení tvůrci pokoje - chválí pacifisty Pán - budou nazýváni dětmi Božími.
      Proto páté přikázání zakazuje i nenávist. Jen tenkrát se podaří mocným rozdmýchat válku, když zasejí dost nenávisti do srdcí lidí. Když lidem namluví, že proti druhým je nutno bojovat, protože jsou to nepřátelé. Třídní, rasoví, političtí a jací ještě. Že je nutno polepšit je násilím nebo zlikvidovat, zabít.
      Polepšovat můžeme a máme - ba musíme, - ale každý nejprve sebe sama. Nejprv mír na tom kousíčku světa, kterým je tvé srdce - touto akcí pro mír můžeme zagitovat každý sám sebe - a bude pro pokoj ve světě něco konkrétně uděláno.
      Vidíte, bratří, my křesťané nejsme utopisté. Nejdeme za mír bojovat - to je fráze pěkně nesmyslná - my ho v sobě a kolem sebe vytváříme. My odmítáme hrát hnusnou hru na vojáky, kteří mají jít hrdinsky za vlast umírat. My chceme a máme hrdinsky žít. Spory ať řeší diplomaté, od toho tu jsou.
      Kdosi moudrý napsal: "Existují vlastně jen dva světové názory: Světový názor lásky a světový názor nenávisti. A nenávist, to je hlad lidojeda."
      Kdo bližního nenávidí - je lidojed. Není to výrok trochu přehnaný? Vůbec ne. Pán Ježíš to řekl ještě tvrději: "Kdo svého bližního nenávidí, ten je vrah!" - Tak to tedy je. Každý, kdo doma třeba pokojně pojídá nudle s mákem, ale pěstuje v sobě nenávist k bližnímu - ten je už lidožrout, ten je vrah. Proč? Bez nenávisti by nebyly vraždy, teroristi, nebyly by války. Nenávist je podhoubí všeho zla. Kdo lidi vychovává k nenávisti, ať z jakéhokoli motivu a důvodu, to je pravý válečný štváč, to je zločinec proti míru. A nic to na věci nemění, jestli přitom na plnou hubu vyvolává: už nikdy válku! Dramatický zápas v srdci člověka mezi láskou a nenávistí, mezi životem a smrtí, si musí každý člověk vybojovat osobně a pro sebe. To je jediné bojiště, na které má člověk právo vstoupit.
      Aby člověk ten zápas dokázal vyhrát, přišel mu na pomoc Ježíš Kristus. Ten páté přikázání zostřil. Kromě zabíjení zakazuje i nenávist: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ! Kdo zabije, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu." (Mt 5,21-22)

      Zde se hněváním nemíní chvilkové rozčilení, rozzlobení na bližního. To může být někdy docela oprávněné. Pán Ježíš se také tak rozzlobil. Zde měli překladatelé bible dát správně slovo nenávist. Ta vede k odstranění druhého, ta je počátkem cesty k zabíjení. Smýšlení biblického Kaina, který nenávidí svého bratra, se stále znovu pokouší opanovat lidské srdce, i to mé a tvé. Musíme si dávat na sebe pozor.
      Mnoho se v minulosti dohadovali o tom, zda některá válka je také spravedlivá, např. obranná. Ale dnes, v době atomových zbraní všeobecného ničení, je to jednoznačné: Každá válka je špatná. Dnes platí pro lidstvo kategorická alternativa: Buď odstraníme ze světa válku, nebo odstraníme ze světa lidstvo.
      Nezbývá než vychovávat se k smíru a adpuštění, k potlačování sobectví a agresivnosti v člověku i v národech. A to lze jen rozvíjením příkazu evangelia: "Snažte se o to, co vede k pokoji." (Řím 14,19)
      Můžeme si tedy smysl pátého přikázání shrnout jako Boží výzvu: "Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji: Nebudeš zabíjet!

   Myšlenka na zapamatování:
      Nebudeš zabíjet!
      Největší válečný štváč je ten, kdo učí lidi nenávidět.

Čteme z bible: 1 Mojž 4, 1-6 + Mt 5,21-24

      Kratičké je znění pátého přikázání a přece nám nestačila k probrání jeho obsahu jedna úvaha. O zabíjení hromadném, válčení, jsme hovořili minule a také o vražedné nenávisti, která k zabíjení navádí. Bůh bere v ochranu život lidstva, nechce, aby se zahubilo.
      Dnes si doplníme, že Bůh bere v ochranu i život každého jednotlivého človíčka, každé dítě - i dosud nenarozené, každého starce, který už nemůže pracovat. Ba Bůh bere v ochranu každého člověka i před ním samým. Zakazuje sebevraždu, sáhnutí si na život v náhlém návalu deprese. Zakazuje i škodění si na zdraví špatnou životosprávou, přejídáním, kouřením, pitím, tabletami, nerozumným sportováním. Sem patří i hříchy těch, kdo pěstují potraviny pomocí jedů, přestože vědí, že tím ohrožují zdraví lidí - i malých dětí.
      Patří sem i ti, kdo zabíjejí dětské duše tím, že jim dávají pohoršení svým špatným příkladem, - tím, že je při výchově nevedou k dobru, k lásce, k Bohu. O těchto Herodesích, vrazích dětských duší, vyslovil Ježíš strašlivý soud: "Takovým by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a utopit je. Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nenarodili." - Proč? Kdo špatně vychovává nebo vůbec nevychovává děti, ten má spoluvinu na všem, co ten zkažený potom napáchá. Všechny ty nářky na delikty mladistvých - to má někdo na svědomí! Někdo je tomu buď naučil, nebo zabránil, aby ti mladí byli vychováni v duchu Božího desatera, aby jejich svědomí bylo rozvíjeno v duchu Ježíšova evangelia.
      Píšou se dojemné články o ochraně přírody, o bratru stromu. Dobře tak, je potřeba chránit přírodu před znečištěním, strom před zadušením. Ale kdo se stará, že je tu i bratr člověk! Kdo myslí na to, zda mladé lidské stromky nehynou v blátě. Zda se z nich nestávají duševní zakrslíci se zkamenělým srdcem.
      Vidíme kolem sebe dost zřetelně, že tam, kde není při výchově vštěpováno náboženství, tam odumírá i lidská kultura, to, co se nazývá západní vzdělanost - protože ta z živné půdy náboženství vyrostla. Pochopí to všichni, co za mládež odpovídají, dřív, než bude pozdě?
      Bratr člověk. Tenhle pojem "vynalezl" Pán Ježíš. Máme tu co dělat s ústřední myšlenkou jeho evangelia. Bůh je tvůj Otec, člověk je tvůj bratr, - to jsou dvě osy, na nichž spočívá naše křesťanská existence. Vše ostatní se z toho dá odvodit.
      S tímto požadavkem narazil už Pán Ježíš - hned u svých současníků. Ale Ježíš na tom trval: Jahve ze Sinaje, Bůh hromů a blesků - je tvůj Otec. Každý Samaritán, každý pohan, každý špinavý cizák je tvůj bratr. I nepřítel je tvůj bratr a máš ho milovat.
      Jak to dělat? Kdo je hodný, z koho září boží dobrota a láska, tam to jde snadno. Ale kdo je zlý, komu z tváře blýská zloba, zrada, darebnost, jak tam? Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat - ten má právo na náš soucit, na naši starost o jeho osud. Marnotratný syn je také syn, zlý bratr je také bratr.
      O prvním presidentovi naší první republiky, Masarykovi, se říkalo, že vystoupil z katolické církve proto, že byla příliš spojena s nenáviděnou rakouskou šlechtou. Řekl prý: "Katolická církev je aristokratická, křesťanská láska je demokratická." Je to výrok zmatený, protože se tu přenášejí politické pojmy do náboženství. A náboženství se nemá politicky zneužívat. Ale když už by chtěl někdo takhle uvažovat, pak by musel říct pravý opak: Opravdová láska je aristokratická! Činí člověka vpravdě šlechticem, šlechticem v tom nejlepším smyslu slova: Kdo si zamiluje Boha - ten je rodu královského - syn Krále nebe i země. Ten je členem nejvznešenějšího rodu světa - členem rodiny křesťanů. Ten je nejvznešenější krve, protože na něm lpí kapka výkupné krve Kristovy. Toto šlechtictví krve Kristovy činí i toho nejposlednějšího a nejubožejšího člověka mým bratrem.
      Zní to vznešeně a zde v kostele se to dobře poslouchá. Ale venku v praxi máme pramálo chuti bratříčkovat se s kdekým. Dodnes zní světem Kainovo: "Jsem já strážcem svého bratra?" - Ale kdo takto smýšlí, je vlastně vrah jako Kain, i když nikoho nezabil: zabil totiž ve svém srdci bratra.
      Každý z nás je strážcem svého bratra. Je strážcem svých bratří kolem sebe. Příkaz o lásce k bližnímu bere Pán Ježíš velmi vážně. O ničem nemluvil častěji, než o tom, že každý člověk je náš bratr. Ve stále nových podobenstvích usiloval, aby to v nás nezůstalo jen mrtvou literou. A je s podivem, že až na hrdinské výjimky právě toto ústřední přikázání evangelia bylo za dosavadní dva tisíce let v křesťanství tak málo uskutečňováno.
      Má proto ateista právo říct: křesťanství zklamalo? Ne. Zklamali lidé. Zklamali jednotliví křesťané. Tento ideál pravého lidství září přesto dál nad člověkem, jako hvězdy nad hlavou: "Co chcete, aby lidé činili vám, čiňte napřed vy jim."
      Když si tedy při večerní modlitbě zpytuješ svědomí - a doufám, že to děláme všichni, - jaképak křesťanství bez denní modlitby, - když si tedy večer zpytuješ svědomí, nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil. To je málo! Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil? Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti? Nenechal jsem se odradit uzavřenou tváří dřív, než jsem si ověřil, jestli je to z tvrdosti srdce a nebo ze zkamenělých slzí a bolavých zážitků?
      Přidal jsem si své polínko, když někdo někoho kritizoval? Vzpomínám na starého pána, který se nachomýtl mezi takové kritiky, a říkával s úsměvem: "'Viďte, kdyby tak všichni lidé byli takoví, jako my, co tu jsme, - máme být - to by bylo na světě krásně!"

      A vzpomínám také na náhodou zaslechnutý rozhovor v autobuse. Kdosi tam vypravoval spolucestujícímu, že s kýmsi společně vedou nějakou dílnu. A ten posluchač se ptal, jestli se snášejí, jestli nemají spory. A odpověď zněla: "Ale to víte, co chvíli se pohádáme, ale my se pak zas usmíříme a jde se dál." - Jak prostě je tu řečeno, že to jde dělat tak, jak nám přikazuje Písmo svaté: "Slunce ať nezapadne nad vaším hněvem!"
      Jsou i jiní lidé. Také byl pokřtěný ten chlapík, který rád prohlašoval: "Odpustit druhému? Ale jo, to já odpustím, když mi někdo něco udělá. Ale napřed mu zpřerážím kosti!"
      Bratří, není to snadné, milovat vždy přítele - natož potom politovat nepřítele. Kdyby se ti někdy zdálo, že nedokážeš odpustit tomu, kdo ti moc a surově ublížil, pak si vem bibli a čti si tam evangelium o marnotratném synovi. Slovo za slovem, pomalu, s myšlenkou, že ten marnotratný syn jsi ty!
      A pak si začni říkat Otčenáš - až po ta slova ...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Tam se zastav a opakuj si to znovu, třikrát, sedmkrát, sedmasedmdesátkrát, až pod tímto hojivým balzámem tvé srdce změkne. Až budeš mít zase srdce lidské a křesťanské.

      Jak si to shrneme?
      Bůh je Bohem živých a ne mrtvých. Chce, abychom žili ve zdravém prostředí, chce, abychom žili ve vzájemné lásce, tím, že si navzájem sloužíme a pomáháme. Že si viny odpouštíme. Že pevně věříme v život, který ani smrtí nekončí.